Na tento festival jsme se vydali s Markem Jonášem jen sami dva. Hraní sehnal Marek, ale nechtělo se mu asi jet samotnému, tak řekl mě a ono to náhodou vyšlo, že Zdeněk Hamřík jakožto pořadatel měl ještě volné místo. Pokus jsme nechali doma neboť třetina kapely na dlouhých štrekách blinká a druhá třetina celou cestu kafrá, neboť již předem ví, že nestihne svůj oblíbený (nikdy nekončící) televizní seriál. Vyráželi jsme v 8 hodin ráno s vidinou nabitého amfiteátru plnou vdavekchtivých dívek a množstvím spodního prádla poházeného na podiu. Po chvilce hledání v Olomouci nacházíme „Kratochvíli“,

ze které se vyklubala příjemná a útulná čajovna pro odhadem 20 lidu. Poroučíme si speciality z místní nabídky a sice pivo „Vlk v mlze“ a nějaké 23° polské pivo, ze kterého se zatínají nohy v pěst. Přichází pořadatel festivalu Zdeněk Hamřík a se všemi se vítá. Je to příjemný člověk – takový se kterými se s Markem vídáme rádi. Zdeněk zkouší miniaparaturu a my s Markem obhlížíme okolí, protože do těchto destinací nechodíme nejčastěji, takže okolosedící (většinou pubertálního věku) jsou terčem našich vtipných poznámek. Zrovna, když jsme v nejlepším, mne zve Zdeněk na minipodium. V místnosti je asi 6 lidí + Marek, tzn. že místnost je zaplněna téměř k prasknutí. Nastává zvuková zkouška, kdy zpívám Blues čekací a Zdeněk mne upozorňuje, že nemusím tak hulákat, že je v místnosti slyšet docela dobře – jenže já bych ty výšky jinak nevyzpíval, no …. Zvuková zkouška je u konce, lidi za tu polovinu písničky hezky zatleskali, přicházejí další dva návštěvníci a já začínám uvádět provní písničku, kterou je právě dohrané Blues čekací, které si návštěvníci vyslechnou znovu, ale tentokrát celé. Lidi zase tleskají, sice už trochu unaveněji, ale pořád je to ještě potlesk. Světla z reflektorů pálí na stupínek a vysokooktanové pivo z Polska začíná učinkovat – čím dál tím více se musím dívat do textů, protože si jednoduše nepamatuji texty – bůchví jakým fridexem to pivo ředěj …. Po mne odehraje i Marek a další 4 místní umělci a odebéřem se všichni hromadně na večerní koncert finalistů a vítězů autorské soutěže festivalu do Divadla Hudby Olomouc. Zde s radostí shledáváme, že zvučí Alain Hajda z Brna, který zvučil Pokusu festiválek ve Víru – my si jej pamatujeme, on nás ne, ale to nevadí. Hezky se pokamarádíme a již nastupuje fragment Bokomary – Luboš Javůrek se sólovým kytaristou. Čumíme s Markem na Javůrka jako pracující enteligent v osumdesátých létech na Favorita a oceňujeme fantastickou akustickou muziku, kterou ti dva na podiu předvádějí. Je konec, tleskáme, chvíli oblbujeme slečnu co za barem prodává limonády, beru si od ní email (který doma zjišťuju že nemám) a jdeme zpátky do Kratochvíle, na „dotočnou“, kde je pro nás připraveno malé občerstvení. Kecáme s místními o vínku, s Javůrkem o místních, se sólovým kytaristou z Bokomary o kytarách. V jednu hodinu v noci velím k úprku zpátky do středních čech. Po 4 hodinách jízdy jsme opět v našich končinách. Domu až ani nechodím a na 45 minut si stelu spacák v serverovně. Původně jsem si myslel, že si zdřímnu hodinu a půl, ale zapomněl jsem na lidi, co chodí pracovat na úřad již v 5:30 a kteří po zjištění, že se v mé kanceláři svítí, začali otravovat, jestli si můžou zapnout počítač …..

