Je léto. Je horké léto. Na to, jak studené bylo jaro, je léto velmi horké. A v tomto horkém létě my jedeme hrát seniorům do DS Praha – Háje. Ačkoliv máme všechna okénka v autě otevřená, Praha je rozpálená a z nás leje. Domov seniorů na okraji Prahy nacházíme rychle. Vynášíme harampádí a tu si všímám, že jedno kolečko na racku je zase nakřivo. Minulý pátek při zvučení Dne bezpečí v Berouně jsme do racku museli přidat ještě jeden zesilovač a jeklová konstrukce pouze sbodovaná horkou jehlou si to nejspíš nenechala líbit. Kubík tlačí rack chodbou, když tu spatřím, že kolečko leží dva metry za ním. Nevadí, dneska to ještě přežijeme. Chybějící kolečko nahradíme lékarničkou, kterážto má téměř shodnou výšku. Byť je koncertní sál v podkroví, je zde příjemný chládek. Ačkoliv je zde příjemný chládek, z nás neustále leje. Zjišťuji, že je tu tak dobrá akustika, že by se prostor dal v pohodě uřvat bez aparatury – uvidíme, třeba to půjde. Bylo by to příjemné oživení. Oživujeme aparaturu a já zjišťuji, že výčet dnešních ztrát a poškození není ještě zdaleka úplný – s hrůzou si uvědomuji, že jsem zapomněl v práci nabíječku s baterkama do odposlechu. Nevadí, s sebou mám ještě náhradní. Vkládám baterky do přijímače a zapínám jej. Úleva. Tři čárky, takže plně nabito. Rozmotávám sluchátka, která se při přepravě zacuchala do těch náhradních. Koukám na přijímač. Dvě čárky. Klid, nic se neděje. Dobíjecí akumulátory nemají 1.5 voltu, ale pouze 1.2 voltu, a tak i plně nabitý článek ta vysílačka detekuje jako nabitý pouze z poloviny. Konečně. Sluchátka jsou vymotána bez toho, že bych něco někde utrhl. Připojuji sluchátka do přijímače. Jedna čárka. Koukám nevěřícně na zánovní baterie a přemítám, jestli si je ještě ponechat z pietních důvodů, nebo prostě uznat, že tady udělala příroda nejspíš chybu a baterky vyhodit. Naštěstí příroda rozhodla za mne, a to hned. Po minutě displej zhasl. Takže dneska jedeme bez odposlechu. Naštěstí je tu tak dobře slyšet, že to vadit nebude.
Začínají se scházet a sjíždět posluchači. Hned první věta, kterou jsem zaslechl, mi teda příliš jistoty nepřidala. Dvě babičky si spolu dost naštvaně povídají: „Prý to budou italské melodie. No jestli to nebude česky, tak to nebudeme vědět, o čem to je. To se na to vykašlu. To jsem sem vůbec nemusela chodit.“ Jdu za babičkou, abych se ušetřil výkřikům z davu, jako se to stalo v domově seniorů v Kůsově a říkám oběma diskutujícím, že je to skutečně celé v italštině, ale je to tak proto, aby obě dámy věděly, jak ty písničky vypadaly v originále, když byly složeny. A aby všichni věděli, o čem ty písničky jsou, tak každou z nich uvedu a něco jim k tomu řeknu. Obě babičky, uspokojeny mým vysvětlením, změnily téma a všichni společně jsme začali nadávat na počasí, které spíš připomíná demoverzi pekla.
Koncert začíná. Sál je narvaný k prasknutí. Stojím přímo před první řadou a zpívám bez mikrofonu, hezky se to nese, ale v tišších pasážích je jasné, že plný sál je utlumen daleko více, než ten prázdný, a že to nebude dobrý. Aplaus. Tak tady se bude zpívat dobře. Jdu si tedy pro mikrofon a vítám všechny přítomné a přeji jim příjemný stereofonní zvuk i dobrý barevný obraz a hned se pouštím do další písničky. Potlesk je zde větší, než v ostatních domovech seniorů, ale tohle už jsem se naučil neřešit, neboť reakce publika jsou přímo úměrné skladbě seniorů a jejich věku a zdravotnímu stavu, a to se prostě ovlivnit nedá. Celý koncert stojím na forbíně a zpívám zpaměti. Až mám někdy pocit, že neudržím rovnováhu a padnu před přední řady sedících. Koncert končí, publikum nadšeně tleská. I přes počáteční problémy to dopadlo dobře, a tak jdeme motat kabely. Přichází k nám jeden z ošetřovatelů. Už na první poslech je znát, že to není Čech. Chválí koncert, ale říká, že by bylo vhodné zařadit víc moderních písniček, že té klasiky je tam zbytečně moc. Chvilku si s tím příjemným človíčkem povídáme o muzice a já se snažím zjistit příčinu toho jeho měkkého přízvuku – odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Litva. Svět je neskutečně malý.
O5 vláčíme harampádí do auta. Venku se za ty dvě hodiny podezřele setmělo a tmavě modrá – spíš až šedivě černá – obloha nevěstí nic dobrého. Na obzoru co chvíli blikne blesk, v dáli tlumeně hřmí. Spěcháme s nakládkou harampádí, spěšně se loučíme s pořadateli – a hele: na zemi vedle auta leží druhé kolečko z racku, takže to musíme opravit komplet celé, jinak ten rack budeme za chvíli za sebou tahat smykem jako sáňky. Startujeme transita a vyrážíme k domovu. Jižní spojka je klasicky neprůjezdná, takže musíme spodem. Je nedýchatelno. Náhle se o přední sklo rozplácne dešťová kapka. Velká kapka. Kapka velká asi tak jako hruška. Teda trochu menší hruška, no. A pak druhá a třetí. Ty už byly menší. Asi tak jako třešně. Velké třešně. Asi tak velké, jako ty, na které jsme chodili k sousedům na strom, když jsme byli ještě malí. Tak tak velké byly ty kapky. Kubík ukazuje směrem ku Praze. Černo. Jenom uprostřed bílý oblak kouře. Příčinu toho oblaku si prohlídneme na internetu až druhý den.
(Foto: Stáňa Havelková)
Zeleneč u Prahy (Foto: Petr Nový)
Ještě dobře, že jsme Prahu objeli jihem,neboť jsme se elegantně tomu krupobití vyhnuli. Jediné, co si v tuto chvíli přeji ze všeho nejméně, je opravovat auto. Sice později, než jsem předpokládal, ale bez ztráty kytičky dorážíme domu. Beru noty a hned jdeme na zkoušku Zdického smíšeného sboru. Dneska bude dvoják … 🙂
Druhý den píši paní pořadatelce email, jestli byli senioři skutečně tak spokojení, jak to při koncertu vypadalo. Odpověď přichází sice až qečeru, ale je mi jako kocourovi, co ho drbou za uchem. Ano, vypadá to, že senioři v Domově seniorů v Praze – Hájích byli spokojeni… 🙂
