V neděli 30.5.2010 zemřel na následky náhlé mozkové příhody kapelník skupiny Pokus Marek Jonáš
.
I když jsme se nerozešli vyloženě v dobrém a dodnes jsem spoustu Tvých extempore nezkousnul a skutečnost, že jsi naší společnou práci a tvorbu bez uzardění vydával pouze pod svým jménem mi hýbe žlučí, osobně si myslím, že ve čtyřiceti by se umírat nemělo …
…. ať ti to tam nahoře ladí, chlape …..
Akci – již třetí ročník – pořádala Ploutvička Beroun – Plavání kojenců, těhulek, malých dětí i větších, a to stejně jako loni, kdy jsem si drbal hlavu, protože jsme byli s Pokusem na základě našeho učinkování na festivalu Hopsa Hejsa do Brandejsa pozváni od uměleckého vedoucího taneční skupiny Dalmateens na raut na vltavský parník, ale protože počasí bylo velmi nejisté, foukal chladný vítr a sem tam poprchávalo, raději jsem slíbil manželce pomoc při zajišťování ploutvičkovské oslavy dětského dne v Berouně. Pak jsem si asi půlrok drbal hlavu, když se na další zkoušce Marek pochlubil, jak s ním bylo na parníku (dnes vlastně již naftníku) mile nakládáno a já se mohl pochlubit pouze svojí asistencí u skákacího hradu s věčným napomínám těch větších aby neušlapali ty menší ….
Tato akce byla domluvená někdy od konce loňského roku, kdy se na mě majitelka Ploutvičky Martina obrátila, zda-li by Pokus na dětském dnu nezahrál. Vzhledem k tomu, že v tu dobu už byly naše vztahy v Pokusu už dost napjaté, poslední, co jsem chtěl zařizovat, bylo nějaké Pokusácké hraní. Takže jsem přislíbil hraní naší nové kapely s tím, že půlrok je dost dlouhá doba na cokoliv. Z Pokusu jsem byl záhy poté „odejit“ a věc se tak vyřešila elegantně sama bez toho, že bych měl výčitky svědomí z nějaké „ukradené“ akce. Jako zvukaře jsem obstaral úžasného človíčka Honzu Růžičku, který už tolikrát zvučil Pokus a se kterým jsme byli všichni kamarádi.
Pořadatel poptával dvě série po asi 3 písničkách s tím, že by to mělo být pro děti, že vlastní tvorba není moc preferovaná a že na ní moc nikdo nebude zvědav. V hlavě jsem projížděl svoje texty a s hrůzou jsem zjistil, že kromě písniček o odchodech milovaných manželek a milenek, stárnutí a šedivých vlasů nemám v repertoáru nic, co by požadovanému vyhovovalo. Takže jsme se domluvili, že použiju berličku a sice Jarka Nohavicu a jeho Šnečí blues, Hlídače krav a Metro pro krtky. Libora Jandu už jsem ani neobtěžoval, a se Štěpánem jsme tedy poctivě pilovali připravované skladby. Ránu tomu všemu nasadil Otmar, po kterém jsem chtěl aby si to šnečí blues zazpíval sám, ale protože neměl na neděli hlídání, tak se z akce omluvil. Druhá komplikace přišla od Pavla Sudíka, který týden před hraním přišel s tím, že mu zaměstnavatel na neděli naplánoval směnu. Pořadatel souhlasil s tím, že umění budeme prezentovat hold pouze ve dvou a tak nakonec nebylo co řešit.
Ráno přijíždíme vedle autobusového nádraží do Berouna, kde se akce pořádá abychom mohli se stavěním aparátu a stačili nazvučit. Přichází Martina a sděluje, že máme hrát dvě série – každou po půlhodině. He ? To je skoro 8 písniček. Ptám se tedy jestli se jedná o dvě stejné série, že bychom odehráli 7 písniček nyní a 7 pak a výsledkem je kompromis – 4 nyní a 4 pak s tím, že díky zvučení se ten čas přece jenom natáhne.
