Opět se vracíme do oblíbené restaurace Pivstro u Petry na Praze 10.  Je to sice hospůdka trochu zastrčenější, ale o to víc utulná a hlavně je plná fantastických dobrot. Ptám se pro jistotu obsluhy, jestli jsou nějaké rezervace stolů, abychom nehráli přesilovku do prázdna. Odpověď mě poněkud zaskočila, neboť 7 stolů je zarezervováno, což bylo príma. Rychlá zvuková zkouška, tady se to trochu tluče, neboť prostor není vytlumený, ale dá se to přežít a až přijdou lidi, tak to bude ještě lepší. 

 Trousí se první návštěvníci a my se pomalu přestáváme bát, že budeme hrát pro prázdný sál. Vykopáváme a první tanečníci se hrnou na taneční parket. Pereme do nich písničku za písničkou a večer utěšeně ubíhá. Písnička střídá písničku a tančí, kdo má ruce, nohy. Je už dost pozdě, půlka návštěvníků již odešla a Elvis hlásí, že už nemůže a že mu selhávají hlasivky, takže se loučíme a jdeme balit.

Je těsně před půlnocí a my začínáme nosit naše harampádí do auta. Cestou zpátky se ještě bleskem stavíme u naší  manažerky Jiřinky na kafe a dohodnout další termíny produkcí a další spolupráci. Jediné místo na pražském sídlišti je místo pro invalidy. Je jedna hodina ráno, v tenhle čas tady přece nemůže žádný normální invalida pendlovat autem a na tu půlhodinku si tam stoupáme. Srkám kafe a zvoní telefon. Policie. Prý stojíme v 01:20 v noci na místě pro invalidy. Odvětím, že ano, že za 5 minut odjíždíme, neb nejsme místní  a jenom jsme na půlhodinky zastavili s autem plným aparatury, abychom předali nějaké dokumenty pro příští spolupráci a že zase jedeme dál – i proto necháváme vizitku za předním sklem – nebudeme tam přeci parkovat celou noc. 

Pán, který, jak se následně ukazuje vůbec invalida není, ale pouze někoho invalidního prý vozí, si vizitky vůbec nevšiml a rovnou volal policii, takže podle nových pravidel nás ta legrace stála 2.500Kč a dva body. V pocitem hořkosti v puse a řádně nasráni startujeme auto a beze slova vyrážíme nocí k domovu….