Jedno z posledních hraní skupina Nablind. Na basu s náma hrála Helena Řezáčová, která si pak sama založila kapelu Chlapecké zboží. Vzhledem k tomu, že akce byla pojata jako rozloučení s létem, vláčeli jsme s sebou i naše (i cizí) manželky, děti a Vlastoše

Tento rok se daří a máme dost našlápnuto, tak snad z toho úsilí bude i nějaké to ovoce ….

1.7.2004 – NABLIND – Zdice – Otvírák ke kinematografu bratří Čadíků

26.6.2004 – Soukromá oslava narozenin a svátků u Libor Anýže

Tato akce, resp. dění, které následovalo po našem příjezdu s aparátem do zkušebny, hnuly žlučí všem členům kapely Nablind i Ackcellent do té míry že hned sedám k počítači a hned začerstva Novynki aktualizuji. Celá akce byla pojata jako hraní zadarmo, resp. za pivo a jídlo. Protože jsme byli nuceni pro zoufalý přístup Jardy „Bejbla“ Bábela zrušit v Nablindu dočasně post baskytaristy a nový uderník Helena nebyla toho dne k dispozici, basu jsem hrál já. K Lanýžovi na chatu jsme vyrazili v plné polní, tzn. i se světly a celou aparaturou. Vlastošovi se čekání na mojí maličkost zdálo příliš dlouhé, a tak se mi vydal naproti. Spolu tedy nakládáme ve zkušebně harampádí, pro bigbítové písničky si beru obě elektrické kytary, basu přinese Lanýž, a shodně s Vlastošem nadáváme na hmotnost racku. Přes prvotní strach, že se do našeho nového autíčka světla nevejdou, se tam vešly práv akorát. Před vlastním opuštěním Zdic ještě jedeme k nám domů, kde jsem zapomněl foukací harmoniku. Cestou potkáváme Libora Jandu, který jde směrem do města a rukama naznačuje hru paličkami. Zřejmě jde do zkušebny cvičit. Proč ale, když jsme kvůli němu museli odvolat jednu akci a do Blatné s námi nejel vůbec, to zatím neřešíme. To budeme řešit s Vlastošem až v noci. Cestou nabíráme Libora Macha, který celou akci pojal po svém a i přes naše varování si bere s sebou svoji přítelkyni Ivetu. Vzhledem k k zoufalému stavu Machovy páteře – stejně jako kdykoliv jindy – nakládáme s Vlastošem Machovo herberk za bubeníkova nečinného přihlížení. Po příjezdu na místo trachtace uprostřed lesů jsme místními bouřlivě uvítáni. Každý si dáváme jedno pivo a hned stavíme aparaturu. Protože les je na akustiku místo poněkud hluché nastavuji hall malinko víc. Protože stejně jako každé hraní i toto začíná docela slušnou dřinou, hned do sebe soukám asi 7 chlebíčků, než dostanu hlad aspoň trošku pod kontrolu. Lanýžovo Iveta jako správná hospodyně vaří kávu a celá akce se utěšeně rozjíždí … Po druhé sérii už Lanýžovi docela svítí očka a já se po deseti letech o5 dostávám do formy a basa skutečně hraje tak jak má. O přestávkách si děláme legraci z Machovo jména, a to vždy když jde někdo čůrat. Podle toho, jaxe komu moc chce a tudíž jak rychle utíká do lesa voláme na nešťastníka MACH 2 !!, MACH 3 !!! apod. Na další sérii velí Lanýž přezbrojení, a to, že já si vezmu elektriku a on basu. Opilcům mozek již není schopen zpívat a přemýšlet nad basovou linkou zároveň a tak to častokrát vypadá jako že hrajeme dvě písničky dohromady. Do druhém songu mě Lanýž klepe na rameno a velí o5 přezbrojit do původní sestavy řka, že „Ty na tu basu umíš líp než já …“. Tak to zůstane až do úplně poslední písničky, na kterou si beru kytaru. Zde však již Libor nezpívá, takže to zase nevypadá až tak zle. Po celou dobu produkce za mnou chodí p. Šmíd z Levína, mžourá na mě alkoholem podlitými očky a neustále mne chválí, že basu dobře vedu a že to mám v srdci a že se přede mnou sklání a že by si s náma hned zahrál nebejt tak opilej atd., atd. a tiskne si mě na hruď jak pražská hospodyně ruskýho vojáka v roce 1945. No a