Akci – již třetí ročník – pořádala Ploutvička Beroun – Plavání kojenců, těhulek, malých dětí i větších, a to stejně jako loni, kdy jsem si drbal hlavu, protože jsme byli s Pokusem na základě našeho učinkování na festivalu Hopsa Hejsa do Brandejsa pozváni od uměleckého vedoucího taneční skupiny Dalmateens na raut na vltavský parník, ale protože počasí bylo velmi nejisté, foukal chladný vítr a sem tam poprchávalo, raději jsem slíbil manželce pomoc při zajišťování ploutvičkovské oslavy dětského dne v Berouně. Pak jsem si asi půlrok drbal hlavu, když se na další zkoušce Marek pochlubil, jak s ním bylo na parníku (dnes vlastně již naftníku) mile nakládáno a já se mohl pochlubit pouze svojí asistencí u skákacího hradu s věčným napomínám těch větších aby neušlapali ty menší ….
Tato akce byla domluvená někdy od konce loňského roku, kdy se na mě majitelka Ploutvičky Martina obrátila, zda-li by Pokus na dětském dnu nezahrál. Vzhledem k tomu, že v tu dobu už byly naše vztahy v Pokusu už dost napjaté, poslední, co jsem chtěl zařizovat, bylo nějaké Pokusácké hraní. Takže jsem přislíbil hraní naší nové kapely s tím, že půlrok je dost dlouhá doba na cokoliv. Z Pokusu jsem byl záhy poté „odejit“ a věc se tak vyřešila elegantně sama bez toho, že bych měl výčitky svědomí z nějaké „ukradené“ akce. Jako zvukaře jsem obstaral úžasného človíčka Honzu Růžičku, který už tolikrát zvučil Pokus a se kterým jsme byli všichni kamarádi.
Pořadatel poptával dvě série po asi 3 písničkách s tím, že by to mělo být pro děti, že vlastní tvorba není moc preferovaná a že na ní moc nikdo nebude zvědav. V hlavě jsem projížděl svoje texty a s hrůzou jsem zjistil, že kromě písniček o odchodech milovaných manželek a milenek, stárnutí a šedivých vlasů nemám v repertoáru nic, co by požadovanému vyhovovalo. Takže jsme se domluvili, že použiju berličku a sice Jarka Nohavicu a jeho Šnečí blues, Hlídače krav a Metro pro krtky. Libora Jandu už jsem ani neobtěžoval, a se Štěpánem jsme tedy poctivě pilovali připravované skladby. Ránu tomu všemu nasadil Otmar, po kterém jsem chtěl aby si to šnečí blues zazpíval sám, ale protože neměl na neděli hlídání, tak se z akce omluvil. Druhá komplikace přišla od Pavla Sudíka, který týden před hraním přišel s tím, že mu zaměstnavatel na neděli naplánoval směnu. Pořadatel souhlasil s tím, že umění budeme prezentovat hold pouze ve dvou a tak nakonec nebylo co řešit.
Ráno přijíždíme vedle autobusového nádraží do Berouna, kde se akce pořádá abychom mohli se stavěním aparátu a stačili nazvučit. Přichází Martina a sděluje, že máme hrát dvě série – každou po půlhodině. He ? To je skoro 8 písniček. Ptám se tedy jestli se jedná o dvě stejné série, že bychom odehráli 7 písniček nyní a 7 pak a výsledkem je kompromis – 4 nyní a 4 pak s tím, že díky zvučení se ten čas přece jenom natáhne.