Hraje divadlo, moderuje DJ Kája spolu s Markétou Fialovou. My ještě se Štěpánem za podiem narychlo procvičujeme naše songy abych s hrůzou zjistil, že čím víc se snažím si na slova vzpomenout, tím větší mám výpadky a tak toho raději necháváme s vroucným přáním, že když jsem to ještě včera uměl, tak to snad budu umět i dneska …
Kája nás uvádí a my se Štěpánem začínáme hrát. Snažím se nezpívat falešně, ale zvláštní je, že jak mizerně se člověk slyší zvenčí a jak má snahu pořád přidávat na hlase, tak všechny ty skladby vycházejí tak nějak příliš nízko. Škrtím se tedy asi o dva tóny níž než bych si přál a snažím se zpívat trochu s citem a moc netlačit na pilu aby to nebylo falešně. Docela to jde a klaka instruktorek z Ploutvičky sedící u občerstvení opodál nadšeně tleská …. Na poslední chvíli vynechávám Šnečí blues, protože ta písnička mi nějak nesedla a mám tam problémy s intonací a přecházíme na Potkal jsem člověka. Štěpán sice občas tápe v rytmech, ale já si toho nevšímám a společně pereme do těch prťolů (s věkovým průměrem mezi 4 a 6 roky) co se sešli pod podiem text o tom jak jsem potkal člověka, co měl na chodníku dům a co ho teda vůbec ani v nejmenším nezajímalo, co bude zítra …..
Fast Tube by Casper
DJ Kája vychvaluje naší produkci, děti tleskají a já si uvědomuji, že asi bude dobře, že to zvládnem i ve dvou. V puse mám jak v polepšovně – voda, kterou mám v PETce s sebou na jevišti, chutná spíš jak šmirgl. Jdu tedy na párek a na decku piva, stánkař na mne kouká jak na zjevení a nabízí decky aspoň dvě. Ne. Chci jenom jednu. Už se znám. Po pivu mívám výpadky paměti a to by tady mohlo být pěkné Faux paux …. Piju decku piva, které do pokojové teploty nechybí téměř nic a žertem hlaholím k buřtstánku frázi z Postřižin: „Pane hostinský, budeme muset s Vámi zrušit smlouvu. Máte to teplý“. Výčepní se usmívá a situaci neřeší – mě aspoň nebude bolet v krku. Za deset minut zjišťuji, že jedna decka je fakt málo a jdu si ještě pro druhou. Pan výčepní ale nabízenou minci odmítá, že prý už je to zaplacené a že jsem jim strašně pomohl a točí objednanou decku, která už je notně chladnější. Prý vařili kávu a tak machrovali s proudem, že si vytáhli chlazení a zapomněli na to … 🙂
Sledujeme ostatní program a já jdu zkontrolovat kameru, která byla na stativu u zvukaře abychom měli a) památku b) studijní materiál našich chyb. Protože kamera je dost nízko, kromě našich maličkostí je na záznamu i množství více či méně plešatých hlav nejrůznějších barev a tvarů.
Fast Tube by Casper
Jdeme hrát druhou sérii. Začínáme nejnovější písničkou Blues bolavýho záda, která vznikla asi před měsícem, kdy mě chytly záda a kdy měli mí kamarádi úžasnou radost, když jsem na ranči na Málkově, kam jsme jeli hrát (a kde je WC v prvním patře) lezl na to WC po čtyřech, protože jsem se nebyl schopen normálně postavit … Velký dík patří Zuzce Novotné z Rakovníka, která mi minulý týden, když jsem se snažil písničku dopsat pomohla s jedním řádkem, který jsem nebyl schopen vymyslet. Teprve ze záznamu z kamery zjišťuji, jak velké chyby dělám v artikulaci a mém zpěvu a slibuji si, že se svým přednesem něco udělám. Asi 5 dětí cvičí do rytmu písničky a já si poprvé uvědomuji, že nejsem písničkář a jak mizerně ta muzika zní bez ostatních nástrojů. Zpívám řádek od Zuzky a málem jsem si na něm zlomil jazyk, takže místo „vkrádá“ zpívám „vkládá“. Prkotina. Mohlo to být ještě o mnoho horší. Přecházíme na písničku „Áje, a taky Kubíkovi“, kterou jsem napsal svým dvěma dětem, co tak neskutečně rychle rostou, dokonce rychleji, než si člověk dokáže připustit a při poslechu Štěpána, který se rytmicky drží mě v duchu nadávám Liborovi Jandovi, který by to zahrál určitě lépe, navíc „s prstem s prdeli“ a kterého bych se mohl držet já … Písnička je totiž dost nerytmická, nějak to pořád nemůže chytit tempo. Další písnička, Čas vánoční. Hrávávali jsme to od G. Nízko. Hráli jsme to od A. Hulákám do mikrofonu a zjišťuji, že buď dělám něco špatně, nebo je to stále nízko. Doma to vyzkouším ještě výš. Přichází poslední, čtvrtá písnička, jedna z těch nových – Tažní ptáci. To už je průser, který se neměl stát. Jedna kytara nenavodí atmosféru písničky, čas od času sáhnu na hmatníku tam kam nemám a už aby to bylo za náma – zatím je potřeba zatnout pěsti a produkci dokončit. Pozdě si uvědomuji svůj omyl ve výběru skladby, ale teď už je to jedno. Děti tleskají a my se Štěpánem odcházíme. Je to za náma …. Později se mi dostane informace, že ta první serie byla daleko svižnější a lepší než ta druhá a mě nezbývá než souhlasit….
