25.1.2003 – – Pivovar Berounský Medvěd
Včera mi volal Brambor (Libor Janda), jak to bude s tím hraním a já se přiznávám, že jsem na to zapomněl jako na smrt a hned sháníme Nikiho, jestli si to nějak nerozmyslel. Nerozmyslel, porád to platí a jde do tuhého. Naštěstí Niki už kapelu převčírem skoro potajmu obvolal, takže dneska už si vychutnávali jenom mě. Neboť je prý předem dáno, že budeme hrát jako poslední, tzn. třetí a protože nezvučíme, nemusíme nijak moc spěchat neboť bychom se v Berounském Pivovaru pletli, takže balíme v klidu a po šesté vyrážíme ze Zdic do Berouna (11 km). Přijíždíme do nám dobře známých míst a jdeme se podívat co je vevnitř. Vevnitř je teplo. Všichni dáváme jedno pivo „na uvítanou“ a já „na uvítanou“ a „na hlas“. Posléze zjistíme, že to „na hlas“ nemělo smysl, že to stačilo pouze „na uvítanou“. Já tedy zůstávám u jednoho piva, neboť jsem řidič a nehodlám si nechat sebrat řidičák qůli jedný akci, ostatní se nehodlají nikterak omezovat a je to na nich rychle vidět. Všichni se královsky bavíme na účet ostatních dvou kapel, které zkouší a porád jim něco nehraje. Jdeme si tedy aspoň do Trosky pro nástroje aby měly čas rozmrznout. Niki jde za zvukařem, který jaxe ukazuje nemá o naší produkci ani potuchy. Niki se vrací spokojen, neboť zvukařovi je jedno jestli zahrajeme nebo ne, takže i my jsme spokojeni že zvukař neprudí. Popíjím tonik a limonádu a několik káf a prohlížím žalostné vybavení zvukařovo. Žalostné proto, že je porovnávám s naším nedávno zakoupeným aparátem. Pravda, že na něco podobného jsme hráli donedávna i my. Zajímá mě typ použitých mikrofonů, neboť mám strach, že mne nebude slyšet, ale Niki mě upozorňuje, že tento typ dobře zná a že se na tento typ mikrofonu – až nápadně podobnému polskému mikrofonu ULTRA ze sedmdesátých let – mohu stoprocentně spolehnout. Jdu si sednout k ostatním a zjišťuji, že zábava poblijonů pokračuje i beze mne, což mne mrzí, neboť jsem předpokládal, že úcta ke kapelníkovi bude větší. Poblijoni zatím využívají mé nepřítomnosti k co největší konzumaci piva než jim na to přijdu a konzumaci zakážu. Začíná hrát první kapela. Nehrají špatně, ale je to žánrově úplně mimo nás, a taxe královsky bavíme, trsáme na jejich písničky a děláme ostudu. Přichází druhá kapela. Kytarista má problémy, neboť z komba se ozývá pouze brum a na jakoukoliv kombinaci šlapek efektového procesoru budna nereaguje. Vlastně reaguje. Temným bručením. Asi dneska nemá den. Jdu s pískem a protože na pískoviště se jde kolem výčepu a tudíž kolem kapely, slyším, jak jeden konkurenční muzikant povídá druhému konkurenčnímu muzikantovi. Vono už to zase nehraje ??? Jéje. Kolikrát my jsme si už takhle povídali, ale zatím se technika jaˇx taˇx (jakš – takš) drží a tak raději držíme hubu. Při dokončování potřeby slyším, že kapela již začala hrát a tak spěchám abych byl u toho. Vybalujeme z Trosky zesilovače aby se aspoň trošku ohřály a pomalu se připravujeme. V duchu hodnotím návštěvníky – je jich tady asi 70 i stav muzikantů a odhaduji úroveň našeho vystoupení. Kraken i Libor mají zase nakoupíno, ale oba slibují že jsou v pohodě. V pohodě skutečně jsou, ale v trošku jiné než by měli před vystoupením, při kterém by si neměli uříznout ostudu, být. Kapela končí a my čekáme než si svůj herberk nastrkají do auta. Pak začínáme drátovat my. Zjišťuji, že na případné mrknutí do textu mohu zapomenout, neboť na kapelu se zde nesvítí a my starší potmě již vidíme slabějc, takže aspoň si na viditelnější místo pokládám playlist. Kraken si