28.5.2002 – tento víkend jsme prožili hustě. Sice jsme již měsíc na kytary nesáhli protože kopeme studnu, resp. jímku na dešťovou vodu a v rukách rozbitých od sbíječky se kytara udržet nedá, ale hned v sobotu jsme se pozvali do Osova, kde slavila Ropuchovo banda narozeniny. Díky poněkud pozdějšímu výjezdu, protože se kamínky ve vlasech ze studny musely umýt a nohy některých otroků již sýrovatěly, a také proto, že jsme museli ještě v Berouně nabrat Vlastoše, který měl slezinu U hradeb a tudíž jsme jej našli v již zuboženém stavu, a také proto, že jsme se cestou jeli ještě podívat na opravu naší Blaženy, kam se mechanikovi dokonce ještě podařilo namontovat střešní okno, jsme nestihli začátek programu. V době našeho příjezdu již oslava vesele bujela a světe div se, nestačili jsme se divit ani my. Jééé ahój, co tu děláš, vyste taky přijeli, kde ty ses tady zjevil ??? Prostě ve Zdicích byl klid a ticho jenom pro to, že byli všichni puberťáci tady. Na přítomných bylo vidět že jsme skutečně přijeli dost pozdě a že hlavní program večera již byl, protože Zlatovláska, který také u Ropuchy hraje basu, civěl s otevřenou hubou nepřítomně dopředu a někdy i v bok a posléze se přiznal ke 14 kouskům. Na osumnáctiletého člověka je to dost … To samozřejmě neznamená, že by po našem příjezdu začal pít sódovku … O jedné z přestávek si Krasavec Janda sedl za Ropuchovo bicí a společně se Zlatovláskou a ropuchovo kytaristou marmeládovali. Krasavec Janda byl okamžitě zaměřen téměř nenávistným pohledem své vlastní sestry, která již přes čtvrt roku sdílí s Ropuchou dvě křesla, židli, stoleček a lóže a na akci se byla také podívat. Také jí bylo jasné, že za bubny se posadila tvrdá ropuchovo konkurence a její celkový dojem z večera dostává kyselejší ráz. Pojali jsme myšlenku, že bychom mohli místní opilce oblažit naší muzikou, ale nazvučení akce bylo tak šílené, a kytaristovi dokonce praskla struna „která nikdy nepraská“, takže nakonec jsme nezahráli, což bylo asi dobře i když nás to mrzelo … Většina místních totiž věděla, že hrajeme, ale nikdy neměla tu čest nás slyšet. Takže jsme se domluvili na podzim, až budou mít naši umělci narozeniny, že tu akci uděláme tady. Do uší hladila chvála přítomných (včetně výčepního) na hlavu našeho bubeníka, který Ropuchu totálně převálcoval, čehož si ostatní velice cenili. Protože jsme se domů vrátili poněkud brzo ráno, spali bubeník i zvukař na rozkládací posteli u nás v obýváku. Vstával jsem v 7.00. V 7.30 byl proveden první pokus o probuzení spáčů, a to uvařením kafete, rozsvícením světla v obýváku a halasným zvoláním „Milenci, vstávat !“. Beru si kávu s sebou ven a jmu se čerpat z jímky vodu abychom mohli začít kopat včas. Ještě nám toho hodně chybí a sbíječka se musí vrátit. V 8.15 manželka hlásí, že milenci stále ještě spí. Zvukaře tedy přejmenovávám na Vospalku Vlastoše a bubeníka na Vospalku Krasavce. V 8.45 prosím manželku, aby milencům opět zhasla světlo, jinak se nedoplatíme za elektriku. Milenci se probudili v 9.00 a hned se sápali ke studené kávě. Pod tíhou výčitek svědomí jim i ve studeném stavu velmi chutnala. Výkon milenecké dvojice zatížené motolicí z noci nebyl nejslavnější a tak jsme to samozřejmě vykopat nestihli… Večer ve 21.00 se ukládám do postele s vizí sedmihodinového spánku náhradou za včerejší den, ale přichází mi lakonická SMS: „plenarni zasedani – ihned – savoy“. A tak jsem se zase domu vrátil až v jednu. V restauraci Savoy ve Zdicích na sídlišti máme rádi a chodíme tam často stejně jako do nové herny k Mírovi Petrenkovi. Tento večer seděl v Savoji také Jimi Hendrix, zpěvák ropuchovy kapely a ještě jeho kamarád. Jimi sděloval pocity ze včerejšího hraní, nezapomněl připomenout, že když se druhý den vraceli na místo činu aby uklidili aparaturu, Zlatovláska už měl v sobě zase 6 piv a všichni se pozastavovali nad tím, proč vůl vstával o dvě hodiny dřív než ostatní jen pro to aby se zase dolil.