Na scénu se dere Vojta Hubinger. Bere s sebou jednu ze svých žaček. Žačka (tuším že se jmenovala Dominika) zpívá na half playback a já se tluču do hlavy, že takhle elegantně jsem to mohl vyřešit taky a s maximální efektivitou – ale, chybama se člověk učí a tak aspoň vím, kam mám příště napřít svoje síly. Dominika dozpívává úžasně tklivou anglickou písničku a nastupuje Vojta. Vojta si s produkcí hlavu (na rozdíl od nás) nedělá, bere s sebou na podium áčkovou bednu s hlavou a se slovy že dětský písničky neumí, tak vybral aspoň ty nejméně závadné, šlápne na booster a do dětí řeže bigbeat. Hraje stejně jako my sám a tak to nemá moc úroveň, hudbu by v tom člověk hledal pouze s velkou dávkou představivosti. Ty ostatní nástroje mu tam – stejně jako nám – prostě chybí. Kupodivu má víc posluchačů než my se Štěpánem, protože většinu dětí už atrakce omrzely a tak si přišly zaskákat do rytmu disca které pouštěl DJ Kája a na Vojtu pak už jenom zůstaly pod podiem. Při pohledu na Vojtu Hubingera, který si dělá pramálo z dětského osazenstva a dál řeže do dětí bigbeat, se nemůžu ubránit podvědomému výpočtu, kolik profesionality musí ještě člověk získat aby zůstal na jevišti klidný tak jako Vojta a i s pocitem, že je tu možná tak trochu omylem a že by měl hrát pro holčičky úplně jiné věkové kategorie a v úplně jiném klubu, dál hraje svoji roli umělce pozvaného prezentovat něco ze svého umění na oslavu Dne dětí…. Jak je vidět, ještě je před námi dlouhá, předlouhá cesta …
Program končí, jdu ještě pomoct Honzovi se skládáním aparatury a zapínám mobil, který vzápětí pípá jak šílený. 7 zmeškaných hovorů od Pavla Černého. Volám tedy Pavlovi, co se děje a Pavel mi sděluje, že Marek Jonáš leží od včerejška v nemocnici s mozkovou mrtvicí – 2/3 mozku zalité krví a prý to vůbec nevypadá dobře … Takže on by to vlastně Pokus dneska stejně neodehrál.