Hraje divadlo, moderuje DJ Kája spolu s Markétou Fialovou. My ještě se Štěpánem za podiem narychlo procvičujeme naše songy abych s hrůzou zjistil, že čím víc se snažím si na slova vzpomenout, tím větší mám výpadky a tak toho raději necháváme s vroucným přáním, že když jsem to ještě včera uměl, tak to snad budu umět i dneska …
Kája nás uvádí a my se Štěpánem začínáme hrát. Snažím se nezpívat falešně, ale zvláštní je, že jak mizerně se člověk slyší zvenčí a jak má snahu pořád přidávat na hlase, tak všechny ty skladby vycházejí tak nějak příliš nízko. Škrtím se tedy asi o dva tóny níž než bych si přál a snažím se zpívat trochu s citem a moc netlačit na pilu aby to nebylo falešně. Docela to jde a klaka instruktorek z Ploutvičky sedící u občerstvení opodál nadšeně tleská …. Na poslední chvíli vynechávám Šnečí blues, protože ta písnička mi nějak nesedla a mám tam problémy s intonací a přecházíme na Potkal jsem člověka. Štěpán sice občas tápe v rytmech, ale já si toho nevšímám a společně pereme do těch prťolů (s věkovým průměrem mezi 4 a 6 roky) co se sešli pod podiem text o tom jak jsem potkal člověka, co měl na chodníku dům a co ho teda vůbec ani v nejmenším nezajímalo, co bude zítra …..
Fast Tube by Casper
DJ Kája vychvaluje naší produkci, děti tleskají a já si uvědomuji, že asi bude dobře, že to zvládnem i ve dvou. V puse mám jak v polepšovně – voda, kterou mám v PETce s sebou na jevišti, chutná spíš jak šmirgl. Jdu tedy na párek a na decku piva, stánkař na mne kouká jak na zjevení a nabízí decky aspoň dvě. Ne. Chci jenom jednu. Už se znám. Po pivu mívám výpadky paměti a to by tady mohlo být pěkné Faux paux …. Piju decku piva, které do pokojové teploty nechybí téměř nic a žertem hlaholím k buřtstánku frázi z Postřižin: „Pane hostinský, budeme muset s Vámi zrušit smlouvu. Máte to teplý“. Výčepní se usmívá a situaci neřeší – mě aspoň nebude bolet v krku. Za deset minut zjišťuji, že jedna decka je fakt málo a jdu si ještě pro druhou. Pan výčepní ale nabízenou minci odmítá, že prý už je to zaplacené a že jsem jim strašně pomohl a točí objednanou decku, která už je notně chladnější. Prý vařili kávu a tak machrovali s proudem, že si vytáhli chlazení a zapomněli na to … 🙂
Sledujeme ostatní program a já jdu zkontrolovat kameru, která byla na stativu u zvukaře abychom měli a) památku b) studijní materiál našich chyb. Protože kamera je dost nízko, kromě našich maličkostí je na záznamu i množství více či méně plešatých hlav nejrůznějších barev a tvarů.
Fast Tube by Casper
Jdeme hrát druhou sérii. Začínáme nejnovější písničkou Blues bolavýho záda, která vznikla asi před měsícem, kdy mě chytly záda a kdy měli mí kamarádi úžasnou radost, když jsem na ranči na Málkově, kam jsme jeli hrát (a kde je WC v prvním patře) lezl na to WC po čtyřech, protože jsem se nebyl schopen normálně postavit … Velký dík patří Zuzce Novotné z Rakovníka, která mi minulý týden, když jsem se snažil písničku dopsat pomohla s jedním řádkem, který jsem nebyl schopen vymyslet. Teprve ze záznamu z kamery zjišťuji, jak velké chyby dělám v artikulaci a mém zpěvu a slibuji si, že se svým přednesem něco udělám. Asi 5 dětí cvičí do rytmu písničky a já si poprvé uvědomuji, že nejsem písničkář a jak mizerně ta muzika zní bez ostatních nástrojů. Zpívám řádek od Zuzky a málem jsem si na něm zlomil jazyk, takže místo „vkrádá“ zpívám „vkládá“. Prkotina. Mohlo to být ještě o mnoho horší. Přecházíme na písničku „Áje, a taky Kubíkovi“, kterou jsem napsal svým dvěma dětem, co tak neskutečně rychle rostou, dokonce rychleji, než si člověk dokáže připustit a při poslechu Štěpána, který se rytmicky drží mě v duchu nadávám Liborovi Jandovi, který by to zahrál určitě lépe, navíc „s prstem s prdeli“ a kterého bych se mohl držet já … Písnička je totiž dost nerytmická, nějak to pořád nemůže chytit tempo. Další písnička, Čas vánoční. Hrávávali jsme to od G. Nízko. Hráli jsme to od A. Hulákám do mikrofonu a zjišťuji, že buď dělám něco špatně, nebo je to stále nízko. Doma to vyzkouším ještě výš. Přichází poslední, čtvrtá písnička, jedna z těch nových – Tažní ptáci. To už je průser, který se neměl stát. Jedna kytara nenavodí atmosféru písničky, čas od času sáhnu na hmatníku tam kam nemám a už aby to bylo za náma – zatím je potřeba zatnout pěsti a produkci dokončit. Pozdě si uvědomuji svůj omyl ve výběru skladby, ale teď už je to jedno. Děti tleskají a my se Štěpánem odcházíme. Je to za náma …. Později se mi dostane informace, že ta první serie byla daleko svižnější a lepší než ta druhá a mě nezbývá než souhlasit….