do stejného místa pokládá svoji tabulaturu, která mu bude v příštích okamžicích stejně nanic. Kraken má ještě stále drobnější problémy se zapamatováním naší tvorby a třeba rockandroly qůli němu nehrajeme vůbec. Zkouším mikrofon a aspoň trošku ukonejšen že slyším vlastní hlas z beden pozoruji jak jsou na tom ostatní. Vlastoš pluje prostorem a pomáhá nám tahat kabely. Trošku mám hrůzu z toho, jak měl zvukař nastaveny korekce a odhadoval jsem kvality použitých mikrofonů i přes Nikiho uklidňování a v duchu jsem litoval, že jsme nevzali mikrofony naše. Ostatní poblijoni jsou připraveni a tak dávám Bramborovi pokyn k zahájení produkce. Ačkoliv začínáme Ropuchou, Libor odklepává ploužák a mě běhá mráz po zádech neboť si uvědomuji, že muzikanti se docela slušně ožrali. Nahlas se na Libora mračím, a to tak, že jsem si strhnul dvě vrásky. Libor začíná lépe, ale na písničce je cítit, že to nesedí. Refrény jsou v jiném tempu než sloky, najednou od bicích ticho. V duchu počítám do sta, neboť bych musel Libora zabít, ale bicí znova začínají hrát a tak dokončujeme první písničku. Vítám publikum a zjišťuji, že místo aby Vlastoš zvučil, tak flirtuje s děvčaty a tancuje s nimi po parketu. Zjištujeme též, že aparatura je hrozná, v odposleších je slyšet kulový a z beden leze do lidí koule. Prohlašuji tento večer za prohraný a skládám zbraně. Zpívám jako o život a snažím se aspoň trošku nahradit mizerné vlastnosti mikrofonu svým hulákáním – taky mizerným. Ještě týden si toto vystoupení budu pamatovat, neboť budu držet bobříka mlčení. Zatím však hrajeme, co chvíli umlkají bicí – to jak Liborovi padají paličky z rukou, popř. jak je rovnou láme o hranu malého bubnu. Kraken před každou písničkou studje svůj notový zápis a snaží se aspoň trochu informaci do sebe nasát, a to s větším či menším úspěchem, takže sem tam slyším v některé písničce i fráze z písničky jiné. V duchu všem slibuji nekrutější smrt žízní. Stačilo aby nechlastali. S všelijakým výsledkem končíme hraní a několik nadšenců nám tleská. Dáváme dva přídavky, ale další produkce již nemá smysl a taxe s diváky loučíme. Přichází za mnou člověk mladšího vzhledu a prosí, zdali by si s kamarádem nemohli zajamovat. Vybavuje se mi před očima Zlatovláskovo nekontrolovatelné řádění a v duchu lituji pana Majera – majitele pivovaru. Vymlouvám se tedy na časový tlak – pomalu se blíží druhá v noci. Žebrající jamer odchází a my začínáme nakládat herberk do Trosky. Vyčítám opilcům jejich stav a přístup k produkci, neboť tato šance se již nemusí opakovat. Kraken krabatí opilý obličej a smečuje, že cvičil celý týden a dokonce přišel o 1000 korun, protože si vzal qůli nám dovolenou. Odpovídám, že lidem je jedno, jak dlouho cvičil, pokud se při koncertu opije a oni se na to musej koukat, nehledě na to, že za zkušebnu kterou využívá celá kapela jsem já dal taky 1000 korun a nikdo z muzikantů mi nepřidal ani korunu. Stejný problém má i Brambor Janda, který se dušuje že to co předvedl je vrchol jeho mistrovství. Zapomíná však dodat, že v chlastu. Všichni si dávají pivo ale já už bych rád vypad, blíží se půl třetí ráno a jsem unaven. Sedím v Trosce a čekám na poblijony. Po deseti minutách přichází Niki a hlásí, že poblijoni kují pikle. Za dalších deset minut přichází Vlastoš s tím, že už se ty kecy co tam opilí muzikanti vedou, už nedají poslouchat. Za dalších deset minut přicházejí provinilci a u otevřených dveří Trosky si zapalují cigaretu. Jakoby si nemohli zapálit o metr dál. Vyrážíme domu a nálada je na bodu mrazu. V