já přikyvuji a přikyvuji na znamení že má zajisté pravdu a ostatní se usmívají a usmívají. Ale asi má pan Šmíd pravdu. Zas tak hrozný to nebylo. Druhá polovina trachtace byla ve znamení veselého vtipkování na adresu bubeníka Macha a jeho přítelkyně, kteří se bez sebemenších výčitek v naší přítomnosti neustále oblizovali a lezli po sobě, čímž ve mě i ve Vlastošovi evokovali vzpomínky na mládí, takže jsme v koutku duše těžce záviděli. Příjemně mne přeqapilo, že jsem v lese našel světlušky (asi 5) neb jsem oprávněně předpokládal, že léto je letos tak mizerné že jim ty světýlka tou zimou ani svítit nemůžou. Machovo Iveta – patřičně načatá alkoholem – se jednoho svítícího exempláře dožadovala s tím, že si jej vezme domu. O nesvítící kusy neměla evidentně zájem, neboť v temném lese nebyly vidět a tudíž se velmi špatně hledaly. Postupem času se tokající pár sexuálními hrátkami unavil tak, že požadoval okamžitou jízdu domu, což se zase nelíbilo Vlastošovi, který se začal pomalu dostávat do nálady a navazoval kontakty s přítomnými slečnami a paními. S jednou dokonce vedl tak vášnivý rozhovor až byl upozorněn, že vedlesedící pán je její manžel… Přibližně ve čtvrt na jednu v noci, kdy už byla venku taková zima, že se nedalo sedět a ani horká káva nehřála tolik jako zapomenuté mládí jsem se rozhodl probrat Vlastoše z rozhovorů a odvléci jej do auta, kde již dobrou hodinu tokal náš páreček. Po přiblížení se k vozu jsme zjistili, že to tokání nebylo až tak moc náruživé a že je slečna v nouzi, neboť je jí slušně šoufl, a tak většinu času strávili procházkou na čerstvém lesním vzduchu. Startuji a je jasné, že se tady nedá nikde otočit, takže asi 70 metrů můzíme v naprosté tmě odcouvat. Vlastoš radí se otočit v kopci na mokré trávě. Argumentuji, že jsme dost naloženi a máme vysoko těžiště a můžeme se převrátit, nebo v tom lepšim případě zůstat na mokré trávě viset. Vzhledem k tomu, že důvěřuji svým zkušenostem v couvání, zařazuji zpátečku a nechávám komandujícího Vlastoše Vlastošem a couvám podle zrcátek a sem tam i otevřu dveře, neboť v některých místech není za autem vidět nic, jen samá tma. Vlastoš co chvíli huláká, že někomu vjíždíme do zahrádky, popř. že si odřeme lak o živý plot – to vždy, když vzdálenost mezi vozem a plotem klesne pod jeden metr. Bez ztráty hvězdičky docouvávám až na křižovatku a můžeme jet domu. Vlastoš chvíli ladí nenaladitelné rádio z AAA a jedeme k domovu. Osazenstvo na zadním sedadle je zticha a i Vlastoš zakrátko usíná. Asi 7 km od lanýžovo chaty velí Mach zastavit, neboť Ivetě je blujno. Cesta se nekonečně vleče a i mě se už chce čůrat aspoň na MACH 5, ale zkouším to vydržet. Dorážime do Berouna a vykládáme bubeníkovo harampádí. ten samozřejmě vykládání nečinně přihlíží – ba ne, odemknul branku. Iveta se pak snaží zasunout klíč do klíčové dírky hlavního vchodu. Daří se jí to až na 4 pokus což komentuji poznámkou o tom, že pokud se strefuje takhle se vším do všeho, tak to dlouho mít ještě rodinu mít nebudou. Loučíme se a mažeme domu, vlastně do zkušebny vyložit herberk.To ještě nevíme, že celá akce bude mít zajímavou dohru. Přijíždíme na vrátnici a požadujeme klíče od zkušebny. Vrátný odpovídá, že kluci už ve zkušebně jsou … Koukáme s Vlastošem na sebe a povídáme, že my jsme ti kluci a že my si jdeme uklidit aparaturu do zkušebny. Ne, kluci jsou od večera ve zkušebně a hrajou. Začínají se mě zmocňovat mrákoty, koho ve zkušebně najdu a jsem vytočen doběla. Vlastoš je na tom podobně. Podezříváme Jandu a hádáme s kým budeme mít tu čest. Před zkušebnou jsou 3 auta, tolik tu není ani při