• Úterý, Duben 16th, 2019

Na toto hraní jsme se už dlouho těšili. Předpověď věstila krásné počasí,  a vzhledem k tomu, že jsme hráli už od 13:00, tak jsme se rozhodli pojmout tento den jako malý výlet do Jižních Čech. Očekávání se vydařilo a sluníčko pálilo mocnou silou už od božího rána, byť ráno bylo ještě lehce pod nulou. Vyrážíme směr Příbram, bo kdo chce jet od Berouna do Jižních Čech, tak musí přes Příbram.  Kousek za Lochovicemi dojíždíme kochajícího se řidiče, a vzhledem k tomu, že na úzké a členité silnici se nedá dost dobře předjíždět, jsme nuceni se skoro až do Příbrami kochat s ním. Tranzit bez turba narvaný aparaturou a třemi cestovateli něco váží a cestovní rychlosti 90km/h dosahuje poněkud rozvážně a bez jakýchkoliv zbrklostí, a tak i když udržujeme svižné tempo, na předjetí loudala před námi to nestačí.  Po dvou hodinách jízdy pomalu dorážíme na okraj Šumavy, a sice do nádherného městečka Kůsov. Sluníčko příjemně hřeje, a to i přesto, že fouká chladný vítr. Jezdíme vždy tak, abychom měli minimálně 2 hodiny rezervu, a tak většinou čekáme, než se senioři naobědvají. Stejně tak i dneska. Procházíme se areálem. Krásná příroda. V zimě to tu bude asi dost klouzat, ale dneska je nádherně. Senioři doobědvali a na jejich místo nastupují jejich ošetřovatelé. To my ale už můžeme stavět aparaturu. Každá minuta dobrá. Těším se na nový enhancer, který by měl pomoci našemu zvuku ve špatně nazvučitelných tělocvičnách bez akustického tlumení, kde to střídavě nahoukává nebo napískává a zvuk dělá nepříjemnou kouli. Jedna z beden nepříjemně brumí. Divný, tohle doma nedělala. Nechávám vypnout enhancer, a hele – brum ustal. Krabice plechová, vošklivá. Budeme muset koupit jiný …

Máme nazvučeno a lidé se začínají pomalu scházet. Pardon, sjíždět. Na naše koncerty se totiž obecenstvo sjíždí. Ne auty, ale z různých pater domova seniorů, a vesměs na kolečkových vozících. Sluníčko svítí a všichni jsou příjemně naladěni, takže každému příchozímu září na tváři úsměv a očekávání Velikonočních svátků. Zdravíme a vítáme se navzájem a posluchači pomalu zaujímají volná místa. Aktivizační pracovnice mne představuje a můžeme začít. Vše hraje, jak má, díky příchozím se prostor hezky vytlumil, a tak to přestalo nahoukávat a napískávat. Po první písničce zjišťuji, že tu mají nejspíš nějaké místní rušení, neboť co chvíli se ve sluchátkách ozývá velmi nepříjemné praskání a skřípání. No snad to přežiju bez ztráty sluchu. Koncert hezky utíká a všichni se náramně baví. Pauza. Uvádím další písničku. Zbývají už jen čtyři do konce koncertu, když tu se z pravé strany obecenstva ozve rozhodné: „Pane !“ Chvíle ticha. Se sluchátkami na uších toho z okolního prostoru moc neslyším, a tak je výzva důraznější. „Pane, mohl byste to už ukončit ?!“ Uklidňuji babičku, že už bude brzo konec a protože v přehrávači máme koncert přesně nalajnován, bojím se neplánovaně přeskakovat písničky, abychom omylem něco špatně nepřenastavili a neudělali v té produkci ještě větší zmatek, než tu právě začíná. Zpívám další písničku a v duchu už se těším na konec. Náhle mě napadá, jestli to fakt dneska není nějak delší a jestli se babička nezlobí oprávněně. K mé radosti jsou na pravé stěně jídelny velké hodiny. Padesát minut od začátku představení. Hrajeme na čas, uklidňuji se trochu, ale babička mě přece jenom trochu trochu rozhodila. Písnička konečně končí a rychle uvádím písničku další, abych to už zbytečně neprodlužoval. „Pane !