V pátek dne 26.6.1998 byla na mé stále rozestavěné novostavbě uskutečněna první pracovní zkouška hudebního zájmového sdružení, nazvaného pracovně APŠ (Anýž – Pánek – Šilhavý). Když se zahrál asi dvouhodinový program kotlíkáren a skladeb podobných a řeklo se, že to šlape, začaly první pokusy o sehnání prvního kšeftu. Jadrnost celého sdružení byla násobena, ba umocňována skutečností, že já jsem hrál do trampských písniček vyhrávky na elektrickou kytaru s echem za použití bluesových akordů a „devítek“, takže se mi dařilo z těch trampáren dělat docela slučný rock and rolly. Po zdárné zkoušce se sdružení odebralo do místního kulturního stánku ALPRO na pivo. Nástroje s sebou. Ne na hru, ale domu. Vedoucí podniku p. Prokop hned začal muzikanty lanařit k produkci. Protože však nebyly domluveny bližší podmínky pro nastolení hudební produkce a zábava v restauraci již byla v plném proudu, nebylo vhodné hrát z fleku, nehledě na to, že ani Pavel ani Paňák s sebou neměli bedny na ozvučení kytar. Libor hrál akustickou dvanáctistrunku. Občas se hrávalo v okolních restauracích, a sice u Humla, v restauraci Savoy, v Bavoryni i jinde. Zprvu se hrálo za pívo, později se vybralo i do čepice za což se zaplatila útrata a když se začalo vybírat pravidelně nad 400,- tak se rozhodlo, že začneme pomalu hrát za peníze, neboť prochlastat veškerou měď která se v čepici našla by byl hřích. Na to konto měníme název kapely na NABLIND, jelikož po hospodách chodíme NABLIND. Množí se i hraní pro kamarády a různé narozeninové session. Jedno z hraní patří i narozeninové oslavě Vlasty Jaroše. Ještě chudák neví, že nám bude dělat zvukaře. Ackcellent stojí a já pomalu dávám dohromady repertoár – zatím tedy do šuplíku.

To už ale probíhaly zkoušky na Jarní koncert Zdických umělců, který se měl konat v srpnu 1998. Parta, která spolu přes dva roky nemluvila, se opět dala dohromady a vypadalo to, že by to snad stálo za to … Za bicí si sednul Libor Janda, basu hrál Paňák, kytaru Pavel Šilhavý a doprovod přijel zahrát David Hošek. Ropucha (Zdeněk Heller) měla zpívat, ale jelikož práskla s mikrofonem, tak z nadějné formace vypadla. Celá akce Jarního koncertu ale měla stejně výsledek sice výrazný, neboť skupina ukázala že nepatří k nejhorším, ale organizátoři celé akce dávali všem dost nepokrytě najevo, že se v podstatě na tuto akci vloudili a že tam v podstatě nemají co dělat. Jelikož koncert byl naplánován na čtvrtek, generálka byla v úterý. Vzhledem k tomu, že Ackcellent byl pouze jeden z mnoha čísel programu, byly toho času na místě všichni komedianti, kteří měli s programem co do činění.  Ackcellent měl zkoušet jako poslední. Najednou se udála zajímavá věc. Po odzpívání a odhejbání všech ostatních učinkujících zvukař vypnul aparaturu a uklidil mikrofony. Chlapci se na sebe nechápavě podívali. „A nás si poslechnete kdy ??“. Samozvaná vedoucí celého projektu Bohumila Svatošová tedy chlapce požádala, aby zahráli. První nazkoušenou písní byla Bonsoir mademsssdsd. paris od Olympicu. Druhou pak  Stuck like you od Elvise Presleyho. Zpíval Pavel.

