14.12.2002 – Bavoryně (BE)
Vzhledem k tomu, že od posledka víme, jak je sál ve vedlejší vesnici velký a vzhledem k tomu, že to tam máme jenom dva kilometry, nijak nespěcháme a odjezd plánujeme na pátou hodinu. Všichni se schází hned po obědě u nás, protože v naší kapele se poslední dobou vžila docela pěkná tradice přijít co nejdříve a paxe kolem sebe rozhlížet a polohlasem se ptát, co s ušetřeným časem, což má být jako signál pro mě, abych se ostatních zeptal, jestli nechtějí kávu. Všichni samozřejmě chtějí a tak má kapelník zase škodu … Nakládáme a odjíždíme do nedaleké vísky, která nás vítá absolutní tmou. Zastavujeme před hospodou, kde se má trachtace konat a zjišťujeme, že i ta je studená a tmavá. Co víc, nehoří tam ani svíčka a objekt zeje prázdnotou. Frída, který celou akci dohadoval o5 není k sehnání. Stojíme smutně na potemnělé návsi a vedle nás odjíždí pryč podvalník na převážení aut. Zanechává po sobě jednoho domorodce, který se šourá k nám. „Před deseti minutama vypli proud“, vysvětluje. Na otázku, proč tedy v hospodě nikdo hodinu a půl před začátkem trachtace není se nám dostává lapidární odpovědi: „Jel do Hořovic (asi 10km) pro pivo. Dyť je jak malej, nepřijdou mu lidi, moh tam jet klidně ráno …“. To tedy moh, protože dycky se může něco v aparatůře vyprdelit tak, že to přeqapí i 2 kilometry od baráku a času při opravě rychle ubývá …. Domorodec též dodává povzbudivou zprávu, že před hospodou už asi před půlhodinou stál hlouček lidí, kteří se ale po zjištění aktuálního stavu o5 pokorně rozešli do svých domovů. Hodnotíme tedy pomyslnou inteligenci mániček a přeme se, jestli si to ještě rozmyslí a přijdou, nebo dají přednost Dallasu nebo Dynastii (vesměs neoblíbené to seriály z prostředí českého venkova)v teslovo bedně. Po asi 30 minutách čekání slyší ti s lepším sluchem, po 32 minutách i ti s horším sluchem přijíždějící starou zelenou dacii s upadlým výfukem, několika čistými průstřely ve dveřích a lehce zkorodovanou karoserií, kterou drží pohromadě už jen lak. Pan hostinský je tady ! To jsme se načekali. Jsme vřele uvítáni a zjišťujeme, že v hospodě je zima a tma. Rozdíl mezi venkem a vnitřkem je pouze v tom, že vevnitř nesněží. Teplota je ale stejná, o5 se od huby kouří i nekuřákům. Hostinský tedy zatápí v kamnech ve výčepu a i my obdržíme pytel třísek a menších prkýnek, abychom zatopili v sále. Jak to ty kamna za hodinu stihnou vytopit ví bůh, ale v podstatě jsme optimističtí a kamnům fandíme. Hostinský se omlouvá, že je toto jeho poslední akce a už tady končí, neb se mu to nerentuje, ale hned domlouvá další pomyslný kšeft na jaro na místní fotbalové hřiště. Zároveň přichází s dobrou zprávou, že pro zahřátí dostaneme guláš (který si zaplatíme). S velkým halasem tedy přináší v mikrovlnce ohřatý talíř guláše, ze kterého se kouří. Zapichuji tedy lžíci do guláše a zjišťuji, že je v podstatě vlažný. V té zimě tady by zřejmě kouřila i studená polívka. Výčepní se vymlouvá na velkou zimu v sále a tedy že to rychle chladne, ale moc práce si s tim zřejmě nedal. Na revanš mu tedy aspoň sníme všechen chleba abychom aspoň zahnali hlad. Pomalu přijíždějí kluci z Crystal Shit a všichni si třepeme rukama. Pohybem vzniká teplo a tak je nám všem hned o něco lépe. Přichází výčepní a sděluje nám, abychom se dřevem šetřili, že víc nedostaneme. Na to, že topíme již asi půl hodiny, teplota v místnosti stoupla asi o dva stupně, ale z pytle zmizela již dobrá půlka třísek to není příliš povzbudivé. Vlastoš tedy nakazuje Frídovi, který je zde v tuto chvíli zbytečný aby dojel do Zdic pro uhlí, jinak že tu zmrznem. Asi má pravdu. Vracejí se asi za hodinu. Mezitím si chodíme pro kávu a horké čaje abysme byli aspoň trošku ohřatí a zjišťujeme stav dřeva ve výčepu, kam si výčepní také přivezl pouze jeden pytel. Výčep je o poznání menší a hlavně tam sedí lidi, takže tam už je fajn, resp. maji tam zadýcháno. Nám ale v tuto chvíli ještě stále mrznou struny na kytarách. Vlastoš po návratu vypráví, jak Frída celou cestu do Zdic tvrdil jak jedou k nim pro uhlí. Jak přelézali nějaký plot a Frída ukázal na hromadu uhlí někde pod plachtou a všichni zúčastnění lopatkama sypali jak jen mohli. Vlastoš se Frídy ptal, jestli je to vůbec jejich uhlí, Frída mu však odpověděl:“Nekecej a nakládej.