Byl to takový zvláštní den. Protože jsme museli být ve Vlašimi docela brzo a vyráželi jsme už v 7.00 ze Zdic, dával jsem si budíka na 5:30. Lezu do vany, napouštím si vodu a najednou tma. V celém domě zahslo světlo. Málokdo bude mít v ulici o půl šesté ráno rozsvíceno, takže jsme předpokládali, že vypadla celá čtvrť. Bylo krátce po úplňku, nebe bez mráčků a měsíc svítil, takže v koupelně bylo příjemně šero.

I tak tato příhoda měla za následek patnáctiminutové zpoždění. Snídám kávu a nesu aparát do auta a zde mě čeká další patnáctiminutové zpoždění. Auto je kompletně celé zamrzlé. Cestou k autu zjišťuji, že poprvé po pěti letech vypadnul hlavní jistič… Proč ? Netuším. Jedno okno u auta nebylo námrazy ušetřené …. Naštěstí cesta Zdice – Vlašim netrvala plánovaných 120minut, ale pouze 90, takže jsme dorazili s půlhodinovým předstihem. Při příchod na nádherně vlašimské náměstíčko s hrůzou zjišťujeme jaká je na náměstí zima. Některým z nás při pohledu na kryté podium na severní straně domů dokonce mrzne úsměv na rtu. Ostatní jsou tedy na kávu a já jdu připravovat kytary. Zvukař je prima chlapík a jen tak jej nic nerozhází (později zjišťujeme že jej nerozhází ani skutečnost, že mu v průběhu produkce vypadávaní některé šavle). Zvuk je bez problémů a já začínám hrát. Zima je však taková, že mi mrznou klouby u prstů a tak většina písniček nevypadá tak, jak by měla. Okolostojící klepou kosu a sem tam někdo tleská – zřejmě kvůli tomu, aby se pohybem zahřál. Měním vybrnkávání za trsátko, které však ve zkřehlé ruce téměř necítím. Čas pomalu plyne a než se naději je 45 minut mé produkce v nenávratnu. Sem tam se přistihnu, že zapomínám text, neboť se příliš soustředím na zmrzlé prsty a aspoň nějakou úroveň hry na kytaru. Přichází zbytek Pokusu, který celou tu dobu stál na sluníčku. Jak Marek může i v týhle kose vegetovat v krátkých kalhotách nechápu. Produkce Pokus začíná, sem tam slyším basu a sem tam ne, hledám závadu a nenalézám. Na konci produkce se zvukař přiznává, že mixážní pult už má nejlepší léta za sebou a že prostě čas od času vypadávají šavle …. Přijde mi, že hlasy zní dneska nějak falešně, ale v té zimě toho má každý asi dost …. Posluchači ale byli mile překvapení, neboť jsme sehnali na základě dnešního výkonu další 3 hraní. Dorazila i naše fanynka Linda s (prý) manželem a celý koncert nahrávali, takže už se těšíme, s čím se vytasí. Děkujeme předem !!! Uklízíme a hned mažeme do Odolené Vody, kde tušíme oběd. Podzimní příroda je nádherná a paleta barev nebere konce.

---

Ukázky:

1.) Balada o nezvládnuté krizi středních let (Pavel Šilhavý) (WMV, 2.3 MB)

2.) Fůrie (Pavel Šilhavý) (WMV, 3 MB)

3.) Blues noci probdělé (Pavel Šilhavý) (WMV, 3 MB)

4.) Betonová džungle (Jan Dvořák/Pavel Šilhavý) (WMV, 2 MB)

5.) Zuzka (Pavel Šilhavý) (WMV, 1.7 MB)