našich zkouškách a je mi divně. Vcházíme do zkušebny a zjišťujeme, že zde sedí 4 undergroundlidé, z toho jedna půvabná slečna. Všichni sedí na zemi a popíjejí pivo a kouří. V místnosti 2 Marshally, šestistrunná baskytara, dvě tahací harmoniky, jeden bubínek z kůže australských lovců lebek a jandovo bicí. Libor Janda zde ale není. Vznáším tedy dotaz, jak se sem všichni dostali a co tu ve dvě v noci pohledávaj. Odpověďí je mi informace, že jsou na zkoušce s Liborem Jandou, že jim to dohodnul a vše zařídil, že všichni všechno ví a vše je bez problémů. Na konkrétní dotaz, kde je Libor, dostávám odpověď že tu byl, ale před třemi hodinami (tzn. v jedenáct večer) mu prý volala budoucí manželka Jana, že jde s kamarádkou pít a že Libor musí houpat miminko do doby než se vrátí. A tak tady už třetí hodinu seděj a seděj a čekaj. Ptám se tedy, jestli si myslej, že Janda, kterej nám nechodí na zkoušky v jednu odpoledne jim přijde na zkoušku ve tři ráno … Necháváme společnost samotnou a jdeme uklízet harampádí. Po asi 20 minutách máme odnoseno a mě je jasné, že ve zkušebně s aparaturou si určitě nenechám vegetovat partu hipízáků bez dozoru. Letmým pohledem ještě zjišťuji, že se ztratila prodlužovačka a ještě pár kabelů z kytarového aparátu. Ten nárokuji na společnosti bez otálení a navrhuji okamžité opuštění zkušebny v rámci slušnosti. Společnost se pomalu balí a mezitím s Vlastošem vyzvídáme, jak se sem vlastně dostali. Dozvídáme se, že se zde koná zkouška nově založené hudební skupiny zatím beze jména, ptám se tedy proč se nás nikdo nezeptal, a to ani Janda. Dostávám odpověď která nás s Vlastošem odzbrojuje. Zkouška je již domluvena 3 týdny a vše je všude zařízeno. Namítám, že stejně jako Libor často lže o zajištěností akcí nám, tak tentokráte zalhal i jim. Nikdo o ničem neví, nikdo nikomu nic nehlásil a my si nepřejeme aby kdokoliv chodil do naší zkušebny bez našeho vědomí. Možná by se ani tak moc nestalo, neboť některé z muzikantů dobře známe neb jsou to naši vzdálení sousedi se kterými se již 20 let nestýkáme, popř. baskytarista je ze Signum Diabolicum, ale čím méně lidí o zkušebně ví, tím lépe a každopádně nechceme skončit jako Mej Dej, kterým nějaká dobrá duše zkušebnu vybílila. Všichni tedy opouštějí prostor zkušebny, na vrátnici dávám příkaz, že nikdo kromě mne a Vlastoše sem nesmí, a to vč. Libora Jandy, Liborovi posílám ještě v noci SMS, aby mi dal dohromady moji bicí soupravu, kterou má někde doma aby na ní cvičil, ale zřejmě na ní necvičí, neboť doma hrát nesmí. Všichni si pak ještě dáváme sraz v neděli odpoledne aby si kapela mohla odvézt zbytek svého haraburdí, neboť to najednou nepobrala a jdeme spát. Hned ráno píšu leták pro všechny směny vrátných, že do naší zkušebny NIKDO (vč. Libora Jandy) bez našeho vědomí nesmí, mezitím přijíždí cizí kapela a odváží si zbytek krámů. Ptám se baskytaristy (který s Liborem léta hrál), jak je na tom Libor jako bubeník a dostávám odpověď, že nic moc, že leckterou písničku se nedokázal naučit ani za rok. S úlevou v srdci odjíždím domů a ještě o peripetii s bubeníkem poinformuji Lanýže, který mi přivezl kus stojanu na světla, co jsme nechali u něj na chatě. Závěr rozhovoru se nese v duchu: „Libor Janda ze dne na den nepřijde kvůli „namoženému zápěstí“ na zkoušku, telefony nebere a na SMS neodpovídá, takže jsme nuceni qůli němu odvolat hraní v Batalionu 31.5.2004, ale vůbec mu to nebrání, aby cvičil s jinou kapelou v naší zkušebně. Takže z kapely byl vyhozen před 3 týdny jako bubeník, kdy nepřišel na zkoušku a nyní u nás skončil za tuhle levotu i jako kamarád …“