“ Vzhledem k tomu, že Zdice jsou již nějaký čas plynofikovány, vyjádřil Vlastoš pochybnost zda byli vůbec u Frídů, ale tuto myšlenkou dále nerozváděl a nikdo se jí ani více nezabýval, neboť kamna přestala spokojeně praskat ale začala hučet, neboť tam rozklepaní a zmrzlí jedinci nakládali jednu lopatku přiveženého uhlí za druhou. Škoda, že už nejezdí parní lokomotivy, tam by se jim ta nabytá zkušenost hodila. Přijíždí Velkej fuel se svým šumícím P.A. aparátem. Protože víme, jak hrál náš aparát před 3 dny na přehrávce před agenturou, která nás asi před měsícem našla na internetu, neodpustíme si slova opovržení. Neboť jsme též odchováni bratrem Teslou, po zapojení zesilovačů a jejich zapnutí na přehrávce nic. V mrazením v zádech jdu k bednám abych s údivem zjistil, že nám známé šumění při zapnutí zesilovačů se dnes prostě nekoná a v klidovém stavu jsou zesilovače tak tiché, že šum naplno vyhnaného zasilovače se dá zjistit pouze tak, že člověk strčí ucho před reprák. Uchvancancující ! Technický pokrok zdá se ubíhá rychleji než jsme schopni si u nás na venkově připustit. Od osmi hodin prudí Frída abychom již začali hrát. Začínáme lehce před devátou. Sypeme jednu písničku za druhou a hraje se nám super, neboť jsme rozehráni i rozezpíváni ze čtvrteční přehrávky. Lidé tancují i na písničky, které se k tanci vůbec nehodí a vše běží jak drátku. Někdo nese Zlatovlasovi cigaretu a pivo. Zlatovlas si cigaretu nechává s přiblbým úsměvem na rtu připálit. Ihned mu nadávám, že se na podiu nedá dýchat, aby to hned zhasnul. Odpovědí mi je debilní Zlatovlasův úsměv a dlouhej nos. Natahuji se tedy a na druhý pokus mu vytrhávám cigaretu z huby a házím na podlahu. Na tom podiu se fakt dýchat nedalo. Tento večer se později ukáže jako památný. Zlatoblb sebou přivedl malého Krakena, který hrál ve skupině TOY (Loděnice 27.9.2002)na basu. Později se dozvídáme, že Kraken byl ten den tak okouzlen naší produkcí, že se dokonce podíval na naše www stránky a když tam našel informaci, že sháníme basáka, nerozpakoval se ani minutu a napsal nám, že to tedy bere, ale o tom až později. Dohrajeme tedy celý repertor, který je Zlatovlas schopen zahrát a s pocitem vítězství přenecháváme prostor skupině Jimimu, Ropuše a Crystal Planet. Děkujeme tímto velkému Fuelovi, který si nehrál ani s halem ani s delayem, a tak zvuk na sále i u odposlechů byl jasně čitelný a odpovídající použité aparatuře, prostě z toho už víc vymačkat nešlo. Ne na hlasitosti, ale na kvalitě. Jdu ven na žlábek na záchod (do Bavoryně technická revoluce ještě nedorazila a občas tam i někdo vyběhne z lesa s dotazem, jestli už skončila válka) a zjišťuji, že venku sedí opilý Vlastoš, stejně jako v Loděnicích. Venku je ale hodně pod nulou, a tak jej aspoň přikrýváme dekou a necháváme jej tiše trpět. Vlastoš není akutní poblijón, Vlastoš je vůl. Ačkoliv ví, že když si dá na své dvě piva (protože on normálně alkohol nepije) jednu skleničku něčeho tvrdšího, tak okamžitě končí, stejně se nechá zlákal. Tentokrát to byl Frída, který jej pozval na whísku. Nespornou Vlastošovo výhodou je ale to, že v takovémto stavu nebleje a tudíž není obava, že by znečistil Trosku. Končíme, balíme a zjišťujeme, že Vlastoš sedící na schodech do restaurace zřejmě vadil spěchajícím na WC a tak jej někdo přemístil na druhé schodiště. To je sice hezké, ale tady zase vadí nám při stěhování beden. Vlastoše tedy zase kotvíme na druhé straně schodiště vedoucí na WC a ničím nerušeni stěhujeme bedny. Každý jsme tedy u hostinského nechali asi kilo útraty, nic se samozřejmě nevydělalo, ale o to tady vůbec nešlo. Jako veřejná zkouška to fungovalo naprosto sqěle a hlavně jsme věděli co v nás doopravdy je.