---

V Odolené Vodě se postupně vítáme s množstvím známých tváří. Festival začíná. Všude je nahulíno jak v pekle. Kapely hrajou jak o život. Všichni se opět těší na Martina Hejnáka, který stejně jako loni, nezklamal a ostatní muzikanti se slzou v oku prosí o přídavek. Milan Surovec, který se stejně jako loni zhostil moderování festivalu vyvolává na podium kapelu Chuchwalec. Zvedá se půlka hospody (notně poveselená alkoholovou konzumací) a začíná na podium nosit nářadí – bicí, komba, prostě ve srovnání s ostatními kapelami půlka Temelína …. Hudba začíná a je to masakr jako vždy. Posluchači v různém stavu podnapilosti tleskají do rytmu a je to bomba. Při třetí písničce je slyšet lehká disharmonie. Kapela šlape jak má, ale je cítit, jakoby basa hrála úplně něco jiného. Za chvíli je všem jasno. Všichni začali v A-duru, jenom kytarista začal v Géčku a protože se z monitoru neslyšel tak s plným nasazení hrál vesele dál. Chuchwalec přidává ještě Brabence a půlku Temelína zase snáší z podia. Pokus jde na podium skoro jako předposlední. Dáváme Chleba, Dudy v Edinburgu, Help a pro velký ohlas přidáme Zvoníka. Dělal jsem si srandu z toho, že publikum bylo už tak psychicky použito a vyčerpáno, že tleskalo téměř všemu ….
Nakonec je vyhlášení výsledků a příjemná zpráva – naproti tomu, že jsme zase zpívali falešně a nerytmicky a některé písničky jsme končili daleko pomaleji než jsme je začínali – Pokus se s počtem osmi hlasů umisťuje na druhém místě. Dostáváme kytici vyrobenou z uzenin a je nám dobře. Ve dveřích se vítám s Jirkou Šmidtem, který hraje večerní program spolu s Minaretem a Simonou Klímovou a loučíme se s mnoha známými tvářemi. Cesta domu byla relativně v pohodě až na to, že mě docela zarazila rozkopaná Letná. Jako venkovan do Prahy moc čas autem nejezdím ….

