13.2.2004 – Zdice – školní ples

Kromě kladných i záporných zážitků jsme zde nabyli i jeden vyloženě negativní, a to ten, že nám ty malý zmrdi ohnuli obě zpětný zrcátka u Trosky, přičemž jedno z nich rozbili úplně. Jestli tohle jednou bude vydělávat na náš důchod, tak potěš pámbůch. Ani se nedivim Špidlovi, že chce důchody zrušit …

Vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku času píšu tyto vzpomínky až na po čtyřech měsících, takže asi bude vzhledem ke stavu mé paměti dost kruté si na všechny detaily našich trachtací do detailu vzpomenout.
Akci jsme slíbili pod dojmem dobrého ohlasu hraní na Jiřinkových slavnostech. Trošku mne zarazilo, že celou akci pořádá 5 lidí. Postupem času jsme zjistili, že každý z pořadatelů má jiné představy o průběhu školního plesu a tak jsme na poslední chvíli ještě honili vše možné i nemožné. Ředitelka školy nás odkázala na p. Klatovskou, která bude vše zařizovat. Zvučit celou akci měl vedoucí zdického kulturního klubu, Přemek Landa, který měl do našech přestávek pouštět disco z CD. Protože znám stav místní aparatury, byla mi tato informace krajně podezřelá a Přemkovi hned telefonuji. Přemek se do telefony chytá za hlavu a potvrzuje, že sice bude pouštět diskotéku, ale zvučit bude Jirka Klatovský, místní to zvukař. Aparatura ale zůstává a sebelepší zvukař množství vstupů do mixu neznásobí. Volám tedy Jirkovi Klatovskému a ptám se jej na aparaturu a zvučení. Vzápětí jsem posílán do méně přístupných míst pod zády s oddůvodněním, proč se tak blbě ptám, když místní aparaturu znám a co umí, to už jsme taky poznal … Pravda, kdysi jsem místní kulturák zvučil… Takže jednoznačně informuji muzikanty o tom, že sebou musíme vzít i celý aparát, a to vč. světel. Poblijóni záři štěstím, protože už dlouho neměli možnost tahat rack se zesilovači, který má asi 50kg a jehož nošení je vždy všemi vyhledávaným zpestřením našich produkcí. Domluva s pořadateli je asi taková, že budeme hrát asi 2 – 3 série v druhé polovině programu. V té první dostanou žáci hodnotné ceny a vystoupí místní dětský pěvecký sbor.
Z práce tedy vyrážím již s předstihem a s částí kapely nakládáme harampádí. Odjíždíme do kulturáku a i přes ujištění, že kulturák bude od 17:30 otevřen, nikde ani noha. Vzhledem k tomu, že v 19:00 má program začít a za hodinu nenazvučíme i kdybysme se zuli, otevírám kulturní stánek vlastním klíčem, co mi zbyl ještě z dob zvučení a rychle nosíme věci dovnitř a stavíme. V 18:00 máme postaveno a zkoušíme zvuk. Je strašný. Dlouho jsme tu nehráli a člověk si místní příšerné (netlumené) akustice rychle odvykne. Chtělo by to hlavní sál něčím vytlumit, neboť se zvuk strašně vrací. Když procházím kolem dveří na sál, napadne mě podívat se na itinerář celé akce, který je na dveře vylepen – a nevěřícně zírám. Skupina Nablind zde dnes vůbec nevystupuje. Polévá mě horký pot, neboť když se 5 pořadatelů nedokáže shodnout na tom, jak proběhne zvučení kapely, proč by jeden z pořadatelů nemohl bez vědomí ostatních vyměnit hlavní hvězdu programu, tzn. nás ?? V duchu si ještě procházím veškeré informace ohledně data a hodiny vystupování, ale nikdo žádnou změnu nehlásil. Dokonce ani na Přemka a jeho disco nezapomněli, jenom ten název „Nablind“ tam nějak hledám marně. Nakonec přichází sám Přemek s tím, že všechno co bylo dohodnuto platí a kdy máme hrát se dohodne teprve na místě, neboť původně plánovaný program bude asi kratší, neboť pár čísel vypadlo. Neboť vzpomínky na hraní s Katapultem jsou ještě živé, Přemek si z nás co chvíli dělá legraci a přirovnává nás ke hvězdám a různě do nás rejpe … My se nebráníme, jako hvězdy víme, že závist okolostojících je nesmírná a stejně jsme si chtěli zvyknout na náš nový úděl a skutečnost, že budeme na ulici stále častěji a častěji poznáváni a oslovováni, takže nám to nevadí. Akorát o autogram si zatím nikdo říct nepřišel, ale i to doufáme jednou přijde …. Přichází ředitelka školy s tím, že na baru je otevřen účet, abychom se šli zatím občerstvit. Prý jsou pro nás připraveny chlebíčky, káva, pivo a pro řidiče i nějaké nealko. Vzhledem k tomu, že tu jsme již hodinu a půl a další hodinu tady budeme tvrdnout bez práce, jdeme na bar. Požadujeme pro každého 2 chlebíčky, každý se dává pivo (0.5l 17,-), Jarda Bejbl Bábel si dává limonádu (2dl 22,-), všichni si dáváme kávu a nestačíme se divit. Chlebíčky