Na scénu se dere Vojta Hubinger. Bere s sebou jednu ze svých žaček. Žačka (tuším že se jmenovala Dominika) zpívá na half playback a já se tluču do hlavy, že takhle elegantně jsem to mohl vyřešit taky a s maximální efektivitou – ale, chybama se člověk učí a tak aspoň vím, kam mám příště napřít svoje síly. Dominika dozpívává úžasně tklivou anglickou písničku a nastupuje Vojta. Vojta si s produkcí hlavu (na rozdíl od nás) nedělá, bere s sebou na podium áčkovou bednu s hlavou a se slovy že dětský písničky neumí, tak vybral aspoň ty nejméně závadné, šlápne na booster a do dětí řeže bigbeat. Hraje stejně jako my sám a tak to nemá moc úroveň, hudbu by v tom člověk hledal pouze s velkou dávkou představivosti. Ty ostatní nástroje mu tam – stejně jako nám – prostě chybí. Kupodivu má víc posluchačů než my se Štěpánem, protože většinu dětí už atrakce omrzely a tak si přišly zaskákat do rytmu disca které pouštěl DJ Kája a na Vojtu pak už jenom zůstaly pod podiem. Při pohledu na Vojtu Hubingera, který si dělá pramálo z dětského osazenstva a dál řeže do dětí bigbeat, se nemůžu ubránit podvědomému výpočtu, kolik profesionality musí ještě člověk získat aby zůstal na jevišti klidný tak jako Vojta a i s pocitem, že je tu možná tak trochu omylem a že by měl hrát pro holčičky úplně jiné věkové kategorie a v úplně jiném klubu, dál hraje svoji roli umělce pozvaného prezentovat něco ze svého umění na oslavu Dne dětí…. Jak je vidět, ještě je před námi dlouhá, předlouhá cesta …
Program končí, jdu ještě pomoct Honzovi se skládáním aparatury a zapínám mobil, který vzápětí pípá jak šílený. 7 zmeškaných hovorů od Pavla Černého. Volám tedy Pavlovi, co se děje a Pavel mi sděluje, že Marek Jonáš leží od včerejška v nemocnici s mozkovou mrtvicí – 2/3 mozku zalité krví a prý to vůbec nevypadá dobře … Takže on by to vlastně Pokus dneska stejně neodehrál.
Asi to bude znít hodně cynicky, ale já ti to Marku předpovídal už před čtyřmi roky, kdy jsme se potkali poprvé. Dával jsem ti let pět a infarkt – spletl jsem se o rok a v nemoci. Říkal jsem ti, když jsi sípal do mikrofonu tak, že to i lidi slyšeli, abys s tím rychle něco dělal, že ta tvoje tloušťka je cesta do pekel …… Helenka Růžičková, po smrti. Jirka Růžička, po smrti, Michal Tučný, po smrti. Těch příkladů ti bylo málo ? Teď jsi byl na řadě ty ……
Nejúžasnější obrázky nám opět vytvořil Fotoateliér Ing. Šilhavý ze Zdic
