22.02.2003 – Hrnčířské trhy v Praze – Julda Fulda
Tato akce byla přímým důsledkem silvestrovské trachtace s NABLINDEM v pivovaru Berounský Medvěd. Svým přijemným zevnějškem jsme udolali organizátora Hrnčířských trhů pana Izbického a tak jsme si plácli. Vzhledem k tomu, že jsme si nebyli jisti atmosférou, rozhodli jsme se vzít sebou Vlastoše coby zvukaře pro záchranu nenadálých výpadků počas hry. Má se hrát od 12.00, naše milá přítomnost se tudíž očekává již od 11.00, z důvodu rezervy chceme být v Praze tedy v 10.00, tzn. v 8.00 začít nakládat a v 9.00 projíždět Berounem, kde nabereme Lanýže. Neboť jsem osoba tuze zodpovědná, vstávám již v 6.00 a vše připravuji aby se na něco nezapomnělo. Bije osmá hodina ale nikde ani noha. Volám Paňákovi, má ale vypnutý telefon. Volám tedy na pevnou linku s tím rizikem že dostanu po držce. Paňákovo maminka mi sděluje, že Paňák již vstal a obléká se. Jdou na mě mrákoty. Volám Vlastošovi. Telefon zvoní a zvoní a zvoní. Znám Vlastošovo spánek z dob, kdy jsme kopali studnu a vím, že vůbec není lehké jej probudit. Takže volám ještě jednou. Telefon zvoní a zvoní a zvoní. Proklínám moji zodpovědnost a milé kamarády a začínám nosit reprobedny. V 8.50 přiváží tatínek Paňáka. Oběma prý není dobře – jsou nemocni na sračky – prý na ně leze nachlazení. Nemuseli tedy spát spolu …. Nakládáme rack, který sám neunesu a který jako jediný na Paňáka zbyl, jinak už je Troska naložena. Volám ještě Vlastošovi, neboť si nejsem jist jestli spí ve Zdicích u exmanželky, nebo v Počaplích u rodičů nebo u nějaké z jeho nových milenek, že bychom jej eventuelně cestou někde nabrali (třeba nárazníkem nebo tak …). Vlastošovo telefon zvoní a zvoní a zvoní až padá do schránky. To je pro mne znamení že Vlastošovo baterka již dokonala a v 9.00 opouštíme Zdice s tím, že hold jedeme bez Vlastoše. Lanýž mezitím již 3x došel na smluvenou autobusovou zastávku a zase domu, neboť se mu nechtělo tak dlouho samotnému čekat, ale na druhou stranu nás zase nechtěl propásnout. V 9.45 přichází SMS. Píše Vlastoš, kde že jako jsme ? Že stojí v naší ulici a Troska nikde. Odpovídáme mu esemeskou, že sraz byl v 8.00. Praha byla totiž prázdná a právě projíždíme Letnou. Vlastoš dává vinu mě, že jsem jej neprobudil a že jsme se pro něj nezastavili, ale kdo mohl vědět kde Vlastoš zrovna přebývá. Píšu tedy Vlastošovi, že je vůl. Nechci mu nadávat, ale Lanýž s Paňákem zákonitě zjistili že se dá na malé akce jezdit i bez zvukaře a Vlastoš tedy přišel o kšeft. O tento, i o ty další. Hraje se nám mizerně – instrumentálně sice nemáme chybu, ale atmosféra je strašná. Co chvíli někdo přijde abychom to ztlumili, ale my už neměli kam. Jak jsme zvyklí zpívat nahlas po hospodách, tak tady jsme přeřvávali i ty mikrofony, co jsme si sebou vzali. Korunu všemu nandal jeden z hrnčířů, který za námi přišel s tím, že jsme mu odehnali všechny zákazníky a že přišel o kšeft. Drželi jsme se tedy zpátky, hráli jsme bez razance, nesršelo to z nás jako obvykle, nikoho jsme nestrhli k tanci ale ustáli jsme to. Naučili jsme se, jak se nese zvuk v široké a dlouhé hale plné keramických cetků, kde se dalo v pohodě zpívat „na hubu“. Vrcholem všeho byl již zmíněný trhovec, který nám přišel vynadat na začátku za příliš hlasitou produkci, který nám na konci programu přišel poděkovat za tichou produkci a dal nám každému jednu pohlednici s keramickým motivem. Moc tímto děkujeme. Eště ji mám schovanou, jak by řekl Čochtan. Vzhledem k tomu, že byl začátek Matějské pouti, neopomněli jsme domů přivézt spoustu „hodnotných dárků“ jak to říkal Standa Kubeš, jako např. nafukovací balónky, srdce z perníku, čokoládu a jiné pro venkovana běžně nedostupné zboží z Prahy.