21.6.2004 – Přichází Vlastoš a nechápavě se ptá, jak je možný, že neví, že hrajeme tento pátek ve Zdicích na náměstí, že mu to nikdo neřek. Že prý Janda chodí po Zdicích a s vážnou tváří všude roztrubuje, že tento pátek hraje Ackcellent na podiu, které bylo na náměstí instalováno pro kapely z důvodu oslav 10 let Města Zdic. Neboť je prozatím Libor Janda z kapely pro strašný a neprofesionální přístup odejit, shodujeme se s ostatními poblijony, že Janda zřejmě hulí nebo přebral a plácá nesmysly a necháváme celou záležitost plavat.

19.6.2004 – Hospoda na Statku, Pole + Zvlášňý škola

Protože by to měl Ondra v noci špatné s dopravou, domlouváme se, že vyrazíme s předstihem a nabereme jej autem v Broumech. S Lanýžem nakládáme harampádí a s 15 minutovým zpožděním vyrážíme na Broumy. Měl se ještě ozvat Vlastoš, že by jako jel s náma, ale neozval se a tak pojedeme bez něj. Ondra je sice doma, ale sbaleno ještě nemá, neb se právě vrátil z Berouna. Pomalu nakládáme a odjíždíme z5 do Zdic kde nabereme naftu. Tranzit oproti Trosce jede jako fík a cesta moc dlouho netrvá. Když projíždíme obcí Březová, kde se vzal tu se vzal průvod suchých májů. Směrem do Broum jsme si nevšimli ani jediného náznaku výzdoby vesnice a o to více jsme byli překvapeni. Já jsem byl úplně bez peněz, Lanýž dal do placu kilo, všichni jsme si ale skleničku s krásnými děvčaty dali. Ve Hředlích napadlo Ondru vzít s sebou plakát srací Ropuchy a když už bereme plagát, mohli bysme vzít i samotnou Ropuchu ať je nějaká sranda. Ropucha však své 3 telefony nezvedá a další 2 čísla jsou nedostupná. Stavujeme se tedy aspoň u něj doma, ale je doma pouze jeho máma, která netuší kde Zdeněk je, jel však prý ráno někam do Berouna nebo do Prahy, že jí to prý nemusí zajímat. Bereme tedy plakát, dolejeme naftu až po víčko a můžeme vyrazit. Máme na to do jižních čech skoro 2 hodiny. Ondra mezitím spočítal, že Tranzit žere 8 litrů nafty na 100km, což je oproti Trosce vynikající a mažeme na jih. Za Příbramí nás chytá příšerný chcavec, který vydrží až do Březnice. Zvolňujeme tedy z 90 na 80km/h neboť stěrače nestačí tu záplavu stírat a najednou je zase léto a azůro. Cestou jsme potkali cyklistu. Byl velmi mokrý – asi zmoknul ….. Krajina okolo Březnice má již nádech Jižních Čech a je to krajina krásná. Domky malované, sem tam zajíc, dokonce i lišku jsme zahlédli, ale nebyla to ta spořitelní, ale jenom vobyčejná. Tu jsem viděl poprvé v životě. Nálada ve voze je super a co chvíli hulákáme na okoloprojíždějící postarší dámy na byciklech „Hele, Škopková !“, atp. V jednom místě špatně odbočujeme, resp. odbočujeme dobře ale příliš brzo, takže si cestu prodloužíme asi o 5 km a musíme jet podle mapy. Jihočeské silničky a cesty mají jednu malou nevýhodu, a to že jsou schopny Vás dovést kamkoliv, ale vždycky jinam než potřebujete. Hospodu „Na statku“ ( www.kreteni.cz/k8/pole/pole.htm ) nacházíme vcelku bez problémů na první pokus a vjíždíme do dvora. Na zápraží stojí Vašek Běhavý a hned se s ním vítáme. Vašek nás má za techniku Zvlášňý školy a ukazuje nám stodolu. My ale chceme do sálu, neboť jsme předkapela. Celý zájezdní hostinec voní čistotou, ve výčepu hraje zelená barevná televize a dávaj – co jiného – fotbal. Václav pláče hned mezi futrama, že dneska možná ani hrát nebudeme, že včera i dnes je v Blatné bigbítový festival a že tam pláčou že nejsou lidi, že porád leje a že je zima a nikdo necourá přírodou, takže kdoví kdo přijde sem. Nosíme