Asi to bude znít hodně cynicky, ale já ti to Marku předpovídal už před čtyřmi roky, kdy jsme se potkali poprvé. Dával jsem ti let pět a infarkt – spletl jsem se o rok a v nemoci. Říkal jsem ti, když jsi sípal do mikrofonu tak, že to i lidi slyšeli, abys s tím rychle něco dělal, že ta tvoje tloušťka je cesta do pekel …… Helenka Růžičková, po smrti. Jirka Růžička, po smrti, Michal Tučný, po smrti. Těch příkladů ti bylo málo ? Teď jsi byl na řadě ty ……
Nejúžasnější obrázky nám opět vytvořil Fotoateliér Ing. Šilhavý ze Zdic
Libore, děkujeme …
Zbečenský kapr měl být zatím posledním milníkem v naší tvorbě, kde bychom si měli změřit síly s ostatními, ale hlavně projít dětskými nemocemi každé kapely a naučit se pořádně zacházet se zvukem a hlavně se zvukařem. Prostě udělat to samé, co kdysi dělal Ackcellent a to samé, kam se sunul Pokus – jenom další „level“ v té naší hudební hře …
Fast Tube by Casper
Libor Janda nechodí na zkoušky – co doma řeší, nikdo netuší. Esemesky, které mu posílám jsou zbytečným vyhazování peněz, a tak se raději poohlížíme po jiném perkusistovi. 29.4.2010 jsem natáčel školní akademii ve Zdicích. Na podiu válela školní kapela. Kytaristi mají ještě co dohánět, ale bubeník je schopný a tak za ním druhý den vyrážím přímo domů. Slovo dalo slovo a Štěpán Miláček zkouší na perkuse, na které ale nikdy doposavad nehrál. Máme měsíc na to, nějak ho dát dohromady, takže cvičíme a cvičíme a cvičíme. I když Štěpán dělá velké pokroky, chybějí mu nahraná léta a termín soutěže se rychle blíží.
Fast Tube by Casper
Ve čtvrtek 13.05.2010 beru Libora Jandu, kterého jsem kdesi náhodou zahlédnul, na pivo – potřebuji z něho dostat závaznou odpověď – buď bude hrát nebo nebude. Libor pije dvě piva a slavnostně slibuje, že vše už je v pořádku a že vše odehraje. Slibuje i účast na sobotním hraní na ranči v Málkově, kde bychom si měli projet kompletně celý náš repertoár. Liborovi sice už nevěřím – do mých myšlenek se neustále vkrádá rok 2004, kdy Libor prostě ze dne na den nepřišel na hraní a naše kapela Ackcellent tak ze dne na den skončila. Postupně se uklidňuji, že snad takový vůl neni a že se snad konečně vše obrací k lepšímu …
Fast Tube by Casper
Je sobota, brzdím u Libora a prozváním jeho mobil. Nic. Podruhé. Žádná reakce. Jsem klidný, protože čas od času Libor zapomene mobil v garáži v autě. Vylézám z auta a zvoním na zvonek. Po čase otevírá okno Liborova manželka se slovy, že Libor je dneska v Hýskově na oslavě narozenin. Že už tam byli včera a byl Libor pozván … Odjíždím k Pavlovi Sudíkovi a společně jedeme na Málkov. Co Libor provádí se už ani nesnažím komentovat.
S Liborem tedy na Zbečenského kapra počítat nemůžeme a Štěpána kluci v kapele nechtějí, protože má ještě velké mezery a musí hodně dohánět. Původně jsem si myslel, že by Libor mohl jet se mnou i na nedělní hraní na oslavu dětského dne do Berouna, ale už si nedělám iluze a abych tam vyloženě nejel sám, cvičím Štěpána 7 písniček, které bych v Berouně rád zahrál.
Fast Tube by Casper
Je čtvrtek. V sobotu hrajeme a tak ještě naposledy zkouším Libora, že by se jako mohl smilovat a odehrát ty dvě akce a pak ať si třeba táhne, ale přichází mi esemeska, že Libor končí s hudbou a že místo na Zbečenského kapra jede pro babičku. Zlí jazykové tvrdí, že Libor, který byl rok a půl bez práce a v pondělí nastupoval do Žebráckého Valea, byl ve středu už zase bez práce a tak už se raději ničemu nedivím. Odpracovat dva dny za půl roku, to by se mi taky líbilo ….
Je 29.5.2010 a my vyrážíme ve třech lidech do Zbečna. Jako nepostradatelnou nutnost s sebou bereme mého tátu, který bude mít na starosti kameru a fotky. Nejde ani o tu památku, ale ten prostý fakt, že člověk s odstupem vidí ty chyby co na podiu dělá a má možnost se pro příště poučit.