“ Pauzu pročísl babiččin rozhodný požadavek. „Pane, mohl byste to už konečně ukončit ?!!!“ Sundavám si jedno sluchátko, abych aspoň trochu slyšel, co se děje v obecenstvu a sděluji, že už je konec a ať ještě chvilku vydrží. Následně dodávám, že senioři byli fantastické publikum a jestli se jim produkce líbila, že se s nimi rádi uvidíme například o adventních nebo vánočních koncertech a přidávám kratinký úryvek z Ave Maria a Adeste Fideles, kteréžto používám jako malou reklamu na adventně-vánoční koncerty. Z boku slyším, jak několik okolosedících  okřikuje nespokojenou babičku, aby už byla konečně zticha a nerušila a já pokračuji další písničkou. Konečně jsme ve finále. Předposlední písnička je Sinatrova My Way a já jí vetšinou uvádím tak, že bez dalšího vysvětlování jenom volně přeložím první sloku. Ta začíná slovy „And now, the end is near“ (A nyní, když už je konec …). Babička – stěžovatelka, jsa uspokojena, že už je konečně konec a že se ve zdraví dočkala, poslouchá spolu s ostatními písničku. Chudinka ovšem neví, že ta úplně poslední písnička, v podstatě takový přídavek, teprve přijde. Rušivý element se ale projevil, já už se moc nesoustředím a pletu v jedné ze slok slova. Snad posluchači nevědí, jak to má vypadat správně. Děkuji všem za návštěvnost, za to, že přišli a že se jim náš koncert líbil a že se těšíme na naše další společné setkání a dávám Kubíkovi pokyn, aby pustil písničku skutečně poslední. Zpívám O sole mio a jsem rád, že už je to konečně za námi. Vždy jsou to krásné chvilky s muzikou a příjemnými lidmi, ale vždy se někde něco vyvrbí, co ten koncertík naruší – ať je to technika, nebo lidský faktor. Senioři tleskají a koncert končí. Bylo tu krásně. Aktivizační pracovnice mi jménem celého domova děkuje a  předává mi dárek z jejich dílny. Doma zjišťuji, že jsou to dvě krásné pletené podložky na židli. Akorát se vejdou na židli k piánu. Balíme kabely a přešlapujeme žlutou louži, která se najednou vedle našeho stojanu s mixážním pultem vytvořila. Uklízečka již nacvičenými pohyby vytírá místnost, a tak si povídáme a společně hodnotíme právě proběhlý koncert. Pomalu nosíme věci k autu a snažíme se ve žluté louži nic nenamočit. „To bude džus“, odtuším, neboť jsem při produkci zahlédl u několik seniorů skleničku s pomerančovým džusem.  „To vypadá spíš na čaj“, odporuje Kubík. „To nebude džus“, hlaholí uklízečka z druhého konce jídelny. „To je od pana XY. On nám to tu dělá pravidelně.“ Všichni se smějeme a my tu žlutou louži obcházíme obloukem ještě o něco větším, než jsme obcházeli dosud …  Máme naloženo v autě, v místním automatu si táta kupuje latté, my s Kubíkem dáváme přednost raději kakau a s uklízečkou se bavíme na téma, jak mají dnešní senioři ještě zdravý kořínek a jak asi budeme jednou vypadat my, až nám bude tolik, co dneska jim. Na chodbě potkáváme pana ředitele, vzájemně si podáváme ruce a pan ředitel nás chválí, že se program líbil a že s námi předběžně počítá na koncert vánoční.  