10.5.2003 – Počaply – U Ciprů
NABLIND měl zahrát v Počaplích (BE) fotbalistům. Vzhledem k tomu, že se jedná o destinaci vzdálenou 5 km od našich domovů, rozhodli jsme si dát sraz až v šest večer s tím, že to bude stačit. Paňák avízoval, že s sebou bereme Pavla Sudíka, který akci dohazoval. Původně totiž měl zahrát fotbalistům Čoudabend, ale protože konkurenční kapela byla nějak rozhádaná, akci odmítla. Nakládáme aparát do Trosky a vyrážíme s Paňákem pro Pavla Sudíka, který bydlí na druhém konci Zdic. Libor Anýž mezitím vyrazil z Berouna, a do Počapel, kam mu jezdí mandelinka, to má přibližně stejně daleko jako my ze Zdic. Pavla Sudíka očividně utrhujeme od večeře, neboť má plnou pusu jídla a umaštěné ruce. Na jeho posmutnělé tváři lze vyčíst organizační problémy. „Právě mi volali, kolik by prej stálo zrušení. Prej se všichni rozutekli a nikdo tedy na place neni…“. Vzhledem k tomu, že tato informace přišla v podstatě hodinu před začátkem trachtace, byli jsme dost naštvaní. Horší bylo, že náš host-bubeník Michal Charvát byl v tu dobu již nějaký čas na cestě ze Sedlčan. Bylo nasnadě, že už jej odchytneme někde pár kilometrů od Počapel. Raději jsme tedy volili cestu nejjednodušší, a to společné setkání v restauraci u Ciprů, kde měla trachtace proběhnout s tím, že teprve tam domluvíme další postup. Posléze tedy skutečně všichni scházíme v inkriminované hospodě kde inkasujeme bakšiš pro Michala na benzín, neboť to má skutečně dost daleko. Porovnáváme mezi hraním do čepice zde pro místní sedící a mezi tím samým hraním do čepice ve Zdicích v restauraci Savoy na sídlišti, kam jsme mezitím ještě zavolali. Po chvilce rozhodování volíme Zdice, protože to tam známe a máme tam naše publikum. Teda musíme to stihnout dokud budou ještě střízliví, aby nás ještě poznali. Sedáme tedy do aut a jedeme do Zdic. Oknem stěhujeme kompletní aparát na sálek. Začínáme hrát a už první sérii hrajeme naplno. V duchu přemítáme o úspěšnosti akce ale hrajeme jako o život. Při druhé sérii se na náš sálek hrne asi 12 lidí a obsazuje nejbližší dlouhý stůl. Skoro všechny písničky zpívají s námi, k těm rychlejším ještě přidávají bouchání pěstí do stolu. Takže ještě trošku zvyšujeme hlasitost neboť se neslyšíme, ale protože teď už sebou pořád bereme Rackovu novou aparaturu, potenciometry ještě mají velikou rezervu. Mezi návštěvníky je i dost našich kamarádů, kteří nás ale ještě neměli tu čest slyšet a je vidět, že jsou dost překvapeni. Kvalita produkce je totiž jako vždy vysoká a to ve Zdicích není vždy zvykem. V jedenáct hodin večer, přesně ve chvíli kdy s Paňákem a pinglem Radkem debatujeme o produkci, zvoní místní Savoyský telefon. Koukáme s Paňákem po sobě a v duchu si říkáme „průser“ a Radek od telefonu přikyvuje. Naše muzika, ale hlavně bušení rytmické skupinky do stolu a otevřené okno, neboť se vevnitř nedalo dýchat, udělalo své a tak raději balíme. Zahráli jsme si suprově. Nikdo nám ale nic neposlal- i lístek jsme si museli zaplatit sami, ale hlavně že byli posluchači spokojeni. Michal jede domu, Libor a Paňák jedou ještě s Pavlem Sudíkem a jeho banjem do hospody U ptáka a já jedu s Troskou domu vykládat aparaturu. Libor volá telefonem „Taxi Petrenka“ a těch pár metrů z hospody do hospody se vezou taxíkem.