Jsou tomu už 4 roky co se Libor Janda jednoho dne sbalil a nehledě na to, že jsme měli druhý den hrát s naší skupinou Ackcellent v klubu Batalion v Praze na Václaváku, prostě nepřišel na zkoušku a poté, co jsme jej asi 3 hodiny s Liborem Anýžem telefonicky naháněli, nám esemeskou suše oznámil, že jej bolí ruka a ať to zítra odehraje někdo jiný. Nikdo samozřejmě Batalion neodehrál (protože nebyl kdo) a já jsem si při následném telefonátu s manažerem Batalionu Tedem připadal jako naprostý trouba, či spíše prvňáček na koberečku v ředitelně, neboť jsem mu nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, proč mám v kapele takový dementy, kteří nedokážou dát v kapele padáka měsíc dopředu. Dneska jsou mi dveře Batalionu a možná i dalších klubů nejpíš zavřeny. Libor Anýž nelenil a za 14 dní se předvedl s čepicí a s tričkem s nápisem Bugr s tím, že prej jim to zaplatil sponzor a ještě chvíli pak vyjmenovával, co všechno sponzor kapele Bugr koupil, kupuje, nebo koupí. Na můj argument, že v naší kapele jsem vše financoval já, byť to nebylo tak okaté, už neodpověděl. Takže takto elegantně se rozplynula naše bývalá kapela, a to v době kdy jsme hráli jako předkapela Katapultu, veškerou naší tvorbu jsme měli předělánu do dvojhlasů a už to konečně znělo, jak to má znít a dalo se s tím něco podniknout. Dlouho jsem přemýšlel, co vlastně v muzice dělat a na kytary jsem rok nesáhnul.
Shodou náhod jsem se dostal v zimě roku 2006 do zdicko-zbirožsko-újezdské folkové kapely Pokus, kde jsem trochu zúročil nákup pětistrunné baskytary Stagg. Té značce se nesmějte, basa stála 3550 Kč a pro mé pidlikání bohatě stačí … Při našich koncertech, kdy se začali objevovat první zájemci o zatím neexistující CD a sem tam se s postupně ubývající trémou ozval i první sporadický potlesk, jsem si uvědomil, že těch písniček, co jsme kdysi hráli, je škoda a spousta mých kamarádů i lidí „od fochu“ mi to potvrzovala. Vzhledem k tomu, že Pokus je kapela folková, dlouho jsem přemýšlel, jestli část písniček nějak nepředělat do příslušného žánru, ale i po sebedelším přemýšlení mě nenapadla cesta jak. Zvolil jsem cestu pro mne šílenou (protože jak drsně vypadá cesta nahoru a budování aspoň nějakého jména firmy už jsem si několikráte prožil) ale zřejmě jedinou správnou, pokud si budu chít své písničky zahrát – prostě nezbývá nic jiného než si své písničky hrát sám, a to i za toho předpokladu, že to bude znít dost divně. Původní aranže – a přiznám se to jinak neumím – jsou dělány pro kapelu, tzn. dvě kytary, basu a možná bicí, možná klávesy. Na jednu kytaru ty písničky budou znít dost suše a jalově, nebudou vyhrávky, sóla ani ten basový spodek, ale zřejmě to jinak nepůjde. Spoléhat se zase na kamarády – muzikanty, kteří budou mít hraní v kapele pouze jako příjemné zpestření dne a pořadatel aby si pak z nás rval vlasy a já se mu pak musel do telefonu omlouvat s úklonou až na zem, na to už nervy nemám. Pokud mi technický stav zkušebny dovolí, tak v průběhu podzimu 2008 se pokusím zatím existující písničky zvěčnit s kapelovou aranží a na koncerty se hold půjde pouze se španělkou. První křest jsem si odbyl v Náměšti nad Oslavou 24.5.2008 na festivalu Náměšťská placka. Hraní dohodil Marek Jonáš z Pokusu, který tam jel taky, takže jsme se svezli jedním autem. Nic jsem si od toho festivalu nesliboval, prostě to jenom zkusit. Na kytaru jsem 4 roky nikde nehrál a sám jsem vystupoval na jevišti někdy na konci základní školy. Obsadil jsem krásné druhé místo. Od konce. Marek byl o asi tři příčky lepší. Ale to bylo v pořádku. Nikdo mě neznal, mé písničky nebyly až tak moc folkové a platící posluchači hlasovali spíše pro místní a již věkem otlučené kapely, jak třeba Červen29, se kterými jsme pak dobře pokecali. Přesto to byla super akce, neboť i mě lidi zatleskali a to bylo důležité, na pořadí vůbec nezáleželo. Po čtyřech letech nehraní jsem měl trému jak prvnička, takže že jsem před vlastní produkcí urazil asi tři piva, aby to tak nebolelo … Nakonec jsem zjistil, stejně jako při každém hraní po třetí písničce, že lidi v hledišti vesměs nekoušou, takže z celé akce zůstal jen ten dobrý pocit z nových přátel (Červen29, sestra paní pořadatelky, aj.) i těch starších (Honza Řepka z Nestíháme). Honzovi pak krásná sestra paní pořadatelky zatančila břišní tanec, načež půlka sálu zůstala stát s otevřenou ústou a druhá půlka nedýchala. S Markem jsme věděli, že musíme hodně máknout, jestli chceme příště mít podobný tanec i my …
Cesta domu pak byla pravým peklem, protože jsme jeli Náměšť „na otočku“ a tudíž jsme vyráželi dost brzo ráno, ale z Náměště jsme vyráželi zase až kolem půlnoci, takže kolem Prahy už jsem se musel dost hlídat abych neusnul – škoda že do tranzitů nemontujou autopiloty ….

Závěrem bych ještě vyzvednul zvukaře Zbyňka (?) a jeho dceru (neteř,paní,milenku, prostě slečnu) za brilantní zvuk a profesionální pojetí celé akce. My z Pokusu zvyklí na hudební výsledky zvukaře Pájy, který obhospodařovává zvučení trampských festivalů v našich končinách, jsme nevěřícně zírali s otevřenou ústou jaký brilantní a plný zvuk zvuk dokázal Zbynďa na svůj aparát vykouzlit. Nic nehoukalo, nic nepískalo a na jevišti bylo jako na zahrádce, což se při našich Portových hraních v Komárově a Zaječově, kdy se jeviště mění díky Pájovým extempore v death metalový koncert, nejeví jako úplná samozřejmost. Nechci tímto Páju pomlouvat, ale za posledních 20 let jsem už hrál ledackde a na lecjakém aparátu, ale aby někdo dokázal vytvořit ze dvou španělek, pidlikající baskytary a trianglu z folkových písniček a spirituálů na podiu takové peklo, že budeme nuceni přerušit produkci a požádat o vypnutí odposlechů, to se mi nestalo ani u těch Katapultů, kteří přece jenom potichu moc nehrajou ….