Fast Tube by Casper

Druhý hlas v Bon suá zpíval David.  Bez mikrofonů ale zpěv nebylo slyšet a tak partička měla pocit, že je na této akci trpěna, ale to ani v nejmenším nemohlo zabránit skupině vystoupit na čtvrtečním koncertu který má být nahráván i na video. Jediný člověk, který nevydržel, byl Paňák, který prohlásil, že se na tohle může vysrat, že si s náma akorát vytíraj prdel, sbalil baskytaru a odešel. Bleskově byl tedy požádán přítomný baskytarista Míra Kozel, který sice pouze jako externista ale Paňáka nahradil dokonale. Nakonec Stuck on you z programu vypadla jako žánrově nepříslušející k atmosféře koncertu a zahrála se pouze Bon suá madmazel (strašný slovo) paris, a to s velkým úspěchem, neboť skupina skutečně žánrově moc nezapadala do dramaturgie koncertu.   Zpěv byl vzhledem k akustickým podmínkám ve Zdickém kulturáku strašně falešný, kdo tam někdy zvučil nebo hrál, ví, že tato dřevem obložená a akusticky nevytlumená krychle se prostě nazvučit nedá. Zpívalo se tedy ani ne podle skoro vypnutých odposlechů, ale podle toho, co se vracelo ze sálu  – a bylo to strašný. Hlavně v nižších polohách, které jsem zpíval já, se nedalo čeho chytnout. Na koncertě bylo poté i oficiálně poděkováno Ivanu Koulovi za vedení pěveckého sboru a jeho místo sbormistra nahradila právě Bohumila Svatošová.

Paňák byl tedy definitivně ze společnosti vyřazen protože se mu prostě nedalo důvěřovat, že v nějaké krizové situaci nezvedne kotvy a nehodí levou. Právě sehraná skupina byla opět bez basisty.

V březnu 1998 se Zdeňkovi Hellerovi přestalo líbit hudební čekání na mou maličkost a pod záminkou, že na to „sere“, v dubnu 1998 prodává svoje bicí. Celé této akci, která znamenala konec vzájemné spolupráce na dlouhou dobu, předcházelo mnoho Zdeňkových a Paňákových hádek, kdo s kým vlastně nechce hrát a kdo je na koho uraženej. Z té doby poměrně častých návštěv mých a Paňákových a v legendární zdické restauraci U Humlů vyšlo přátelství s člověkem, který se do dějin Ackcellentu zapsal měrou podstatnou. Na rozdíl od Zdeňka, který postrádal svědomitost a píli učit se něco nového a při sebmenších problémech odcházel se slovy „mě to nebaví …“, nebyly s Liborem Jandou, kterého jsme tamo našli, přezdívaným Daliborem nebo Slávkem, žádné problémy. Pohodový člověk, kterému se prostě řeklo, takhle to tam zahraj a on to tam takhle zahrál. Abych ale Libora jenom nechválil,  sem tam sem se mu taky podaří úlet, který stojí za zapsání do kroniky naší kapely.  Takže nám takhle jednou mezi řečí v sobotu oznamuje, že v pondělí hrajeme „Pěknou“ u Humlů. Třeštím na poblijona oči s dotazem, jestli někdy hrál dechovku a že já z dechovek neumím vůbec nic. Narychlo obvolávám Paňáka a Lanýže, náhodou mají oba čas a tak se z „Pěkné“ u Humlů, kam si jdeme sednout už odpoledne, nakonec  stane hezký a úspěšný hudební večer. Nunto podotknout, Libor dokáže čas od času nepříjemně překvalit.

V té době byl také kontaktován David Hošek. Ten si za dobu nehraní s Pavlem stačil vybudovat poměrně slušné muzikantské zázemí se skupinou DAKL a Ackcellent chtěl využít pro hraní v místech, kde byl repertoár DAKLu pro domorodce příliš tvrdý. Takže první zkouška nové sestavy se uskutečnila asi týden po tom, co Zdeněk prodal své bicí. Nejprve chodil do místních restaurací a barů, kde všude halasně rozprávěl, jak se mu prodejem ulevilo a jak je bez starostí. Pravda ovšem také je, že již za 14 dní všude povídá, že ho lidi poznávají na ulici a že mu prodej rozmlouvají a že si tedy ušetří na bicí nové a lepší. Kdo ovšem zná stav Zdeňkovy peněženky, tomu bylo jasné, že nové bicí nejspíš nebudou.