Loučíme se a protože kelímky s nápojem jsou ještě horké, jdeme si sednout do auta, protože venku fakt dost studeně fouká. Hodnotíme produkci a nervózní Kuba už všechny popohání k rychlému dopití horkého nápoje a k odjezdu. Sem se hned tak nedostaneme, počasí je uchvancancující a tak je rozhodnuto. Zpáteční cestu si trochu zpříjemníme. Dávám na výběr mezi hradem Rabí a slavnými troškovými Hošticemi.  Táta by rád na Rabí, Kuba jednoznačně preferuje Hoštice. Rabí je trochu blíž a z Hoštic můžeme najet rovnou na Strakonickou a domů, takže uspokojím remcaly oba – jako první zastávku volím hrad Rabí. V duchu počítám, kdy Kuba naposledy jedl, protože není nic protivnějšího, než hladový zvukař. „Kubo ? Máš hlad ?“, ptám se synka. „Hmm, já nevim … „, odpovídá junior. Tuším, že je zle a oběd nebude v až Hošticích, ale že musíme krmelec hledat daleko blíž.  Přijíždíme do obce Rabí. Navigace nás zlomyslně navádí do  malé strmé uličky přímo k hradu. Nesmysl. Jedeme dál až na náměstí, kde stojí stánek s točenou zmrzlinou. Výborně. Tady už se dá něco vymyslet. Bleskem prolézáme zavřený hrad, resp. aspoň to, co je přístupné. Po 15 minutách jsme historicky naprosto ukojeni a můžeme se poohlédnout po dalším bodu programu a tím je ukojení juniorova hladu.  Přímo na náměstí je hotel a malá hospůdka. Hotel má ve vitrínce jídelní lístek z loňského roku, všude zavřeno, provoz žádný, a tak zkoušíme hospůdku. V koutku venkovního posezení sedí osamocený cyklista. Přicházíme my tři. Vypadá to, že dneska bude mít pan hostinský pěkné rito.  Okamžitě, jak je zpozorován náš příchod, máme před sebou jídelní lístky.  Výběr excelentní, ceny přiměřené. Přemýšlím, zda-li se při tak nízké návštěvnosti dá udržet kvalita jídla na poživatelné úrovni. Táta vybírá roládu s bramborem, Kuba řízek a já oblíbený smažák s hranolkama.  Do 15 minut je jídlo na stole. Porce jak hrom, nic, co by vypadalo, že už to tam týden leží.  Jídlo tlačíme do hlavy až se nám dělají boule za ušima. Za chvíli je po obědě. Bašta. Moc jsme si pochutnali. Chvíli se s tátou hádáme, kdo bude platit, ale starší mají přednost a rodičům se nesmí odmlouvat, a tak jde dneska útrata za ním. Děkujeme panu hostinskému, necháváme jej v prázdné občerstvovně samotného a vyrážíme směr Hoštice. 

Za půl hodiny jsme v Hošticích. Protože jsem okolím jednou kdysi projížděl a nechci zbytečně marnit čas, raději jedu podle navigace. Moje chyba. Navigace téměř vždy ví, kde jsme, ale málokdy dokáže určite, která cesta je fakt ta jednodušší a rychlejší a která vás provede jihočeským venkovem stavení od stavení a dovolí vám nahlédnout do otevřených jihočeských dvorů. Prostě namísto hlavní silnice přijíždíme do Hoštic zezadu. Před deseti léty jsem tu ještě s malými dětmi parkoval, když jsme se vraceli z dovolené v Netolicích. Já místo poznávám, Kuba si už nepamatuje. Prolézáme slavnou vesničku a  skláníme se nad uměním filmařů, kdy pomocí vhodně volených záběrů měl celou dobu člověk pocit, jakoby ta pidivesnice byla minimálně pětkrát větší. Takhle ji máme procouranou asi za 20minut. Miminko totiž začalo remcat, že už je kulturně nabaženo a že bychom už konečně mohli vyrazit k domovu. Všichni toho už máme dost, nohy po celodenním stání bolí, a tak děláme pár posledních fotek a míříme k autu. Domu dorážíme až v devět hodin večer, přičemž jak my doma, tak táta doma dostáváme vyplísníno, co na tý muzice vlastně máme tak zajímavýho, že z domova vypadneme brzo ráno a vracíme se až za tmy. No, kdo nezažil, nepochopí … 🙂

