Dneska vyrážíme do Jižních Čech. Teda pardon – do Západních. Ačkoliv se ze Zdic jede dolů k Velharticím, kde často přebýval Jan Werich, v podstatě přímo dolů, byl jsem upozorněn, že hranice Západočeského kraje probíhá asi dvacet kilometrů odsud. Střídavě prší a střídavě leje. Fouká ostrý studený vítr. Prostě počasí na cestování jak dělané. Nechceme riskovat, a tak vyrážíme  s velkou časovou rezervou již brzy po obědě. Později se ukáže, jak mazaný tah to byl, neboť se pokazilo, co se pokazit mohlo.  Včera jsem cvičil na kytaru a – prd. Praskla struna A. Nová struna. Úplně nová. Odehrála jenom jeden koncert, a to ve Fantazii v Praze. Vyměním strunu a jsem rád, že praskla doma a ne na koncertě. To ještě nevím, co se na mě dneska chystá. 

Cesta utíká bez problémů, boční vítr občas pohazuje autem, sem tam svítí sluníčko, sem tam leje. Majitel hospůdky nám píše, že v noci chumelilo a na hřebenech je dvacet centimetrů nově napadaného sněhu. Neponecháváme nic náhodě, a tak bereme  zimní vybavení, čepici a zimní boty do sněhu. Přece jenom co kdyby. Elvis je už druhý den poměrně nachcípanej – sice mluví, ale hlasivky v pořádku nemá. Domlouváme se, že v případě havárie budeme dělat delší přestávky a nouzově zahrneme do repertoáru písničky, které běžně nezpíváme, abychom trochu nastavili čas. Tajně ale doufáme, že elvisovy hlasivky vydrží co nejdéle.

Dojíždíme do malé hezké vesničky. Uprostřed vesničky náměstíčko, uprostřed náměstíčka hospůdka. V okolních zahrádkách kvetoucí tulipány a modřence. Jinak je asi jeden stupeň nad nulou.  Jdeme se představit a taháme aparaturu do malého sálu plného barevných karnevalových balonků. Pan hostinský sděluje, že dnešní koncert byl připraven společně pro asi čtyři okolní vesničky, neboť tady je to s kulturou poněkud chudší, takže výsledek akce je poněkud nejistý.  Sál je úžasný, ale zvučení bude prekérka – každý zvuk se několikrát vrací, strašný hall – tady by se daly zpívat operní árie bez zvučení. Zkouším moje staré O sole mio a zjišťuju, že tady je aparatura úplně zbytečná. Máme postaveno a zvučíme. Elvisovi nejde mikrofon. Měníme mikrofon. Mikrofon ale jde, tzn. nejde kabel. Měníme kabel. Kabel ale jde. Tzn., že chyba může být už jen ve splitteru nebo v propojkách. Zapojujeme mikrofony rovnou do mixážního pultu – a hle Elvisův mikrofon zázračně ožil.  Děláme zvukovou zkoušku. Zvuk je takový divný, hall sálu tomu všemu ještě nasazuje korunu, dneska to bude peklo. Najednou zjišťuji, že nám playbacky v jedné bedně nehrají. Rovnou vytrhávám kabely ze splitteru a připojuji je napřímo do mixážního pultu. Reprobedna jako zázrakem začíná hrát. Opět zvuková zkouška. Hraji sólo a – pink – prst se noří do prázdna a z kytary visí utržená struna – tentokrát D. Proboha, co je to dneska za den ? A hlavně –  co je to dneska za struny ? Bleskem tedy měním strunu. Máme připraveno a nějak hrajeme. Dneska by nás už nemělo potkat nic zlého. Je asi půl osmé a začínají se trousit první domorodci. Na to, že do začátku programu zbývá už jen necelých 30 minut, je to návštěvnost poměrně chabá.  My se ale poučili z našeho nedávného brněnského koncertu, a tak zachováváme klid. Do poslední minuty není nikdy na 100% rozhodnuto. Čekání se vyplatilo. Zbývá asi 15 minut do začátku programu, když se otevřou dveře a během pěti minut je sál narvaný k prasknutí. Dokonce tak, že si pan hostinský přijde i pro náhradní židle, které jsou u nás na podiu.

