Krásný slunečný den byl ve znamení mnoha událostí, a to jak hodně důležitých, které některým z nás natrvalo změnily život, jako např. Janině Urbánkovic, která se toho dne vdávala, nebo i méně důležitých, jako například drobná automobilová nehoda Libora Jandy kousek od jeho (teda jeho manželky) domu, kdy lehce poškodil dva vozy – ten svůj i ten cizí. Právě proto jsem nestihl svatební obřad v Hořovicích, kde jsme měli všichni z Pokusu povinnost se zúčastnit a všichni jsme se potkali teprve až když pro nás přijela Veronika, která se pro tento den zhostila úlohy řidiče, neboť Marek v Jedraži už byl, neboť tam už den předtím sólově hrál. Jako malé překvapení jsem si na zkoušku vezl skládací rudlík, neboť ze zkušenosti z Čechtické lilie, kdy jsem táhnul kombo i futrál s kytarou přes 100 metrů od auta k přidělené chatce a kdy jsem coural v podstatě ruce po zemi, jsem pojal nápad si to tahání harampádí nějak ulehčit. Už od rána svítilo sluníčko mocnou silou, na nebi nebyl jediný mráček, ale už po poledni bylo jasné, že se blíží podzim, neboť sluníčko žloutlo a žloutlo a rychle se klonilo k západu. Ještě, že jsem měl čerstvě nabitou baterii v digitálu, protože celé odpoledne jsem fotil, fotil a fotil. Proto jsem z toho mraku fotek vytvořil galerii s dobrou stovkou obrázků.

Veronika dorazila s Andulkou na předním sedadle, takže bylo jasné že se budeme vzadu tlačit tři hezký klucí – Honzík, vrahounek Libor a já. Cesta ubíhala jako po másle, počasí uchvancancující –  teplota, tlak, rosný bod, ale to už znáte z rádia (ti starší) nebo od Cimrmanů (ti mladší). Ačkoliv okolí Hoštic znám docela dobře, jako malý chlapeček jsem tudy jednou projížděl, snažil jsem se upamatovat se na některá známá místa  již ze slavné trilogie  „slunce, seno“, popř. i moje vzpomínky. Nic. Veronika mazala dál a ostatním loudavým řidičům dávala jacepatří najevo, kdo je na silnici pánem – vlastně dámou. S tím našlapaným mondeem s tím vlastně neměla ani tak moc práce. Najednou ztrhla řízení doleva na louku – a byli jsme na festivalu. Z okolí jsem nepoznal vůbec nic. Šli jsme nejdříve prohlédnout místo činu. Krásná louka zalitá sluncem, 50 lidí ležících či sedících na lavičkách a z blízké stodoly country hudba. Marka s rodinou jsme našli hned. Marka totiž nelze přehlédnout ani v davu  –  je totiž vždy největší. Nebylo moc času na nějaké dlouhé řeči, protože Marek se šel připravit na podium, hrál totiž před Pokusem ještě svoje sólové vystoupení. My jsme tedy s Liborem šli okouknout okolí.  Malé jezírko s houpačkou na jedné z větví, travnatá plocha nedozírných dálek, podium s Markem, stan se zvukařem, několik řad laviček s asi 50 lidmi a stodola. Na tu jsme koukali už prve, ale vedle ní stál kiosek s pivem, takže tam jsme si to šli s Liborem prohlédnout jako první. Dali jsme oba kelímek a jali jsme se nakukovat do stodoly, kde právě zuřila hudební produkce nějaké místní country kapely. Prostor přesně svědčil stylu hudby a posluchači nadšeně podupávali – kapela zrovna hrála Hoho watanay, nebo Frenky dlouhána, už si nejsem jist. Pomalu jsme se vrátili mezi ostatní a rozhodli se, že si přineseme (my šťastnější  přivezeme) harampádí. Jakmile jsem dorazil s povozem k lavičkám, Marek, který se tam nějak mihnul, jedovatě poznamenal:  „Kdy ti to letí ?“ a nějaká dobrá duše mi chtěla pomoci s hledáním odbavovací haly. Blbý fóry. Ale s vozejkem se jezdí úžasně. Akorát je s tím zoufalý tahání po schodech.