Protože už na začátku prosince vyhodili Zlatovlase ze školy a protože se Zlatovlas rozhodl doma to neříct aby rodičům nekazil vánoce a protože každý den poctivě šlapal jakoby na autobus a každý den zaparkoval v podniku NON-STOP v Berouně odkud se zase kolem třetí odpoledne, jakoby z autobusu, vracel, měli jsme oprávněné obavy jak asi dopadne nahrávání našeho CD, které nám agentura na konec ledna slíbila nahrát a zaplatit. Bylo nadevše jasné, že Zlatovlasovi se náš styl hraní začíná již delší dobu zajídat, pokud ho to vůbec někdy bavilo, neboť on je zaměřen spíše trash metalově, protože na naše stále opruzující otázky jestli cvičí, a jestli cvičí na basu a ne na kytaru a jestli si tu basu aspoň do tý hospody bere sebou, už odmítal odpovídat. Někdy kolem 21.12. jsme se rozhodli udělat předvánoční zkoušku, protože přes vánoce každej vyvadne a tak by ta díra byla moc znát. Zlatovlas žádá abych se pro něj stavil v NON-STOPu. Odpovídám, že se pro něj nebudu nikde stavovat, tím méně v hospodě a že má ještě 2 hodiny do odjezdu autobusu, které může využít cvičením před zkouškou a ne chlastem. Vlastošovi, který v tuto chvíli nemá střechu nad hlavou povoluji počkat v Tipsportu aby nezmrznul. Ve smluvenou chvíli přijíždím k Tipsportu, Vlastoš nasedá do Trosky a hle – u výčepu sedí i Zlatoblb, který se ale nikam nehrne, neboť „právě přišel“. Že má být zkouška a že v hospodě sedí od rána, je mu úplně jedno. Nakládám tedy Vlastoše a odvážím jej k nám. Vařím kávu a protože nepřišel ani krasavec Janda, opravuji kamarádovi počítač. Janda má totiž zřejmě kasárníka. Přebral Vlastošovi chlapa a teď si s ním užívá v bytovce. Podle všeho jej ale chlap nechce pouštět na zkoušky a Janda se musí dovolovat, což ne vždy vyjde. Zlatovlas přichází asi za hodinu a půl po nás. „Nazdar šéfe“, zahlaholí své oblíbené, „tak jdeme na to“. Zvedám oči od počítače, krátce hledím na hodiny, stavím opozdilce do latě a chystám se jej náležitě vychutnat. V tuto dobu samozřejmě nikam do zkušebny nejedeme, je asi půlhodina do koupání miminek, a tak podrobuji Zlatovlase testu, ze kterého nemůže dle mých názoru a zkušeností vyjít jako vítěz. „Hele je pozdě, seš od rána v hospodě a ještě visíš v Tipsportu v době kdy je zkouška, takže zjistíme jak seš připraven na lednové nahrávání“; připravuji si průseráře na smeč. „Zahraj nám Ropuchu!“; přikazuji opilcovi aniž zvedám jediné oko z útrob počítače. „Nasucho ???“ (nasucho v tuto chvíli znamená bez aparátu, ne bez píva, i když u Zlatovlase je to jedno), nevěří svým očím Zlatovlas. „Jo, nasucho. Aspoň se přesvědčíme jak ten repertoár po dvou letech znáš“. Zlatovlas začíná hrát notoricky známou písničku. Najednou tichne a ptá se, jak je tam ten refrén. „PO DVOU LÉTECH ????“, zvedám udiveně oči z útrob počítače a jakoby nevěřícně kroutím hlavou. Průseráře je nutno si v tuto chvíli náležitě vychutnat, protože tato chvíle se zřejmě již nebude vícekrát opakovat. Opilec o5 začíná písničku. A znova a znova … Jsem kurva a vedoucí a vyžaduji na něm hru bez chyb čímž jej doháním k šílenství. S hrůzou si uvědomuji, že veškeré nepřesnosti při hraní a nejednotné nástupy byly způsobeny tím, že Zlatovlas náš repertoár do dnešního dne nezná. Po třetí blbě zahrané (resp. nedohrané, protože po první sloce nevěděl jak dál) Ropuše doporučuji poblijonovi, aby si vzal k ruce texty, které má mít u sebe, neb jsem mu je tisknul. Průserář ale nic nemá, neb je prý půjčil Krakenovi. To je nemilé, hlavně pro Zlatovlase, který teď nemá ani tu nejmenší berličku. Vlastoš se dusí smíchy a chroustá lógr z kafe.. Komedie hraná na Zlatovlase se vyvíjí zdařile a nešťastník je na infarkt.