tedy herberk na sál, Ondra počítá bicí a bledne. „Nechal jsem doma virbl“, procedí mezi zuby. Necháváme ho na pokoji a protože bubnům nerozumíme, důvěřujeme mu, že si nějak poradí. Na malém stupínku na malém sále poznáváme šumící aparaturu z králováku od bělohlávků a tak máme obavy. Dáváme si místní světlounké ale nesmírně lahodně jemné pivo NEKTAR (vypadá to jako pannenská ranní moč, ale chutná to nadmíru sqěle) a kávu a já protože jsem vyrazil úplně bez peněz, tak počítám drobné ve kterých mám asi 35 Kčs. Na pití si beru poslední dobou už jen vodu ze studně, neboť z městské chlórovky se mi zatínají nohy v pěst, takže není důvod si sebou peníze brát. Místní hostinská kuchyně je však široko daleko vyhlášená a z talířů které nosí kuchařka k vedlejšímu stolu nám tuhnou rysy. Nejmenší dávka je 8 knedlíků a těm hladovějším knedlíky dokonce z talířů přepadávaj … a já mám jenom těch 35 Kčs a karty tady neberou … Příště se musím poučit. Ondra zatím použil jeden z tomů jako virbl, ze sálu jsme odšoupli i kulečník i obě půlky pingpongového stolu a ladíme a´t od toho máme pokoj. Jdeme si zase sednout, bude pomalu půl osmé a lidi porád nikde. Václav je nervózní a my trošku taky. Poslední dobou jsme si zvykli na strašnou návštěvnost ale mrzí nás, že jsme kvůli téhle akci která byla domluvena dřív museli odmítnout hraní na festivalu ALTROS ( www.altros.net/festival ), takže nás to šlápnutí „do hovna“ trošku mrzí. Úderem osmé vykopáváme do naprosto prázdného sálu. Část lidí sedí venku a zbožně hledí na techniku Zvlášňý školy a menší část sedí ve výčepu a hypnotizuje zelenou barevnou televizi. Vzpomínám na knihu „Ruský týden“ oid F.R.Čecha a větu „… Kavale, celý zelený od sledování televize …“. Tak to je přesně tady ta televize. Třeba jí Vašek Běhavý od Kavaleho koupil. Hrajeme v klidu a pokoji, sem tam si někdo přijde poslechnout a i zatleská, Lanýžova Iveta jako správně zaplacený potlesk ale aplauduje po každé písničce což je dobře. Dohrajeme, balíme a jdeme pozorovat Zvlášňý školu. Maji na parketě asi 30-40 lidí – takže taky „natřískáno“. Holky, které nás viděly stěhovat aparát se nás se slzou v oku ptají, jestli už jedeme domu. Odpovídáme, že balíme, že to nemá smysl, že tu neni ani noha ale že tady ještě chvíli budeme a všichni souhlasně přitakávají …. Chvíli pozorujeme ZŠ, bereme si kontakt na zvukaře a osvětlovače, rozdáváme pár vizitek a se slzou v oku odjíždíme z hospůdky. Cesta domu nám trvá pouze hodinu, na rozdíl od hodiny a půl, když jsme jeli sem. Pravda – nepršelo. Všichni spali a já jsem pozoroval krajinu. Ondra seděl vepředu a spal jako každý normální člověk opřený o opěradlo, Lanýž usnul zkroucen do uzlíčku a opěradlo objímal. Manželku měl ale na druhé straně … cestou bylo možno pozorovati rozmanitosti české přírody. Tolik zajíců a lišek jsem ještě pohromadě neviděl. Jaxme se blížili k Příbrami, života náhle ubývalo a ubývalo. Hold uran je uran …. První se budí Ondra, a to tehdy, když přijíždíme před jeho dům v Broumech. Je zima jak v ruskym filmu, rychle vykládáme a jedeme do Zdic. Ve Zdicích taky vykládáme a protože máme všichni hlad a žížeň a protože není ještě moc pozdě, zkoušíme kde by nám něco nalili. První zastávka padla na Lihonádovnu (Limonádovna). Maj otevřeno a Marcelka je svolná i něco uvařit, když mi to někdo zaplatí. Iveta mi tedy půjčuje asi 60 korun a já si nechávám pochutnat na hemenexu z anglické slaniny a 6ti krajících chleba. Krásnej den ….

