Kupodivu jsem se nikde nezadrnul a ani nesplet, a tak s úderem sedmdesáté minuty náš program končí. Ještě stačím pozvat seniory na naše vánoční koncerty a zpívám úryvky z Adeste Fideles a Ave Maria, aby měli představu, co se na ně na vánočních koncertech chystá a jdeme na poslední písničku. Senioři jsou nadšeni a slibují, že si nás pozvou. Snad nezapomenou. Všichni senioři už odešli nebo byli odvezeni a hned vedle mixážního pultu sedí na vozíčku děda, kterého tu tak trochu zapomněli. Ptám se, jestli se mu koncert aspoň trochu líbil. Dědeček nešetří slovy chvály a mě je jako kocourovi, co ho drbou za uchem. Máme chvíli času, a tak si povídáme. Resp. já jsem toho moc neřekl. Jenom sedím v podřepu a poslouchám čtyřiadevadesátiletého dědu – bývalého učitele, který mi vypráví o životě a nejvíc o té čtvrté – o stáří nad sedmdesát let. Má neskutečný dar vyprávět. Téměř nedutám a nohy mi pomalu dřevění. Vydržím to přes půlhodinu. Poslouchal bych celý den, ale pro dědu si přišla sestřička, a tak se loučíme a dědovi ve dveřích ještě narychlo přeji ještě hodně krásných dnů na tomto světě…