„Dobře, tahle ti nejde, tak dej nějakou jinou, třeba `Zkouším`“, radím Zlatovlasovi.
„To je která ??“, lape po dechu Zlatovlas. Po dvou letech cvičení a hraní je to otázka velice vtipná. Tím více, že se jedná hned o druhou písničku v playlistu na koncertech.
„Jéje, ta se mi s nějakou plete“ , odtuší Zlatovlas.
„Se kterou ??“, vychutnávám si poblijóna.
„To já nevim. Nevim jak se jmenuje ….“, posmutní průserář a je vidět, že ho to opravdu mrzí, anebo je to už kocovina, ale to v tuto chvíli není rozhodující…
„OK, to se stane. Nikdo nejsme dokonalej.“, povzbuzuju průseráře; “ Tak zahraj třeba Narozeniny“ (třetí písnička v playlistu)
„To je vona se kterou se mi to plete !!! To je ta vod Á, že jo ??“, vyletí ze židle Zlatovlas a všem se viditelně uleví. Vlastoš poulí oči, neboť v nadšení nad Zlatovláskovo úspěchem spolkl schroustaný lógr.
„Potřebuju nutně kouř !“, žebroní Zlatovlas a myslí si, že odvede pozornost, což se mu ale ne a ne podařit, protože já jsem nekuřák a pro kuřáky mám pouze slova nevyššího pohrdání.
„No vidíš, že na tom nejseš eště tak blbě, tak dej aspoň ty Narozeniny, ať se hneme z místa….“, povzbuzuju Zlatovlásku. Zlatovláska začíná hrát Narozeniny. Písnička ale začíná množstvím stopek a Zlatovlas se v nich rychle ztrácí a už ve druhém akordu je mimo dobu.
„Seš mimo, počítej !“, zastavuji mladého umělce aniž bych zvedl oči z počítače. Můj odstup Zlatovlase zřejmě znervozňuje, ale v tuto chvíli je to úplně jedno, neboť jde spíš o to, co Zlatovlas umí zahrát a ne o to, co si myslí o ostatních. V tuto chvíli si ale aspoň o mě musí myslet to nejhorší. Zlatovlas tedy písničku začíná ještě asi 2x a pokaždé se po dvou až třech akordech zastavuje, neboť mu vyčítám, že basu mrmlá, což ho posléze vždy rozhodí z rytmu protože si doby nepočítá.
„Potřebuju nutně kouř !!!“, slzí Zlatovláska. Posílám jej tedy před barák a kuckající se Vlastoš jde také. Po asi 10 minutách se vrací Vlastoš jestli se Zlatovláskou ještě chci mluvit. Nechci, neboť jsem Zlatovláskovo výkonem dobře naladěn a nechci si večer kazit jeho další produkcí. Vlastoš tedy odnáší Zlatovlasovi jeho basu a opilec bez toho, že by svého hodného kapelníka ještě viděl odchází.
Druhý den je nám o5 přáno mít dobrou náladu. Přijel Kraken a sedli jsme si tedy společně s Vlastošem do vinárny u Humla, kde jsme probírali technické a organizační záležitosti. Pinglová z vinárny na nás přes svoji stolici (výčepní) houkla, cože jsme to tomu Zlatovláskovi včera provedli, že sem přišel beze slova, praštil s kytarou o bár, byl nějakej smutnej a během pití svých asi deseti obvyklých piv nadával na nespravedlnost světa, což nás všechny potěšilo. Takže takhle nějak skončila dvouletá kariéra jednoho opilce v jedné nevýznamné bigbítové kapele okresního formátu.
