Když něco děláte poprvé (ať je to cokoliv), tak to většinou nestojí za nic, protože má člověk v tahu nervy a nic si neužije.  Jediné vzpomínka je pak na danou událost pouze černo před očima, šumění v uších a mrtvolný pot na čele. Teprve postupem času člověk zjišťuje, že ostatní jsou na tom úplně stejně a že doby, kdy se po nedokonalých umělcích házelo ovoce, v horším případě  kamení, jsou dávno ty tam. 

Tato Porta  – resp. oblastní  předkolo Porty byla jedna z mých prvních oficiálních akcí s Pokusem. Nervozita obrovská, na novou pětistrunnou basu jsem hrál pouze krátce, takže jsem většinu hry trávil hypnotizováním hmatníku. Na akci jsme si vzali s sebou i několik skalních kamarádů, kteří chtěli být obecní popravě přítomni.  Nervozita vládlo pod jevištěm i na jevišti. Akustika místnosti, totiž tělocvičny, neslibovala žádné zázraky a zvukař (tuším, že to byl náš oblíbený Pája Lišák) už na první pohled, vlastně poslech, měl aparaturu seštělovanou na zvuk středovlnného radia – bez basů, bez výšek, pouze středová koule, která ještě umocňovala mizernou akustiku místnosti. Že umí Pája Lišák se zvukem své aparatury dost kouzlit, to jsme ještě zjistili v následujících létech, kdy jsme  se měli tu čest s Pájou potkat.

Trousí se první muzikanti a začínají první zvukové zkoušky. Srkám pivo a přemýšlím, jestli si nemám dát něco k jídlu, a protože netuším kdy přijde Pokus na řadu, zatím pouze vybírám z lístku. Rozhoduje se mezi gulášem a smažákem s hranolkami. Jsme voláni na scénu. Všichni jsou nervózní jak prvničky a Pája nám to vůbec neulehčuje. Ačkoliv hrajeme akustickou muziku a odposlechy se snažíme tlumit jak to jen jde, na podiu je zvuk jak na metalovem koncertě a jediné co je slyšet skutečně dobře je Marek a jeho kytara, jinak se vše ostatní ztrácí v jedné akustické kouli. Dohráváme a jdeme si sednout mezi ostatní. Já si jdu konečně objednat ten vysněný smažák. Vlezte mi všichni na záda, já jdu hodovat. Na půl ucha poslouchám přes ten hospodský šrumec vyhlášení vysledků. Pokus se umísťuje na prvním místě, všichni jásají a jdeme se klanět – narychlo hulákám do kuchyně ať mi objednaný smažák schovaj, že si pro něj přijdu. Marek přebírá cenu a my ostatní stojíme pod jevištěm. Konferenciér slavnostně sděluje Markovi, že první cena předkola Porty je mísa plná jídla – úžasné.  Jako najust – v pravou chvíli.  Hulákám do kuchyně, že už jsem zpátky a  po čase čekání dostávám plný talíř hranolek a  smažák, že by na něm vlak vykolejil.  Ostatní konzumují mísu plnou ž….(jídla), já jím smažák. Aby mi to nebylo líto, tak po snědení smažáku ještě kapele pomůžu s mísou. Příjemné odpoledne a všichni si u jídla nadáváme, že nejsme na zvukaře drsnější a že nedokážeme říct, co vlastně na podiu potřebujeme slyšet a že jsme vlastně jejich rukojmími … ale co,  jsme první a to je dobře !