Přijíždíme do Zbečna, paní u pokladny nám dává železné kapříky na krk jakožto to vlezenku a hned oklikou a sladce, jestli bychom nepřidali něco do kasy … Jsme gentlemani a tak každý cinkne mincí do krabice. Vítáme se v pořadatelem, vítáme se i se zvukařem Zbyňkem a několika známými tvářemi. Do startovní listiny píšu, že nebudeme vystupovat pod smluveným označení Pavel Šilhavý & spol. neboť dnes budou na programu i Otmarovo a Pavlovo opusy a do kolonky píšu označení „Scheelsooddooya“. Tuhle idiotinu, která hraničí s Hellerovo vymyšleným označením „Ackcellent“ vymyslel Otmar a neznamená nic jiného než zkratku za Šilhavý – Sudík – Dušil – Janda. To ještě chudák nevěděl, že bude „Yanda“ dělat takové problémy.
Fast Tube by Casper
Přichází pořadatel Vašek Souček a nezáludně nastiňuje situaci. Předminule jsme tu s Pokusem hráli 3 písničky. Loni už jenom 2. Měli jsme tedy napilovány 3 opusy a ty ostatní. Vašek ale začíná od lesa. Letos přijelo velmi málo kapel – všech osm a tak máme počítat s minimálně 6 písničkama, lépe však 8 …
He ?
Takže narychlo sedáme ke stolu a snažíme se vypotit seznam našich songů, aby to mělo úroveň a spád. Naštěstí s sebou vezu obě kytary, takže není problém zahrát cokoliv. Jdu si pro kávu a mezi lavičkami zezadu obcházím Vaška Součka, kterak hovoří s druhou pořadatelkou nad lejstrem papíru …
„Co to je ? Kdo to je ? Jak se to proboha vůbec čte ? Šulsid…. Šóls ….“
Povídám „Šilsudůja, na tom slovu není nic těžkého…“ a i když to ještě dvakrát opakuji, Vašek není schopen název korektně vyslovit. Když nás tedy uvádí (hrajeme jako čtvrtí) na podiu, na tenký led se vůbec neodvažuje a sděluje, že se uvedeme sami ….
Zvučíme a zjišťuji že slyším jenom Otmarovu kytaru. Začínáme hrát. Zase slyším jenom Otmarovu kytaru a někde zezadu basu a Pavla. Vím že tam je, ale protože ho nějak moc slyšet nepotřebuji a oba se zřejmě držíme Otmarova tempa, vypukne hudba a docela to šlape. I když velmi nerad, opět jsem svolil k té nezodpovědnosti, že budeme hrát vsedě. Mačkám si žaludek, ohýbám se na mikrofon a dýchám jak 4 důchodci a díky tomu to sem tam intonačně ujede a v duchu si slibuji, že další hraní už bude vstoje. Dvanáctka se trochu rozjíždí, trochu dolaďuji, ale je to skoro jedno. Měním dvanáctku za šestku, hrajeme Přízrak, nastává přesně to, co jsem čekal, že při vytahování géčka při sólu se struna opět povolila a hraje ještě níž než na začátku, trochu dolaďuji, ale nezní to vůbec dobře, trochu už pracují nervy, dohráváme Potkal jsem člověka a jdeme pryč. Vašek Souček nás zve na další ročník Kapra a děkuje, že jsme obohatili folk – trampský festival jinými rytmy – copak my nehrajeme folk ? Vypadá to, že ne …
Kluci ještě dopijí pivo, já další kávu a vyrážíme k domovu. Kluci jsou slavit na ranč na Málkov, kde se dozvídají naše úžasné umístění – jsme na krásném osmém místě. Otmar nešetří kritikou na hlavu poroty, že zase vyhrála „Askalóna“ a že ve Zbečně nemají k vlastní tvorbě vůbec žádný vztah, já si vzpomenu na předcházející dva ročníky, kdy vyhrávají většinou kapely hrající spíš na konci, kdy využívají té výhody, že se sejde víc posluchačů, než ti první, kteří hrají pro poloprázdnou hospodu a hlavně ti podnapilí si stejně víc než poslední dvě kapely nejsou schopni zapamatovat. Já odjíždím domu a jdu se připravovat na zítřejší hraní na oslavě Dne dětí v Berouně, kde měl původně hrát Pokus.
Že by Pokus akci stejně neodehrál, to se dozvím až s denním zpožděním …
Nejúžasnější obrázky i film nám opět vytvořil Fotoateliér Ing. Šilhavý ze Zdic
—–
O akci také krátce poreferoval i Rakovnický deník + video.