Začínáme hrát. Aplaus. Další písnička. Aplaus. Vypadá to, že dneska bude fajn. Třetí písnička. Blue moon of Kentucky. Hraju sólo a najednou – cink a prst se propadne do prázdna.  Koukám na hmatník a struna G visí bezvládně z kytary dolu. Jímá mě děs a hrůza z toho, co mě dneska ještě čeká. Hlásím tedy přestávku a narychlo měním strunu. Domorodci, kteří právě začali tancovat, nechápou a zase si jdou sednout. Takhle brzo tady přestávku ještě žádná kapela neudělala. Domorodci jsou tedy ve střehu a využívají každé písničky, kdy hrajeme. Ta nejistota, kdy nevíte, kdy kapela přestane hrát, je skličující.  Elvis chraptí a předpovídá brzký konec zpívání, neboť hlasivky jdou do kopru. Na to, že jsme na začátku programu, to není úplně dobrá zpráva. Struna je vyměněna a my pokračujeme v programu. Děláme přestávky delší a delší, písničky hrajeme kratší a kratší, dvojhlasy v písničkách od Beatles zpívám už jenom já, což se na výsledné kvalitě dost projevuje, protože to prostě nezní, jak by to znít mělo. Návštěvníci to zřejmé nezjistili, a tak tleskají, takže zatím jsme v klidu. Hraju sólo a pink – prst se propadá do prázdna.  Další struna visí bezvládně z krku dolů.  Tentokrát to odnesla struna H – takhle hezky v řadě to dneska odchází. Hlásím přestávku a měním strunu. Program pomalu pokračuje. Chvíle večeře. Pečené koleno. Výstavní pečené koleno. Jářku „Nebe v hubě !“ Z Elvise jde už jen teplý vzduch, takže využívá chvíle jídla pro částečnou regeneraci hlasu. Hlas mu přeskakuje a výšky už se zpívat ani nepokouší. Naštěstí se už blíží půlnoc. Část lidí odchází, neboť dnes se tu skutečně sešly asi čtyři okolní vesničky, a tak přespolní chtějí domu dorazit ještě nad ránem. Loučíme se tedy s publikem, Elvis už ani nemluví, takže se už jen usmívá a já zpívám Sinatrovu My way. Lidé tleskají a chtějí Elvise. Elvis tedy po krátkém váhání s přídavkem souhlasí, a že tedy zkusí Living doll od Shadows. Začínáme hrát, Elvis zpívá. Drží se zuby-nehty. Blíží se sólo, a tak si připravuji levou ruku na hmatník. Pravou přepínám přepínač snímačů na ten u krku, který má plnější tón a jdu na tklivé sólo. První dva tóny a pink. Tenké E visí z kytary dolů. Zkouším improvizaci, která se ovšem nedaří, takže jsme rádi, že v nejlepším končíme a Elvis dozpívává písničku bez kytarového sóla. Takže z celé sady strun zbylo neutržené jen silné E, jinak dneska popraskaly ty struny všechny – dokonce praskaly pěkně popořadě – od té netlustší po tu nejtenčí. Prasklou strunu už neměním a kytaru uklízím do futrálu. Elvis se mezitím fotí s čerstvě nabytou fanynkou. Fanynka se pokouší Elvisovi sdělit, jaký na ni Elvis dneska udělal dojem a jak byl koncert neskutečně fajn a pak ještě přidává nekonečný proud slov  doprovázený divokou gestikulací. Končí teprve ve chvíli, kdy zjišťuje, že jí došel dech a že se její cizojazyčný výlev míjí účinkem. Přichází tedy ke slovu moderní technika – vytahuji tedy telefon a zapínám Google Translator.  Z fanynky se tedy vyklube Heidrun – německá vedoucí místní firmy. Díky překladači také zjišťujeme, že ten nekonečný příval slov obsahoval sdělení, že na bolavý  krk je nejlepší čaj se zázvorem. Naší chabou slovní zásobou děkujeme za nově nabytou informaci a fanynce předáváme naši vizitku pro případ, že by si i v Německu rádi poslechli českého Elvise…

Balíme, podepisujeme plakáty, lidé se s námi fotí a ti odvážnější si berou i kontakt pro případ rodinných oslav. Balíme a nosíme aparát do auta. Venku je jasná obloha a mrzne. Najednou hluk, rámus a smršť nadávek. Nahlížíme do chodby, kdy se šťouchají dva domorodci, přičemž jednomu teče krev z nosu a druhému z ruky. Nejlepší čas vypadnout. Loučíme se a mizíme ve tmě. Blízkým lesem projíždíme velmi opatrně. Vyplatilo se. Před auto nám skáče srnka, ale my to ubrzdili, a tak večeře prchá na druhou stranu silnice někam do tmy. Za dvě hodiny jsme doma. Jsme grogy.

Aparaturu necháváme v autě a jdeme si lehnout. Ráno vykládám aparaturu jen já. Elvis odmítá opustit postel a vyhrožuje, že hned v pondělí vyhledá lékařskou vědu…