V březnu 1998 se Zdeňkovi Hellerovi přestalo líbit hudební čekání na mou maličkost a pod záminkou, že na to „sere“, v dubnu 1998 prodává svoje bicí. Celé této akci, která znamenala konec vzájemné spolupráce na dlouhou dobu, předcházelo mnoho Zdeňkových a Paňákových hádek, kdo s kým vlastně nechce hrát a kdo je na koho uraženej. Z té doby poměrně častých návštěv mých a Paňákových a v legendární zdické restauraci U Humlů vyšlo přátelství s člověkem, který se do dějin Ackcellentu zapsal měrou podstatnou. Na rozdíl od Zdeňka, který postrádal svědomitost a píli učit se něco nového a při sebmenších problémech odcházel se slovy „mě to nebaví …“, nebyly s Liborem Jandou, kterého jsme tamo našli, přezdívaným Daliborem nebo Slávkem, žádné problémy. Pohodový člověk, kterému se prostě řeklo, takhle to tam zahraj a on to tam takhle zahrál. Abych ale Libora jenom nechválil,  sem tam sem se mu taky podaří úlet, který stojí za zapsání do kroniky naší kapely.  Takže nám takhle jednou mezi řečí v sobotu oznamuje, že v pondělí hrajeme „Pěknou“ u Humlů. Třeštím na poblijona oči s dotazem, jestli někdy hrál dechovku a že já z dechovek neumím vůbec nic. Narychlo obvolávám Paňáka a Lanýže, náhodou mají oba čas a tak se z „Pěkné“ u Humlů, kam si jdeme sednout už odpoledne, nakonec  stane hezký a úspěšný hudební večer. Nunto podotknout, Libor dokáže čas od času nepříjemně překvalit.

V té době byl také kontaktován David Hošek. Ten si za dobu nehraní s Pavlem stačil vybudovat poměrně slušné muzikantské zázemí se skupinou DAKL a Ackcellent chtěl využít pro hraní v místech, kde byl repertoár DAKLu pro domorodce příliš tvrdý. Takže první zkouška nové sestavy se uskutečnila asi týden po tom, co Zdeněk prodal své bicí. Nejprve chodil do místních restaurací a barů, kde všude halasně rozprávěl, jak se mu prodejem ulevilo a jak je bez starostí. Pravda ovšem také je, že již za 14 dní všude povídá, že ho lidi poznávají na ulici a že mu prodej rozmlouvají a že si tedy ušetří na bicí nové a lepší. Kdo ovšem zná stav Zdeňkovy peněženky, tomu bylo jasné, že nové bicí nejspíš nebudou.

Jednou přivedl Paňák Zdeňka na jednu ze zkoušek Ackcellentu se slovy, že Zdeněk bude zpívat. I já jsem se Zdeňkem se již několikrát domlouval, že spolu zkusíme zpívat.  Zdeněk nezpívá špatně, hlas má jak Jirka Schelinger, ale Zdeněk nezpívá a necvičí – a to je problém. Problém v podstatě neřešitelný. „Zdeňku, uč se zpívat, choď do školy, do sboru, nauč se aspoň základy zpěvu, když nemáš bicí“, To já umim, já to nepotřebuju. Na zkoušce dostal Zdeněk mikrofón a jelo se. Pro začátek Olympic – Jasná zpráva, Osmý den, a podobné lehké písničky.

Kamarádi, se kterými jsem to táhnul od dětství a které jsem chtěl mít v kapele právě proto, že spolu vycházeli jako parta (Ropucha a Paňák), se ukázali jako pytel problémů, psychicky rozházený, ten nebude hrát tohle a ten nebude hrát támhlestim, protože se mu to ekluje, kdo bude zpívat ? Já ne, no já vůbec ne, já bych moh, já mám hlas jako Jirka Šelingr, ok tak cvič a za tejden si ty věci sjedem. Já cvičit nemusim, já to zvládnu z fleku, ok tak chraň tě ruka páně jestli ne.

Za tejden: Umíš to ?? Jasně. Zpívals někdy na mikrofon ? Ne, ale v televizi jsem to viděl – neni to složitý … tak jedem Tři, čtyři… nezačal zpívat. Stane se, ok ještě jednou, Tři, čtyři .. začal brzo. Stane se, znova: tři, čtyři, tentokrát Ropucha (Ano. On – Zdeněk Heller –  je ten šťastný, který má hlas jako Jirka Šelingr) začal zpívat přesně. Písničku nedokončil … Vynadal jsem mu tak, že flák s mikrofonem a utek. Falešnej, že se to poslouchat nedalo, přitom stačilo aby si to párkrát přejel. Nikdy totiž nezpíval, akorát si to pobroukával, a to jsem mu nedokázal vysvětlit, že to nestačí …

Dne 7.6.1998 přivedl Paňák Zdeňka na jednu ze zkoušek Ackcellentu se slovy, že Zdeněk bude zpívat. I Pavel se Zdeňkem se již několikrát domlouvali, že spolu zkusí zpívat. Problém zůstal stejně jako i v ostatních případech ve Zdeňkové povaze. „Zdeňku, uč se zpívat, choď do školy, do sboru, nauč se aspoň základy zpěvu, když nemáš bicí“, To já umim, já to nepotřebuju. Na zkoušce dostal Zdeněk mikrofón a jelo se. Pro začátek Olympic – Jasná zpráva, Osmý den, a podobné lehké písničky.

Kamarádi, se kterejma to Pavel táhnul od dětství a které chtěl mít v kapele právě proto, že spolu vycházeli jako parta (Ropucha a Paňák), se ukázali jako pytel problémů, psychicky rozházený, ten nebude hrát tohle a ten nebude hrát támhlestim, protože se mu to ekluje, kdo bude zpívat ? Já ne, no já vůbec ne, já bych moh, já mám hlas jako Jirka Šelingr, ok tak cvič a za tejden si ty věci sjedem. Já cvičit nemusim, já to zvládnu z fleku, ok tak chraň tě ruka páně jestli ne.

Za tejden: Umíš to ?? Jasně. Zpívals někdy na mikrofon ? Ne, ale v televizi jsem to viděl – neni to složitý … tak jedem Tři, čtyři… nezačal zpívat. Stane se, ok ještě jednou, Tři, čtyři .. začal brzo. Stane se, znova: tři, čtyři, tentokrát Ropucha (on je ten šťastný, který má hlas jako Jirka Šelingr) začal zpívat přesně. Písničku nedokončil … Pavel jej seřval tak, že flák s mikrofonem a utek. Falešnej, že se to poslouchat nedalo, přitom stačilo aby si to párkrát přejel. Nikdy totiž nezpíval, akorát si to pobroukával, a to mu Pavel nedokázal nevysvětlit, že to nestačí …