prý vůbec nejsou pro nás, neboť je jich málo, párky nejsou vůbec a suchej chleba nám taky nedaj, protože ten je pouze k párkům a ty jak víme nejsou. Čokoládou a sušenkama se sytit nechceme protože to je, jak víme, vo červíky ve stolici a taky nechceme bejt ani jako Ropucha abychom jedli samotnou tatarku nebo hořčici – tak špatně na tom zase nejsme. Takže volíme hladovku a vzápětí si vzpomínám, co se mnou dělá pití piva nalačno. Nedá se nic dělat, dneska to hold qůli dětem přetrpíme. Hlad je ale hlad a tak do začátku naší produkce již máme každý v sobě piva dvě – ti rychlejší dokonce tři. Chtě nechtě, hrát začínáme stále hladoví avšak všichni již mírně podnapilí. Taky to podle toho vypadá. Na sále stoly s chlebíčka a rodiče s upřeným výrazem na nás. My na oplátku upíráme zraky na jejich chlebíčky, která jsou nám upírány a v pauzách srkáme pivo. Děti se ale baví znamenitě a vzhledem k tomu, že nikoho nenapadlo otevřít okna nebo jiným vhodným způsobem zajistil větrání, je na sále vzduch, že by i hůl stála. A my v tom máme pít pivo a hrát. Naštěstí přichází přestávka a Přemek pouští aktuální novinky světové popo music, tzn. čívavu, redy kirkens a podobné vodrhovačky. Děti šílí a jsou na vrcholu extáze. To ovšem přičítáme spíš zoufalému nedostatku kyslíku než kvalitě aparatury. Dopíjíme pivo, co máme ke svačině a jdeme na druhou sérii. Druhá serie je o poznání lepší, ba je úplně vynikající, neboť jsme se již rozehráli a rozezpívali a jsme všichni v náladě. Smutnými pohledy pozorujeme z výšky podia prázdnoucí stoly rodičů a přátel školy a hlavně mizející chlebíčky… Zůstává jich již na stolech opravdu pouze sporadicky. Hrajeme a srkáme pivo, které je zadarmo (jaxi stále ještě myslíme) …. Při druhé přestávce odchází 2/3 rodičů i s dětmi – hlavně protože že snědli chlebíčky a shlédli své bavící se potomky a tudíž je jejich další setrvání zde zbytečné a taky proto, že na sále se nedá dýchat a kvalita vzduchu je zde taková, že by i hůl stála. Jako svačinku zakusujeme naši druhou a tedy poslední kávu a zbytek zvětralého piva. Nechceme vypadat jako debilové a škrti (co bychom neudělali pro děti) a tak nastupujeme na poslední sérii a už se těšíme na hospodu a aspoň kousek feferoňáku, neboť pivo sice nakrátko zahnalo hlad, ale vzápětí bylo ledvinami úspěšně vyplaveno a vyčůráno a žaludek zlomyslně žádal stále víc. Na sále je asi 20 dětí a zbytky učitelského sboru. Dohráváme sérii, uklízíme herberk a ptáme se učitelského sboru, jestli se to dalo s tou akustikou vůbec poslouchat. Učitelský sbor přikyvuje, že to bylo pěkné i když my si myslíme svoje neboť víme jak to má vypadat správně a odnášíme věci do Trosky. V tom přichází Vlastoš s informací, že majitelka baru přišla s tím, že zavírá a kapela má na lístku 640,- a kdo to bude platit. Nechápavě na sebe hledíme. Argumentuji, že to platí dle dohody škola. Nikdo z pořadatelů tady ale už není a majitelka baru chce mít peníze dneska v kapse – škola svoje účty již vyrovnala a tím pro majitelku baru celá akce skončila – zbývá pouze kapela. No a o té nikde nebyla řeč, takže si prý jede celou dobu za své. S hubou otevřenou lapáme po dechu a pokoušejí se o nás mrákoty. Vlastoš tedy informuje, že je právě (vyjímečně) při penězích a že útratu zatáhne. Basák Bejbl vytahuje 120,- za svých 5 limonád (2 dl) a ostatní slibujeme doplacení Vlastošovi hned jak dostaneme každý svůj díl peněz za hraní. Učitelský sbor se pomalu trousí pryč a my pomalu nosíme herberk do Trosky. Samozřejmě až na Libora Macha, který je invalida a nemůže nosit nic těžkého, takže raději nenosí vůbec nic. Vzápětí zjišťuji, že jsme v kulturáku sami a nebýt mých klíčů tak jsme se sem ani nedostali a ani za sebou nezamkli – takže jsem byl vlastně pořadatel já … Oba Liborové okamžitě odjíždějí domu, Bejbl také a já s Vlastošem jedeme s Troskou skládát herberk do zkušebny a nadáváme na ostatní, že nám s tím nepomohli … Sedáme do Trosky a zjišťujeme, že ty malý parchanti nám ohnuli obě zpětný zrcátka, z nichž jedno se jim podařilo rozlomit úplně … Třetí den jdu do ředitelny pro peníze za akci a argumentuji nezaplaceným lístkem. Odpovědí je mi lakonická poznámka: „To jste jim měli říct, že je to v naší režii a že to zaplatí škola“ ….. a bylo to vyřízené, předražené pití jsme si tentokráte zaplatili sami … ale co bysme pro ty děti vlastně neudělali …