duchu počítám své investice a jejich návratnost do kapely, která se i přes své sliby o abstinenci při každém koncertu stačí vožrat. Kraken s Bramborem Jandou zatím spřádají plány na svojí trashmetalovou kapelu se Zlatovláskou a zbytek kapely se dusí smíchy protože si živě dokáže představit takto vypadající hudební sdružení, nálada je ale stále pod bodem mrazu. Krokem projíždíme Berounem a vykládáme jednoho poblijona za druhým. Do Zdic jede jenom Vlastoš a Janda s chlapem (jeho přítelkyně). Co čert nechtěl, ve Zdicích nás staví policejní hlídka. Papíry máme sice v pořádku, ale chybí nám doklad o pojištění, které jsme v tom zmatku asi nechali doma. Policista se též blbě zeptá, jestli jsem nepožil alkoholický nápoj. Odpovídám popravdě že v osum jsem měl jedno pivo „na hlas“.A je průser. Příslušník krabatí čelo a vysvětluje něco o jízdě pod vlivem. Argumentuji, že jsem měl pouze jedno pivo, a to v osum hodin večer s tím, že teď jsou tři hodiny ráno, a to je sedum hodin dištance. nehledě na to, že denně najezdím stovku kilometrů s tonerama za zákazníkama (renovujeme tonery s doživotní zárukou) a kvůli takovýhle blbosti bych si teda papíry určitě sebrat nenechal nehledě na to, že mám za zádama aparaturu za sto tisíc a ještě pár poblijonů a že mi ten případnej průser s nabouranym poblijónem za to nestojí. Orgán však zůstává k mým argumentům hluch a požaduje 200,-. Tím se schodek v dnešní, vlastně včerejší, produkci ještě prohlubuje, neboť jsme hráli zadarmo. Orgáni (byli na nás celkem tři) se asi 15 minut přehrabovávají v dokladech a já mezitím nechávám motor naší Trosky puštěný, aby poblijoni vevnitř nezmrzli. Když už je po všem, dávám jedničku a ujíždím 100 metrů za zatáčku kam orgáni nevidí a hle – Troska začíná cukat. Tohle s Vlastošem už známe, Trosky tohle dělaj když se přehřejou a čerpadlo nedodává benzín do motoru. Chvilku postáváme u zdické hasičárny, protože se tam dá zastavit a Janda využívá nucené zastávky k malé potřebě. Podle toho jak dlouho u toho stromku stál to byla ale spíš potřeba dost velká. Čeká nás dlouhá jízda do kopce a tak je nutno nechat Trosce vorazit. Míjí nás známé policejní auto. Tváříme se neutrálně neboť stojíme na zákazu zastavení, ale tajně předpokládáme, že v desetistupňovém mrazu ve tři ráno nikde v okolí hořet nebude. Po chvilce nasedáme, startujeme, vyjíždíme. Vše se zdá v pořádku až na malé náměstíčko, kde motor o5 začíná škubat. V duchu proklínám všechny orgány světa a přeju jim nejhorší smrt žízní. Sobě nadávám taky, že jsem raději motor nezhasnul. Přískoky se dostáváme až k místní bývalé cihelně, kde nám Troska dává veřejně najevo svůj názor na dnešní jízdu, motor nekompromisně zhasíná a ve voze vzdáleném 100 metrů od cíle cesty o5 zavládne mrtvolné ticho. Proti nám opět jede známý policejní vůz. Tváříme se neutrálně, žádný zákaz zde není, provoz je až na nás nulový, takže proč bychom si zde – v půli kopce – nemohli jen tak zastavit a odpočinout si před další cestou. Sem tam zkouším nastartovat, ale ještě nenadešla ta zprávná chvíle. Za další chvíli si půl roku mladá baterka říká, že i ona by si mohla přidat svým dílem, a taxe startér otáčí vláčnějc a vláčnějc až otevírám dveře, dávám zpátečku a pouštím Trosku z kopce dolů. Troska chytá a bublá, dávám tedy jedničku dokud je při chuti a vyjíždíme na sytič zbytek kopce. Na cílové rovince se už Troska srovnává a domů dojíždíme jako normální lidé. Teď už jenom vyložit aparaturu a pak už jako každý normální běžný člověk hurá ve čtyři ráno do postele …..