31.5.2004 – Klub Batalion, Praha – jsme qůli Liborovi Jandovi museli zrušit

30.5.2004 – Zkouška před Batalionem

Je neděle a máme mít zkoušku, protože jsme neměli díky Jandovi 14 dní v ruce kytaru a zítra by to mohlo být v Batalionu poznat. Chtěli jsme nahrávat naše CD, které potřebujeme jako koza drbání, ale předminulý víkend se Libor Janda omluvil, že slíbil kšeft a minulou neděli se Libor Janda omluvil, že musí odvézt miminko do Motola, neb má horečku 39 stupňů (miminko). Vzhledem k tomu, že nám to hlásil v sobotu ráno, ale až do oběda setrval v práci a jel až po obědě a ještě si stačil ode mne půjčit přenosnou televizi (kterou ještě nevrátil) aby měla mamina kulturní přehled, tak ten stav asi moc vážný nebyl. Všichni o dnešní zkoušce vědí víc jak týden, ještě v pátek jsem to všem připomínal, Lanýž už je na cestě, ale Janda nejeví známky života. Na SMS neodpovídá, telefony nebere. Neustále se utěšuju, že je Janda normální a že neudělá nějakou pitomost, ale vývoj událostí dá zapravdu té horší variantě. Zkouška má být od jedné po obědě, Lanýž se omlouvá, že přijede až ve čtvrt na dvě, což se dá prominout, Janda mrtvej. Ve čtvrt na dvě přijíždí Lanýž a ptá se, kde je Janda. Krčím rameny a nevím. Nejdřív Janda telefon nebere, po třetím neúspěšném volání jej vypíná, nebo mu došla baterka. Jsou skoro dvě hodiny a Janda nikde. Napadá mě ještě, jestli Janda neni v nemocnici pro miminko. Posílám tedy aspoň SMS Jandovo přítelkyni, ať mu laskavě vyřídí, že tu na něj čekáme. V 15:30 (t.j. po hodině a půl) se mi vrací SMS, že Libor má namožené zápěstí a aby to odbubnoval Libor Mach. Ani Lanýž, ani já se nezmůžeme na jediné slovo. Libor Mach sice umí na bicí, ale repertoár Ackcellentu nezná, a tak pokud by měl zítra hrát v Batalionu, musel by to aspoň tejden v kuse cvičit, aby to aspoň trošku vypadalo. Horší je to o to, že kdyby to věděl mohl s námi už 2.5 hodiny dneska hrát, o půl čtvrté toho už moc neuděláme. Volám tedy do Batalionu a jsem za debila. Už qůli tomu, že jsem jim tam nechal 200 plakátů a peníze za jejich roznešení – k ničemu. Napadá mě spásná myšlenka. 28.7.2003 mě přišel mail od Ondry Žižky z Broum, který vyštval Ropuchu z Crystal Planet. Psal, jak se mu líbí naše písničky a že „Ropuchu“ má nejraději a že by dal i 200 korun za lístek, kdybysme vystoupili v původní sestavě s Paňákem a Ropuchou. 19.6.2004 máme hrát u Vaška Běhavého z Odyssey v Polích u Blatné, máme na to asi 18 dnů, mohlo by se to stačit. Volám tedy Ondrovi a lanařím jej do Ackcellentu. Ondra je pro každou špatnost, účast přislíbí, i když zatím pouze na zkoušku, ale už jsem klidnější. Ještě týž večer si dáváme schůzku a já povezu do Broum demoCD Ackcellentu (naše jediné, ještě se Zlatovlasem). Teď jsme ale už ve zkušebně zbyteční a tak jdeme aspoň s Lanýžem na pivo. Po hodině a půl odcházím domů a hle! Janda i s rodinou se odněkud vrací s autem i s namoženým zápěstím. Takže stejně jako jindy věděl, že nebude mít čas, ale do očí nám to neřek. Aspoň víme na čem jsme. Asi za dva dny prosákne z nezávislých zdrojů informace, že Janda o víkendu slavil narozeniny někoho z rodiny, takže už víme co si máme o Liborovi myslet a Libor dostává z kapely okamžitý vyhazov. Večer jedu do Broum a zjišťuji, že Ondra nemá o trvalou spolupráci moc zájem ale rád vypomůže v Blatné a i naše CD je ochoten s námi nahrát.

Pokud jsme hráli se skupinou NABLIND ( http://www.sweb.cz/ackcellent ) na čarodějnice u pana Majera v berounském rodinném pivovaru Berounský medvěd, většinou byla tato akce spojena následující den s průjezdem vojenské techniky po Berounu a přilehlých obcích. V roce 2004 jsme už hráli bez Paňáka (Pavel Pánek). Na bicí hrál Libor Mach, na basu Jarda Bábel.

Fotografie pořídil Fotoatelier Šilhavý, Zdice ( www.fotosilhavy.cz )