Z vyprávění pamětníků:
Bylo to takové vyvalené děcko, šestnáct na krku, dlouhý vlasy, vagabund. Co však bylo předností, chodil do lidové školy umění, kde se učil hře na violoncello. Pavel Šilhavý mu vzkázal po své sestře, která věděla, kde bydlí, aby se někdy zastavil i s nástrojem. Nutno podotknout, že Pánek byl pro kapelníka naprosto neznámou existencí, takový byl mezi nimi věkový rozdíl.
Pavel Pánek se tedy jednou zastavil, a hned při první zkoušce se ukázalo, že violoncello asi nebude do rockové kapely to pravé. Už kvůli ladění nástroje i kvůli výšce tónu. Pánek tedy navrhnul, že ví, kdo by měl na prodej baskytaru. Jmenoval se Aleš Vajner a baskytary se zbavoval proto, že na ní neuměl. Protože jako děcko odborným učilištěm povinné, Pavel Pánek neměl na hotovosti patřičnou sumu 600 korun, za kterou Aleš kytaru prodával. Pavel se nabídl že kytaru koupí za svoje a později ji Pánkovi prodá. Protože Pánek na kytaru nikdy neušetřil a Pavlovi se hra na baskytaru zalíbila natolik, že se jí zbavit nechtěl, zůstalo při tom, že si Pánek vždy na zkoušky baskytaru půjčoval.
Poměrně brzy byla Pavlovi Pánkovi vnucena přezdívka „Paňák“, na kterou slyší velmi dobře dodnes. Zvláštní je, že za ta léta už jej v muzikantské obci vlastně nikdo ani vlastním jménem nezná. Dlouhé dny vysvětloval Pavel Šilhavý Paňákovi způsob doprovodu na baskytaru. Tyto hodiny byly později Paňákovi k nezaplacení (taky je nikdy Pavlovi nezaplatil), protože Pavel se musel věnovat cvičení na sólovou kytaru a na baskytaru mu nezbýval čas. Paňák musel tedy cvičit doma sám. Na zkouškách seděl Zdeněk většinu času bez paliček, protože kapelník si oblíbil způsob trestu za nekvalitní hru bitím paličkama přes prsty. Nutno poznamenat, že tento způsob fungoval znamenitě. Skupina toho času pouze zkoušela u Zdeňka v jedné vyklizené místnosti. Místnost dostala název Hellerclub. Někdy v této době se začíná diskutovat o názvu skupiny. Po Zdeňkových návrzích klasického typu, jako třebo Motor, Rotor, ap. se Zdeňkovi podařilo vymyslet název Ackcellent. V té době si také Zdeněk heller začal říkat Ropušák – a od Ropušáka nebylo daleko do Ropuchy, kterou mu zase vymyslel Pavel ….
Nikdo, Zdeňka nevyjímaje nedokáže vysvětlit, proč se název kapely píše takhle složitě a nikdo netuší, co to slovo „Ackcellent“ vlastně znamená – ale zřejmě to bude mít kořeny ve Zdeňkových znalostech pravopisu. To slovo neznamená nic ani v angličtině a i rodilí američené, kterým Pavel své hudební začátky kdysi popisoval, měli tendenci vyslovovat název kapely jako „Excellent“, což znamená „vyjímečný“, takže kapela se vlastně ani moc nebránila. Ovšem slast je diktovat někomu název kapely do telefonu – nikdo to nenapíše správně. Zanedlouho se Paňákovi podařilo sehnat docela levnou baskytaru od bývalého baskytaristy skupiny Atomic Milana Macha. Zvuk měla rockovější než ta Pavlova, a hlavně Paňák mohl cvičit i doma. Po několika zkouškách se Zdeňkovi zdálo, že název Ackcellent používá skupina již dlouho a že by bylo na čase jej změnit. Jako nový název navrhoval Iris. Na vysvětlenou, jak na tak blbej název eště blbějšího ptáka přišel, pouze podotkl, že to má Paňák napsaný na baskytaře – Pavel Pánek si totiž koupil baskytaru Jolana -Iris. Pavel už jenom dodal, že je to stejně blbej název jako např. Máňa Hebede rock-band, a odmítl nový název přijmout. Za další dva týdny se skupina opět jmenuje Ackcellent.
