Tak jsme s naší novou bandou chtěli zkusit štěstí a přihlásili jsme se na Podbrdské předkolo Porty – na Příbramský Huntík 2010. Loni jsem tam vystupoval sám s kytarou, Marek Jonáš tam taky kopal pouze za vlastní barvy, protože s Pokusem jsem jeli na Portu pro změnu do Prahy. Marek na rozdíl ode mne ale loni postoupil do Komárova, pro mne to byla pouze zkušenost, když jsem stál zase po létech sám u mikrofonu a bojoval jsem s výpadky mé již tak chatrné paměti.
Protože Pavel Sudík s Doušou chtěli odjet dříve, Otmar vzal svoje auto a my s Liborem jsme se mohli zdržet – že se zdržíme až tak, že unaveni prchneme dlouho předlouho po večerníčku, a to ještě pět kapel nestihneme poslechnout, to jsme věru netušili. Karel Fencl, kterého jsme v hledišti potkali, se na nás trochu zlobil, proč jsme nepřišli soutěžit do Zaječova, že prý tam bylo jenom osm kapel a sál nabitý, ale přece jenom strach z umění Páji Lišáka a jeho metalový koncert, který nám ještě v dobách mého působení v kapele Pokus provedl právě v nenazvučitelném prostoru zaječovské Porty, což je v podstatě obecní sokolovna bez jakéhokoliv vytlumení a kdy jsme jej slušné požádali aby odposlechy vypnul, že jako folková kapela bychom se na podiu aspoň nějak rádi slyšeli, mám ještě v živé paměti a nechtělo se mi tedy riskovat.
Vystupovali jsme jako třetí a hned při první písničce jsem si vzpoměl na stejný problém loni, kdy všechny přídechové souhlásky „P“, „B“ měly na následek velmi nepříjemné detonace v reproduktorech. Drátujeme. Uvádí stejně jako loni Prcek, zřejmě něco vtipného povídá, protože se co chvíli na nás obrátí s nějakým dotazem, ale nikdo mu nevěnuje pozornost, protože jsme zabraní taháním kabelů, Prcek zase něco vtipného povídá. Humor. Smích …
Začínáme tedy hrát první písničku – Nemysli si. Asi jsem tu dvanáctku dal moc hlasitě, takže kromě basy už nebylo slyšet nic okolo, ale muzika jakš takš ubíhala a lidi kupodivu i zatleskali. Druhá písnička – Starý schody. Začíná Douša. Teprve teď slyším ten propastný rozdíl mezi doušovou kytarou zapojenou přímo do mixu a zbytkem kapely hrajícím přes komba. Občas zaregistruju blesk od fotoaparátu – poprosil jsem tátu (www.fotosilhavy.cz ), aby nám akci jaxepatří zdokumentoval. Doznívá i tato písnička a já zjišťuju, že veškeré uvádění písniček, které jsem si doma nacvičoval, je někde zapomenuto a že jsem rád že jsem rád. Měním tedy dvanáctku za šestku, a zjišťuji, že ačkoliv jsou ty kytary nastavené skoro stejně, tak šestku zase na rozdíl od té dvanáctky, vůbec není slyšet. Hrajeme Potkal jsem člověka a hned se ukazuje, že ještě nejsme úplně sehraní. A zase co čert nechtěl – nejtenčí struna E se mi zarývá do prasklého nehtu, a to i přesto, že jej mám opraven několika vrstvami vteřinového lepidla. Hrajeme Už jsi dlouho pryč a sem tam i někdo zatleská a už jsme u poslední písničky – a to dost fousaté písničky – Vzpomínky. V duchu srovnávám již hotovou nahrávku s tím, co předvádíme na jevišti a i tady je ještě vidět hodně nervozity a práce do budoucna. Končíme, lidi tleskají. Balíme ten náš Temelín z podia a odcházíme. Pavel s Otmarem jedou domu, my s Liborem sedíme v zákulisí a pozorujeme kapely. Táta sedí v hledišti.
Zase přichází Karel Fencl, tentokrát s cédéčkem v ruce, jestli jsme prý ta úžasná zdická kapela a že mám odevzdat CD své neteři. Zírám na Karla, k čemu by mohla moje neteř, který jsou asi 2 roky, potřebovat CD a beru CD do ruky. Následně vychází najevo, že CD je určeno pro Půl dechu do měchu a tedy pro Šárku Pexovou, což je Doušova neteř – Douša ale už odjel a tak beru CD k sobě. Prohlížím si tiráž a koukám na písničky. Mimo jiné i Marek Jonáš – Hyla Arborea, Marek Jonáš – Samba. V hlavě se mi noří vzpomínka, kdy nám Marek plakal na rameni, jak ho kdysi v Chomutově okradli o písničku, jak jí tři kamarádi dávali dohromady a pak se pod ní podepsal jenom jeden a hle – najednou je zapomenuto, že půlku Hyly jsem pro Marka napsal já a Sambu Markovi dopisoval Honza Šebesta – hold účel světí prostředky a proč se o slávu dělit s ostatními, ne ?
Je už dost pozdě večer a všichni tři pozůstalí se shodujeme, že bychom mohli vyrazit domu. Zbývá ještě pět kapel. Chtěl jsem sice vědět výsledky, ale přece jenom je dobré být s manželkami aspoň občas zadobře a zbytečně neprovokovat. Loučíme se se Zdeňkem Hejkrlíkem, Oldou Richterem i Karlem Fenclem a děkujeme za vlídné přijetí. Domu jedeme krokem, neboť je tak namrznuto, že Tranzit v zatáčkách nedrží stopu a utíká směrem k příkopu. Teprve doma při prohlídce fotografií zjišťuju, jak jsem zase ztloustnul … 🙂