—–
P.S. Příjemným překvapením pro mne bylo i zjištění, že s kapelou P.U.B přijel i Nikolas Turek, který s námi kdysi hrál a kterého jsem od našeho společného hraní v Berounském Pivovaru v roce 2003 neviděl. Hold svět je malej … 🙂
Tak to máme za sebou 🙂
Viděli jsme spoustu starých známých, potřásli si rukama, uronili slzu (teda několik slz, tedy spíš krup) nad strašnou zimou v sále a šli si sednout do hospody, kde jsme nad kávou a malým pivem vyčkávali svého času.
Protože jsme byli vybráni až na konec celého soutěžního klání, narychlo jsem ještě domlouval s pořadateli možnost zahrát si dřív, protože Otmar ještě někam spěchal reprezentovat a Libor měl večer ještě hraní na Jarově s Pokusem.
Lezeme na podium, já mám už asi tři neděle zničená záda, takže kombo mi nese synovec a drátujeme. Zvučí Pája Lišák. Karel Fencl mi hned v poledne při podání ruky říkal, abych se nebál, že Pája dneska nic neprovede, ale nyní sedím na jevišti, Pája se mi ptá, jak se slyšíme, ale my vlastně nevíme co máme slyšet, protože nevíme jak to bude znít – Otmar dosud nemá kombo, takže jako jediný z nás jede před linku, takže ho chvíli slyšíme jak elektrickou kytaru z odposlechů a chvíli zase ozvěnou a odrazy z hlediště.
Jakš takš se tedy slyšíme a začínáme hrát. Uprostřed písničky „Starý schody“ zjišťuju, že jsem se sólem o půl taktu před ostatními, protože neslyším rytmus a dokonce ani Libora, který sedí vedle mne. Vypadá to, že rychle asi zase přejdu k osvědčenému IEM který jsem si vychytal k dokonalosti v Pokusu.
Až asi 14 dní poté začali chodit kluci z kapely, že máme obrázek v Podbrdských novinách – tak tedy děkujeme moc 🙂
Fast Tube by Casper
Veškeré fotografie + zpracování nám pořídil Fotoatelier Ing. Šilhavý Zdice.
Tímto přeuctivě děkujeme 🙂
Volá mi Pavel Sudík, jak je možné, že nehlásím kapele výsledky umístění, já kontruji že ještě dneska ráno na webu nic nebylo, ale snad se zželelo porotě začínající kapely, snad nějaká vyšší inštance sedmé mocnosti zapůsobila na objektivitu hodnotících, ale už je to tak:
postupujeme do
oblastního kola Porty 2010 do Komárova
soutěž se koná 13.3.2010 v místím kulturním domě.
Tak jsme s naší novou bandou chtěli zkusit štěstí a přihlásili jsme se na Podbrdské předkolo Porty – na Příbramský Huntík 2010. Loni jsem tam vystupoval sám s kytarou, Marek Jonáš tam taky kopal pouze za vlastní barvy, protože s Pokusem jsem jeli na Portu pro změnu do Prahy. Marek na rozdíl ode mne ale loni postoupil do Komárova, pro mne to byla pouze zkušenost, když jsem stál zase po létech sám u mikrofonu a bojoval jsem s výpadky mé již tak chatrné paměti.
Protože Pavel Sudík s Doušou chtěli odjet dříve, Otmar vzal svoje auto a my s Liborem jsme se mohli zdržet – že se zdržíme až tak, že unaveni prchneme dlouho předlouho po večerníčku, a to ještě pět kapel nestihneme poslechnout, to jsme věru netušili. Karel Fencl, kterého jsme v hledišti potkali, se na nás trochu zlobil, proč jsme nepřišli soutěžit do Zaječova, že prý tam bylo jenom osm kapel a sál nabitý, ale přece jenom strach z umění Páji Lišáka a jeho metalový koncert, který nám ještě v dobách mého působení v kapele Pokus provedl právě v nenazvučitelném prostoru zaječovské Porty, což je v podstatě obecní sokolovna bez jakéhokoliv vytlumení a kdy jsme jej slušné požádali aby odposlechy vypnul, že jako folková kapela bychom se na podiu aspoň nějak rádi slyšeli, mám ještě v živé paměti a nechtělo se mi tedy riskovat.