Sedíme s Liborem na lavičce a kecáme o nesmyslech. Dopisuji esemesku a telefon pokládám na lavičku. Hlavou mi probleskne myšlenka, že až se budu zvedat, nesmím na telefon zapomenout. Dál kecáme o blbostech. Jdeme si s Liborem pro další pivo, protože je nádherně, svět je krásné místo k žití  a čas tak nějak nezúčastněně plyne. Vracíme se a Veronika se ptá, kde mám telefon, že ležel na lavičce, ale už tam není. Trošku mě zatrnulo, protože jsem si dal do souvislosti mé prázdné kapsy a myšlenku na opuštění telefonu ležícího na lavičce.  Prostě telefon nebyl. Holky, pučte mi telefon, já brnknu na operátora ať to zablokuje. Veronika šmátrá v kabelce se slovy: „Chceš tenhle nebo tenhle ?“ a podává mi můj telefon. Lidi prej strašně divně koukali, když si ho holky z té lavičky braly. No samozřejmě že jsem telefon chtěl a Veronika má za svůj hrdinský čin dodneška odemne slíbenou kytku. Marek dohrál, dozpíval, dohrály a dozpívaly i atrakce pro děti, což byla taková pestře zmalovaná paní/slečna která moderovala dětskou soutěž v omotávání hajzlpapírem (hajzpapír =  PaNaPr – pro ty slušně vychované PapírNaPrdel). Úžasná zábava. Nejspíš jenom pro tu pani. Děti, se mi zdálo, že dost dobře nechápají smysl. Pomalu dohrála i kapela, co na podiu předváděla něco jako hudbu a bylo zaveleno vyrazit směrem k jevišti. Kapelu jsme nechali slézt z podia, protože prostorové podmínky byly trochu bojové a obě kapely bychom se nevešly. Drátujeme, připojuji splitter a zvukař najednou že nemá mikrofon. Chvíli něco šteluje, pak nadává tomu co tahá dráty, ten zapojuje canon někam jinam, kde už to jim hraje – ale mě jako napotvoru ne. No takže dneska budu bez odposlechu. Naštěstí je dobře slyšet zvuk zvenčí, takže to docela jde. Marek nějak neslyší svojí kytaru, poroučí přidat a ještě a ještě trochu, a tak je z odposlechu slyšet pouze jeho kytara a nic jiného. Hrajeme a hrajeme a já zjišťuji, že nalevo odemne se začínají chystat na produkci bratři Nedvědové. Hrajeme předposlední písničku a nějaká vlezlá paní mi strká do futrálu a do reprobedny a dává si tam svoje vlastní harampádí. Dohráváme poslední písničku, v rámci možností se klaníme a začínáme balit. Tento úkon mám z festivalů už dost dobře nacvičen, takže práce mi jde rychle od ruky. Ale zase ta pani. Leze po podiu, tahá dráty, ačkoliv zvukaři ještě nemají smotány ty svoje, všude se plete, důležitá jak finanční úřad, a všemu dává ještě korunu, když se mě ptá „kudy budu opouštět podium“, když z podia vede jedna jediná úniková cesta. Zvukaři se s dámou dávají do hádky a já prchám z místa činu a děkuji za hezký zvuk. Zvukaři děkují za příjemné vystupování a já mizím ze scény. Pomalu jdeme uklidit harampádí do auta a já za poslední peníze jdu nakoupit pár sladkostí pro děti (jakoby neměly ty zuby zkažený dost) a kus úžasnýho sýra (nějakej děravej, snad ementál) pro manželku. Setkáváme se u auta, kde Veronika nadává, že dlužník Libor jí slíbil vrátit (a nevrátil) půjčku a Marek jí taky nevyplatil cesťák, který slíbil, takže si myslela že domu poveze 4000 Kč a  nevezla nic s tím, že druhý den odjíždí na dovolenou – skoro bez peněz.