Dnes jsme s Pokusem jeli dvě akce – Zbečenského  kapra  a Zvíkoveckou kytičku.  Zbečno je kousek od Zdic a tak jsme moc nespěchali. Problém byl pouze v neprůjezdné silnici od Leontýna na Křivoklát, kde se pokládal nový asfalt a tak jsme museli pod vedením Janiny Urbánkové kousek lesem, abychom ten zavřený úsek silnice objeli. Protože Andulka zase chyběla, jela jako výpomoc Šimi.

---

Zbečenský kapr 2008

Ačkoliv jsme přijeli na místo mezi prvními, hostinec „U Šebků“ který akci pořádal, praskal ve švech. Marek s pořadatelem dohodnul hraní mezi prvními abychom se stačili přemístit na Zvíkovec, kde bychom zase měli hrát mezi posledními … Asi jsme nevypadali dost jako muzikanti, protože hned u vchodu nám chce paní pokladní prodat vstupenky – když se vymlouváme na to, že jsme učinkující, paní pokladní snižuje finanční požadavek na větu „A nechcete nám aspoň něco přidat ?“ Nechceme a vcházíme dál na zahradu, kde vybíráme první lavičku u vchodu abychom se po našem úprku nemuseli prodírat skrze dav již nyní podnapilých posluchačů. Hrajeme jako první, dáváme Měsíc, Help a Zvon, konferenciér Jarda Hokr nás chválí, jak vysoko jsme nasadili laťku, já narychlo dojídám objednaný (výtečný) smažák a spěšně vyrážíme směr Zvíkovec ….

O akci se zmínily i další weby:

Rakovnický deník

Grusoni – rajče.cz

---

---

Zvíkovecká kytička 2008

I když je to ze Zbečna do Zvíkovce co by kamenem dohodil (a zbytek došel), tzn. asi 35 km, nejsem si jist, jak velkou máme časovou rezervu mezi jednotlivými vystoupeními. Zapínám tedy pro jistotu navigaci – ano, uznávám že jsem masňák, protože jezdit kolem rodného komína s navigací může člověk jen velmi otrlý, ale jak už jsem řekl, nechtěl jsem časově riskovat a vyrazilo se. Jel jsem dost razantně a tak cesta netrvala dlouho. Kolem Berounky je krásně a už jsem si představoval, jaká by to asi byla cesta v těchto místech kolmo (na kolech). Ve Zvíkovci to od loňska již známe a tak šup rovnou na parkoviště.  Marek vylézá ze své červené felicie (dnes vláčel na obě akce manželku s dcerou a tak jel s Honzou po vlastní ose – resp. jeho auto má osy dvě …vepředu a vzadu) a hned se sune ke mě s otázkou, jestli jsem se náhodou nezbláznil, že mi v některých místech ani nestačil. No, díky mě máme chvíli času a tak ohledáváme okolí. Marek jde přihlásit kapelu a my ostatní jdeme zjistit, jestli jsou zase na place grilovaná kuřata a klobásy. Bylo tam oboje. Protože domů hned tak nepojedme, dávám si jedno rychlé pivo, které okamžitě syčí v krku.

Končí náš kamarád Jirka Šmidt a Pokus se sune na scénu.  Po vzoru všech basáků – profíků, co na festivalech hrajou přímo do linky a tudíž se nemusejí jako já tahat s kombem, nechávám kombo v autě a beru si na jeviště pouze multiefekt s ladičkou s tím, že se basa hodí do odposlechu. Basa je naladěná, ale co kdyby ….  Sluníčko svítící na nástroje dokáže udělat s laděním pěknou paseku a tak musí být člověk připravený téměř na všechno – ještě že na base tolik nepraskají struny. Zvukař kňourá do odposlechů, že z multiefektu mu leze do šavle nějaký šum a prosí, jestli bych efekt nevypojil. Vypojuji efekt a hraju rovnou do mixu. Jenže …   Při první písničce zjišťuji, že struna A a E jsou akusticky nějak nízko  – sice se mi tomu nechce věřit, že by se hnuly dvě struny najednou a mám tendenci při hře dolaďovat, ale nestojí to za moc. Dohráváme písničku, prosím vedlestojícího Honzu, aby dal „géčko“, ale basa sedí. Sedí i na ostatních strunách. To bych se z toho ….. („sprosté slovo“).  