Vystupovali jsme jako třetí a hned při první písničce jsem si vzpoměl na stejný problém loni, kdy všechny přídechové souhlásky „P“, „B“ měly na následek velmi nepříjemné detonace v reproduktorech. Drátujeme. Uvádí stejně jako loni Prcek, zřejmě něco vtipného povídá, protože se co chvíli na nás obrátí s nějakým dotazem, ale nikdo mu nevěnuje pozornost, protože jsme zabraní taháním kabelů, Prcek zase něco vtipného povídá. Humor. Smích …
Začínáme tedy hrát první písničku – Nemysli si. Asi jsem tu dvanáctku dal moc hlasitě, takže kromě basy už nebylo slyšet nic okolo, ale muzika jakš takš ubíhala a lidi kupodivu i zatleskali. Druhá písnička – Starý schody. Začíná Douša. Teprve teď slyším ten propastný rozdíl mezi doušovou kytarou zapojenou přímo do mixu a zbytkem kapely hrajícím přes komba. Občas zaregistruju blesk od fotoaparátu – poprosil jsem tátu (www.fotosilhavy.cz ), aby nám akci jaxepatří zdokumentoval. Doznívá i tato písnička a já zjišťuju, že veškeré uvádění písniček, které jsem si doma nacvičoval, je někde zapomenuto a že jsem rád že jsem rád. Měním tedy dvanáctku za šestku, a zjišťuji, že ačkoliv jsou ty kytary nastavené skoro stejně, tak šestku zase na rozdíl od té dvanáctky, vůbec není slyšet. Hrajeme Potkal jsem člověka a hned se ukazuje, že ještě nejsme úplně sehraní. A zase co čert nechtěl – nejtenčí struna E se mi zarývá do prasklého nehtu, a to i přesto, že jej mám opraven několika vrstvami vteřinového lepidla. Hrajeme Už jsi dlouho pryč a sem tam i někdo zatleská a už jsme u poslední písničky – a to dost fousaté písničky – Vzpomínky. V duchu srovnávám již hotovou nahrávku s tím, co předvádíme na jevišti a i tady je ještě vidět hodně nervozity a práce do budoucna. Končíme, lidi tleskají. Balíme ten náš Temelín z podia a odcházíme. Pavel s Otmarem jedou domu, my s Liborem sedíme v zákulisí a pozorujeme kapely. Táta sedí v hledišti.
Zase přichází Karel Fencl, tentokrát s cédéčkem v ruce, jestli jsme prý ta úžasná zdická kapela a že mám odevzdat CD své neteři. Zírám na Karla, k čemu by mohla moje neteř, který jsou asi 2 roky, potřebovat CD a beru CD do ruky. Následně vychází najevo, že CD je určeno pro Půl dechu do měchu a tedy pro Šárku Pexovou, což je Doušova neteř – Douša ale už odjel a tak beru CD k sobě. Prohlížím si tiráž a koukám na písničky. Mimo jiné i Marek Jonáš – Hyla Arborea, Marek Jonáš – Samba. V hlavě se mi noří vzpomínka, kdy nám Marek plakal na rameni, jak ho kdysi v Chomutově okradli o písničku, jak jí tři kamarádi dávali dohromady a pak se pod ní podepsal jenom jeden a hle – najednou je zapomenuto, že půlku Hyly jsem pro Marka napsal já a Sambu Markovi dopisoval Honza Šebesta – hold účel světí prostředky a proč se o slávu dělit s ostatními, ne ?
Je už dost pozdě večer a všichni tři pozůstalí se shodujeme, že bychom mohli vyrazit domu. Zbývá ještě pět kapel. Chtěl jsem sice vědět výsledky, ale přece jenom je dobré být s manželkami aspoň občas zadobře a zbytečně neprovokovat. Loučíme se se Zdeňkem Hejkrlíkem, Oldou Richterem i Karlem Fenclem a děkujeme za vlídné přijetí. Domu jedeme krokem, neboť je tak namrznuto, že Tranzit v zatáčkách nedrží stopu a utíká směrem k příkopu. Teprve doma při prohlídce fotografií zjišťuju, jak jsem zase ztloustnul … 🙂