Jednou přivedl Paňák Zdeňka na jednu ze zkoušek Ackcellentu se slovy, že Zdeněk bude zpívat. I já jsem se Zdeňkem se již několikrát domlouval, že spolu zkusíme zpívat.  Zdeněk nezpívá špatně, hlas má jak Jirka Schelinger, ale Zdeněk nezpívá a necvičí – a to je problém. Problém v podstatě neřešitelný. „Zdeňku, uč se zpívat, choď do školy, do sboru, nauč se aspoň základy zpěvu, když nemáš bicí“, To já umim, já to nepotřebuju. Na zkoušce dostal Zdeněk mikrofón a jelo se. Pro začátek Olympic – Jasná zpráva, Osmý den, a podobné lehké písničky.

Kamarádi, se kterými jsem to táhnul od dětství a které jsem chtěl mít v kapele právě proto, že spolu vycházeli jako parta (Ropucha a Paňák), se ukázali jako pytel problémů, psychicky rozházený, ten nebude hrát tohle a ten nebude hrát támhlestim, protože se mu to ekluje, kdo bude zpívat ? Já ne, no já vůbec ne, já bych moh, já mám hlas jako Jirka Šelingr, ok tak cvič a za tejden si ty věci sjedem. Já cvičit nemusim, já to zvládnu z fleku, ok tak chraň tě ruka páně jestli ne.

Za tejden: Umíš to ?? Jasně. Zpívals někdy na mikrofon ? Ne, ale v televizi jsem to viděl – neni to složitý … tak jedem Tři, čtyři… nezačal zpívat. Stane se, ok ještě jednou, Tři, čtyři .. začal brzo. Stane se, znova: tři, čtyři, tentokrát Ropucha (Ano. On – Zdeněk Heller –  je ten šťastný, který má hlas jako Jirka Šelingr) začal zpívat přesně. Písničku nedokončil … Vynadal jsem mu tak, že flák s mikrofonem a utek. Falešnej, že se to poslouchat nedalo, přitom stačilo aby si to párkrát přejel. Nikdy totiž nezpíval, akorát si to pobroukával, a to jsem mu nedokázal vysvětlit, že to nestačí …

Dne 7.6.1998 přivedl Paňák Zdeňka na jednu ze zkoušek Ackcellentu se slovy, že Zdeněk bude zpívat. I Pavel se Zdeňkem se již několikrát domlouvali, že spolu zkusí zpívat. Problém zůstal stejně jako i v ostatních případech ve Zdeňkové povaze. „Zdeňku, uč se zpívat, choď do školy, do sboru, nauč se aspoň základy zpěvu, když nemáš bicí“, To já umim, já to nepotřebuju. Na zkoušce dostal Zdeněk mikrofón a jelo se. Pro začátek Olympic – Jasná zpráva, Osmý den, a podobné lehké písničky.

Kamarádi, se kterejma to Pavel táhnul od dětství a které chtěl mít v kapele právě proto, že spolu vycházeli jako parta (Ropucha a Paňák), se ukázali jako pytel problémů, psychicky rozházený, ten nebude hrát tohle a ten nebude hrát támhlestim, protože se mu to ekluje, kdo bude zpívat ? Já ne, no já vůbec ne, já bych moh, já mám hlas jako Jirka Šelingr, ok tak cvič a za tejden si ty věci sjedem. Já cvičit nemusim, já to zvládnu z fleku, ok tak chraň tě ruka páně jestli ne.

Za tejden: Umíš to ?? Jasně. Zpívals někdy na mikrofon ? Ne, ale v televizi jsem to viděl – neni to složitý … tak jedem Tři, čtyři… nezačal zpívat. Stane se, ok ještě jednou, Tři, čtyři .. začal brzo. Stane se, znova: tři, čtyři, tentokrát Ropucha (on je ten šťastný, který má hlas jako Jirka Šelingr) začal zpívat přesně. Písničku nedokončil … Pavel jej seřval tak, že flák s mikrofonem a utek. Falešnej, že se to poslouchat nedalo, přitom stačilo aby si to párkrát přejel. Nikdy totiž nezpíval, akorát si to pobroukával, a to mu Pavel nedokázal nevysvětlit, že to nestačí …