Začínáme hrát další písničku a basa zase nízko. Já bych do toho kop a pomalu přemýšlím o nákupu basového komba s D.I.  linkou pro zvukaře, aby od tohodle zvukového alchymismu byl konečně pokoj. Dohráváme, jdeme pryč a já utírám pot z čela …  Vyhlášení výsledků – všichni tleskají, všichni jsou úžasní, každý se směje – my potají trneme, jestli na nás taky něco zbyde. Hlavní cenou je totiž dvoupatrový dort zvící velikosti minimálně čtyř ovarových kolen vedle sebe. Už ani nevím, jestli to byla cena diváků, nebo poroty, ale v reproduktorech se ozvalo jméno – „Pokus“ a Marek si jde pro cenu, já jdu fotit. Chvilku se přeme na kolik dílů a hlavně čím dort rozdělíme a v neposlední řadě také jak jej dostaneme do našich trvalých bydlišť. Loučíme se, děkujeme za cenu i za nakreslený obrázek, který vyrobili místní ubytovaní a vyrážíme pomalu domu. Marek jede první, já za ním. Už není kam spěchat a s dortem se musí opatrně a tak vychutnávám přírodu. V kopci před lesem, asi 5 km od Zvíkovce,  se ozve z markova auta tlumená rána, z výfuku vylétne obláček černého kouře a Marek zajíždí na kraj silnice. V duchu mě napadá, co by asi Honza s Markem a jeho rodinou dělal, kdybych jel domů jinudy, ale je mi jasné jak bude situace dál vyvíjet a proto Markovu felicii předjíždím a rovnou couvám až co na délku tažného lana.  Někdo z chumlu radí zkusit felicii zkusit nastartovat, ale to „technikům“ vymlouvám, protože pokud chcípne nafťák s tlumenou ránou a černým kouřem z výfuku, tak je motor po smrti a veškeré oživovací pokusy jenom zvýší finanční náročnost opravy.  Všichni kromě Marka lezou ke mě do Tranzita a já jsem rád že mám tak velké auto, které nejenom že odveze kapelu vč. rodinných příslušníků a dortem, ale ještě zvládne odtáhnout Markovu červenou zdechlinu.  V serpentinách před Zbirohem mi zvoní telefon. Na telefonování za jízdy skutečně není nejvhodnější chvíle, ale protože volá Jarda Hokr a já jedu na dvojku, řídím jednou rukou, civím před sebe a rychle vyřizuju hovor. Jarda volá že jsme se umístili z osmnácti učinkujících asi šestnáctý a že nám gratuluje k umístění. Takže náš strach, jak to udělat, kdybysme náhodou ještě vyhráli hlavní cenu Zbečenského kapra – a sice uzeného kapra – nás už trápit nemusí. Jedeme dál ke Zbirohu, a pomalu se za námi tvoří delší a delší fronta aut. Docela hezká a dlouhá rovinka, sedím vysoko a mám rozhled a mávající rukou ukazuji řidičům vzadu, kdy mohou předjíždět. Rovinka končí zatáčkou a v zatáčce v protisměru auto. Za mnou kvílení brzd. Čekám ránu.  Lufťák s pražskou espézetkou si myslel že na venkově se dá předjíždět i do zatáčky. Rána se pro tentokrát nekoná, ale bylo namále. Leckdy se spěchat nevyplácí. Častujeme zbytečně riskujícího pražáka s oktávkou  neslušnými vyjmenovanými slovy a jsme rádi, že to dopadlo aspoň takhle. Ale to už jsme ve Zbirohu, parkujeme zdechlinu kapelníkovi před dům, bereme si každý svůj díl dortu, nasedáme  a jedem – tentokráte do Újezda, kde bydlí Honza.  Zbyla na mě „milá“ povinnost rozvézt i muzikanty z Markova auta do svých domovů….

---