14.6.2003 – Zdice – Koupaliště – Nablind

S Mírou Petrenkou, který si letos vzal do nájmu obžérní stánek na zdickém koupališti jsme si řekli, že hudební činnost v těch místech má dlouhou tradici a že by koupajícím se návštěvníkům nebylo proti srsti, kdyby byli nuceni sem tam vyslechnout nějakou tu naši hudební produkci. Vybere se nějaké vlezné, Míra bude mít na pivu větší obrat a my dostaneme pivo zadarmo. Slovo tedy slovo a Míra slíbil, že vše zařídí, abysme si vytiskli plakáty. Tisknu tedy asi 40 plakátů a hned v úterý jich 20 vezu Mírovi s tím, aby je odnesl na obec tak, jak slíbil, aby se stačily vyvěsit. Míra ale na smluveném místě není a do telefonu má, zdá se, těžší jazyk a odpovídá táhle a váhavě, takže mu sděluji že plakáty nechávám v jeho nálevně na baru, barmanovi přikazuji aby hned jeden z plakátů vylepil na dveře a všechny ostatní na prostory zdického koupaliště a na oficiální vývěsní plochy. Sám beru zbytek plakátů a objíždím blízké vesnice s cílem neponechat nic náhodě. Ještě v pátek večer, když jedu navečer kolem koupaliště zjišťuji, že nevisí ani jeden plakát, a to ani na koupališti, kde je to vlastně nejjednodušší. Tuším zradu a spoléhám aspoň na plakáty mnou vyvěšené. Celý důsledek tohoto průšvihu ale pocítíme až zítra a tak stále ještě věřím na zázraky. Zdické koupaliště je otevřeno do 19.00, tzn. my bychom tak kolem 17.00-18.00 mohli začít hrát, tzn. v 15.00 už aby se stavělo, abychom nebyli v moc velkém tlaku kdyby se něco stalo. Přijíždíme Troskou ke koupališti, hlava na hlavě, auto na autu a zjišťujeme několik závažných skutečností. Na koupaliště se nelze dostat neboť u vrat stojí auto, Míra Petrenka je někde pryč, nikdo o nás neví a plakát není ani jeden. Nejhorší na tom bylo to, že i zaměstnanci Mírovo stánku najednou začínají tvrdit, že je to naše akce a že jsme si to měli oběhat sami, ale já jsem jim nedokázal vysvětlit, že nám to Míra slíbil zařídit jako součást jeho stánku – jednalo se v podstatě o jeho kšeft, protože jemu se zvedne obrat na pivu. Sháníme tedy Míru, ale ten je někde v Praze. Slibuje sice, že je do hodiny zpět a vše dozařídí po telefonu, ale 30 minut se nic neděje. Jdu tedy za plavčíkem Kostrou, který stejně jako ostatní nic neví. Deset lidí volá deseti jiným lidem, honí se starosta, správce koupaliště, plavčík, uklízečka, nástěnkář i topič a já oceňuji svoji trpělivost, protože přijet na svým kamarádem zpunktovanou akci takhle nepřipravenou se mi už dlouho nestalo. Nechci ale nikomu podrazit nohy a tak vyjednáváme a vyjednáváme. Nakonec jsme vpuštěni do areálu s podmínkou, že nikdo o ničem neví, ale že si to budeme jako pořadatelovat sami a že dohlídneme aby se nikdo neutopil a uklidíme vajgly a kelímky od piva u Mírova kiosku po těch co budou poslouchat. Nevěřím vlastním uším, ale když už jsme tady, bude aspoň prdel, neboť se nám to nechce zase jen tak tahat nazpátek … Než je aparatura postavena, je skoro čtvrt na sedum a lidi se pomalu začínají balit. Začínáme hrát a zjišťujeme, že by to i lidi zajímalo ale nikdo s tim nepočítal takže rodiny s dětmi odcházejí domů. Ani ta country a trampská muzika je nestačila zabrzdit. Končíme asi před devátou a znechuceni jdeme balit. Jeden z místních při poslední sérii bere krabici a obchází posluchače. Dle jeho slov tam bylo asi 380,- korun. Peníze ale nenese kapele, ale do kiosku, o čemže se dozvídáme až dodatečně, neboť si nikdo vybírajícího místního nevšiml. Ze slušnosti se ptám Míry jestli jsme za konzumaci něco dlužni, Míra chvíli přemýšlí a v duchu počítá a sděluje, že nic. Na honorář si nikdo nárok neděláme, protože jsme o vybraných penězích nevěděli a co můžete chtít po deseti lidech, takže jsem to brali spíš jako takovou PROMO akci – jako reklamu do budoucna a ponaučení.
V závěru se ještě Míra vytasil s 19 plakátama, které mu prý v pátek barman podal, co jako s nima že už tam tejden ležej … a my jdeme uklízet vajgly a kelímky ke kiosku …