Čas ubíhal a stále se nic nedělo. V letech 1983 – 1987, kdy jsem studoval na střední průmyslové škole slévárenské v Brně, jsem se se Zdeňkem Hellerem ani neviděl, ale všechno se mělo změnit. Už od dob internátu v Brně, kdy jsem byl svědkem začátků internátní rockové kapely a párkrát si jsem si také zahrál na elektrickou kytaru Jolana Galaxis za 1990 Kčs, kterou mi půjčil t.č. šťastnější majitel Pavel Tomanovský (tímto zpětně děkuji), jsem začal tušit, že se španělkou s ohnutým krkem se asi díra do světa neudělá.
V těchto místech asi sluší poděkovat člověku, který mě na kytaru vůbec naučil hrát. V době mého působení na SPŠ slévárenské, Šujanovo náměstí č.1, Brno jsem občas zaběhnul za svým kamarádem z dětství Alešem Buchálkem, který se do Brna dostal rok přede mnou, neboť jeho rodiče se rozvedl a otec se odstěhoval do Brna, blízko kinu Morava. No čuměl jsem jednou jak černoch na žárovku, když se Aleš pochlubil svou znalostí hry na kytaru – že prej se to naučil od kamarádů na internátu. No když to umí Aleš, tak by to neměl být problém ani pro mne, povídám si a zkouším pod Alešovým vedením první akordy z písničky Okoř – C, F a G7. Zvlášť akort F byl pro mé prsty lahůdkou. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že stačí hrát jenom ty vyšší struny a nedržet poctivě celý akord, protože na té mé kytaře to stejně nešlo, ale už jsem byl lapen a kdo to nepoznal, tak muzika je droga, a to droga strašná. Pokud nepřijdete o hlas nebo o prsty, tak si vás prostě někde nějak najde, není před tím úniku …. Mnohokrát jsme si tuhle zkušenost s múzickou závislostí opakovali s Vaškem Vančurou, se kterým jsem si brnkal někdy v letech 1986-1988 za barákem a zkoušel kopírovat první folkařiny od Hop Tropů. Stačilo nemít kytaru dva dny v ruce a s člověkem šili všichni čerti …