Protože se hrálo na Zdeňkovu gramofonovou aparaturu, a protože nebyl zpěv, rozhodl se Pavel koupit pro vlastní potřebu na půjčku mikrofon a kytarové combo. Zpěv byl katastrofální. Protože ani Zdeněk, ani Paňák se do zpívání nijak nehrnuli, musel se snažit Pavel sám. Jenže po několika zkouškách bylo jasné, že to takhle nepůjde. Texty, které se Pavel pokoušel skládat nepřicházely samy od sebe, ostatní se přidat nechtěli, takže za krátký čas nebylo co hrát. Dodnes Pavel skládá snadněji hudbu než text. Tím vlastně začal pomalý zánik staré sestavy skupiny Ackcellent. To se odehrálo na jaře roku 1989. Nejvíc tížila představa, že Zdeněk očekával každým dnem povolávací rozkaz. Nakonec ho dostal, takže skupina, vlastně ještě nerozjetá dostala jednu z prvních a možná vlastně i osudných ran. Ropuchovo odvodní řízení bylo samo o sobě kabaretem. Ropucha má brýle zvící dna od sodovky. (lékař mu také zakázal dívat se do sluníčka, protože by to mohlo udělat cccccccsssst…). Odvodní komise se jej tedy zeptala: Pane Heller, máte 7 dioptrií. Můžete, ale taky nemusíte na vojnu. Zdeněk tedy odvětil, že je mu to jedno. Odvodní komisi to bylo jedno také …. I když Ropucha na vojně nepobyla dlouho, přece se kapela již do obrátek nedostala. Po příchodu Ropuchy odchází na vojnu Paňák.
V listopadu 1989, po odchodu Zdeňka na vojnu, přišel Paňák za Pavlem, že u nich na učňáku (Paňák se tou dobou učil v učilišti Králodvorských železáren na obor elektrikář) se zakládá kapela. Jako odborný dozor sloužil pan Homola, všestranný hudebník, který proplul několika skupinami a měl s hudbou své zkušenosti. Když jednou Pavel přišel na zkoušku učňovské kapely, nestačil se divit. Pan Homola chválil chlapce za rámus, který si nic nezadal s válcováním plechu v jiném provozu Králodvorských železáren, nebo odstřelováním kamene ve Velkolomu Čertovy schody. Na otázku, proč je za ten kravál chválí, odpověděl, že kdyby je nepochválil, tak by je to nebavilo. Achjo, ta politika. A chlapci se snažili, aby je to bavilo, hráli metal a rock a Ospalou vrátnici, a to pěkně nahlas. Pavel byl požádán, aby taky něco zahrál. Takže se zkusila Lokomotiva (Před druhou mě vzbuďte), sice s problémy, ale šlo to. Jenom pro vysvětlení, Lokomotiva byl první instrumentální pokus skupiny Ackcellent o rychlou písničku. Kromě Pavla v ní nikdo neudržel temto a rytmus. Asi po měsíci společného zkoušení se přihnala hlavní vychovatelka paní Jelínková s prosbou, že by bylo potřeba, aby se hrálo na hudební okresní soutěži v Příbrami. Na tuto soutěž mohl jet každý učňovský či středoškolský orchestr, či skupina. Podmínka byla zpěv v českém, či slovenském jazyce.
V osudný den se chlapci sešli na nádraží v sestavě: Pavel Pánek – baskytara, Honza Červenka – bicí, Luděk Hradecký kytara, Roman Špička – varhany, Pavel Šilhavý – kytara.
Soutěž probíhala zdánlivě klidně. Chlapci, snažící se o celkem uhlazený rock, se vesměs nebáli metalových kapel, které se též přijeli ucházet o místa nejčestnější, a sice místa poslední. Porota byla totiž sestavena z pedagogů, a jejich přístup k hlučné muzice, jakou byl a je metal byl dostatečně znám. Lepšímu umístnění (skupina se totiž neumístnila vůbec) zabránila velice špatná shoda náhod. Kromě toho, že si chlapci posilovali nervy v restauraci u smaženého sýra, a dostávali záchvaty smíchu z ostatních učinkujících, mělo se stát to, čemu nešlo zabránit sebelepším nacvičením skladeb. A sice protekce. Nutno ještě podotknouti, že soutěž nebyla zvučena, a každá ze skupin hrála tak, jak si nastavila zesilovač. Pavla, který zpíval písničku Branec (hudba/text Milan Černý) nebylo skoro slyšet.
Po odehrátí skladeb se chlapci pustili do všeobecného hodnocení soutěže, a probírali svoje naděje na lepší umístění. Při vyhlašování výsledků se však ozval mezi všemi přítomnými pískot a nesouhlasném mručení. Mezi vyhlašovanými výtězi totiž nebyla základní část skupiny Ackcellent, což by ostatním učinkujícím nevadilo, ale taneční orchestr z Kolína, u kterého by nikdo nepřenesl přes srdce, že mu šéfoval jeden z kantorů. Protekce byla jasná. Na místě druhém se umístnil jiný orchestr, a jako třetí, dva hoši, kteří do hudby pronášeli verše – něco jako „Nedělní chvilka poezie revival“. Pavel Šilhavý zde byl vlastně načerno, protože nesplňoval učňovský věk, a nebyl učněm, ale snaha o lepší umístění skupiny hnala vychovatelku Jelínkovou do krajních mezí. Bez větších výsledků. Možná přesněji řečeno, bez jakýchkoliv výsledků ….
