Dva roky práce na přípravě úplně nového repertoáru (který nebyl kupodivu ani folkový, ani rockový, ba dokonce ani trampský, což byly ještě spolu s dechovkou a blues hudební styly, kterými jsem si za ta léta prošel) se konečně uchýlily k závěru a tudíž nezbývalo nic jiného, než nový repertoár představit posluchačům.
Byl jsem o poznání klidnější, než na koncertu v Domově seniorů v Berouně, neboť zlobící aparatura byla ukliz
ena do chodby a na její místo nastoupila aparatura zbrusu nová – kupodivu bez problémů hrající.
Za místo konání oficiální premiéry jsem zvolil prostory zdické knihovny – za prvé je to místo dostatečně komorní a za druhé jeho velikost přibližně odpovídala počtu pozvaných lidí. Při nošení aparatury zjišťuji, že mi skřípe podpatek na pravé noze. Stačí jediný pohled aby člověk zjistil, že moonwalking v písničce Tenkrát se dneska nekoná – na tom koberci bych se zabil. Na zánovních lakýrkách zbyl z podpadku jenom ten rám okolo a to uprostřed se propadlo. Než donesu poslední kabel z auta na podium, upadnul z toho podpadku i ten zbytek, takže narychlo volám domu, ať mi donesou náhradní boty – resp. minimálně aspoň tu pravou …
Trochu jsem trpěl nervozitou, a to z důvodu, že dárkové hrníčky, které byly pro tuto slavnostní chvíli vyrobeny, byly vyrobeny podle špatné šablony a ty opravené jsem měl dostat do ruky asi hodinu před začátkem koncertu. Naštěstí se vše stihlo a koncert, či spíše recitál, proběhl ke spokojenosti všech zúčastněných. Původně plánovaný dvouhodinový koncert se posléze ukázal pro některé „brzoránovstávající“ jako neúnosně dlouhý a tak asi tři posluchačky o přestávce zbaběle prchly s omluvou, že ráno vstávají už po čtvrté hodině.
O přestávce se stejně jako v případě předcházejících hraní tohoto nového pásma trousili lidé a ptali se mne, co ještě dělám ve Zdicích, že už jsem měl dávno zpívat v Praze. Poslouchalo se to velmi hezky, zvláště když si člověk uvědomil množství nedokonalostí a chyb, které ještě v přednesu jsou – protože přeci jenom čtyřicetiminutová hodina zpěvu u Reneé Nachtigallové není dvouhodinový maratón před publikem. Velmi mne potěšilo, že až z daleké Prahy dorazil můj facebookový fanclub a který si celou akci náramně užíval.
Stejně jako v případě předchozích hraní, nikdo naší soutěžní otázku (kterou zařazujeme hlavně proto, aby posluchači neměli tendenci usínat) nezodpověděl, takže jsem ušetřil jeden z hrníčků. Na závěr produkce jsem ještě poděkoval všem přítomným, kteří vyměnili toho dne televizní vysílání za posezení s hudbou a dorazili a mohlo se přejít k rozdávání památečních hrníčků, které chvíli před začátkem vystoupení dovezl Honza z výrobny.
Hlavní můj dík a památeční hrníček obdržel zakladatel a dlouholetý vedoucí Zdického smíšeného pěveckého sboru, můj bývalý učitel ze základní školy Ivan Koula, který v předvečer premiéry oslavil nádherné 92.narozeniny, ale který se ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit osobně, takže za něj převzala hrníček jeho manželka Milena, dále pak moje učitelka zpěvu, p. Reneé Nachtigallová za to, že se mnou měla ty čtyři roky svatou trpělivost a která mne jako jediná nevyhodila ze dveří, když jsem jako čtyřicetiletý „student“ přišel škemrat o hodiny zpěvu, další hrníček skončil u Honzy Fryše, který se mnou již hezkých pár let brázdí ať s aparaturou nebo s fotoaparátem republiku, a ten další našel místo u mého tatínka, neboť Fotoateliér Ing. Šilhavý Zdice se již dlouho a naprosto perfektně a hlavně s profesionální pečlivostí stará o veškerou naší reklamu. Předposlední z hrníčků byl pak v zastoupení předán jedné úžasné dušičce, která se jmenuje Nikolka Vašíčková a kterou jsem učil před dvěma léty na kytaru. A právě tato dušička mi dala v době – kdy se naprosto nic nedařilo a tento hudební projekt jsem měl tisíc chutí prohlásit za největší omyl ve svém životě a uložit jej k ledu – tolik síly a optimismu, že jsem zatnul zuby a tu načatou práci jsem dodělal. Tak nějak mě prostě přišlo už kvůli ní, že má smysl to dovést do finálního konce. A aby ti ostatní přítomní nezáviděli těm obdarovaným, tak jsme o ten poslední šestý hrneček udělali slosování vstupenek. Náhoda tomu chtěla, že poslední hrneček opět získala manželka Ivana Kouly – p. Milena Koulová, což ostatní se smíchem komentovali, že je to podvod a že je potřeba losovat znovu.
Do mrazivé noci jsme se ten den rozcházeli s pocitem, že ta dvouletá práce na tom hudebním pásmu měla smysl a že jsme něco dokázali.
Teď tedy nastal čas začít dělat radost i posluchačům …