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Únor 27th, 2019

Dneska svítilo sluníčko již od božího rána, a tak jsme se na dnešní hraní nedaleko domova moc těšili. Byť je teprve konec února, venkovní teploty už dávají tušit brzký příchod jara. Bylo toho už zapotřebí. Letošní zima nebyla příliš studená, ale na můj vkus byla dost dlouhá – a ty studené starty našeho Transita … :(

Vyrážíme s předstihem ku Praze a v duchu si ještě přebíráme, jestli jsme něco nezapomněli.  V živé paměti mám ještě hraní pro seniory v Milíně někdy z roku 2016, kdy jsme se vraceli dokonce dvakrát. Jednou pro zpěvník  s písničkami a podruhé pro kabel. Od té doby, kdykoliv si na ten den vzpomenu, mne polije studený pot po zádech, a tak se snažíme věci několikrát po sobě zkontrolovat.  Projíždíme Jižní spojkou a Waze hlásí dopravní nehodu  u nájezdu na D1.  No uvidíme – snad to ještě stihneme. Na navigaci rychle naskakují ikonky stojící kolony podle toho, kde který řidič zůstal bezmocně stát. K našemu štěstí se dopravní nehoda stala až za mostem, tzn. stojící kolona je na okruhu a nájezd na D1 je ještě volný. Trochu.  Proplétáme se mezi stojícími vozy na nájezd parkoviště, kterému se už nějaký čas honosně říká „dálnice“ a v duchu se chválím, jak prozíravé bylo, vyrazit s tak velkým předstihem. Za 10 minut bychom už  neprojeli. Do domova seniorů na jižním okraji Prahy tedy dojíždíme se skoro tříhodinovou rezervou. No nevadí, počkáme. Hlavně, že jsme tady.  Natahali jsme si aparaturu do chodbičky vedle  jídelny a čekali, než se senioři naobědvají. Dneska je nádherný den. Sice mám pocit, jako bych měl krk vystlaný plstí a podle toho i mluvím, ale snad dneska všechno dobře dopadne. Včera jsem mluvil dobře, ale předevčírem jsem měl ten muribundus na hlasivkách zase. Vypadá to na důsledek velkého střídání suchého vzduchu ve vytopených místností a zimy venku. Dobře mi na tyhle stavy pomáhá červené víno, ale řídím, a tak se pít může až doma. Čas pomalu plyne a já se pokouším aspoň trochu rozezpívat, moc mi to ale nejde.  V chodbičce je pověšena nástěnka. Jsou tu fotografie umělců, kteří tu již měli čest vystupovat. Hezká plejáda známých jmen. Snad i my zapadneme.  Senioři dojedli a my se vrháme na stavbu aparatury. Práce nám jde hezky od ruky. Mechanici od McLarena hadr. Mohli by nám pucovat boty. Aparatura kupodivu hraje a i já ve sluchátkách slyším to, co mám, a tak máme před sebou další hodinu a půl volného času. Toto je první domov seniorů, kdy nestavíme aparát, případně neděláme zvukovou zkoušku uprostřed publika. Vládne tu naprostá pohoda a na všechno je dost času. Přichází za mnou usměvavá blondýnka se slovy: „My se známe, že jo ? Pamatuješ sï na mne ?“  „Nojéje, pamatuju …, to se nedá zapomenout …,“ odpovídám a snažím se pátrat v paměti, odkud bych jí asi tak mohl znát. Obličej mi připadá povědomý, ale snaha někam jí zařadit se setkává s tragickým neúspěchem. „Jak se máš ? Co děláš ? Jak ses vzala zrovna tady ?“ snažím se takticky a hlavně nenápadně zjistit aspoň nějaký záchytný bod. „No když skončila Sigma, tak …“  a jsem doma ! Rok 2015 a naše pravidelná večerní hraní s Markem Loukotkou v kulturní domě Sigma na Praze 4. Scházeli jsme se tam s kytarama a hráli a hráli. Někdo přinesl hudební nástroj, někdo přišel jen poslouchat. Hezké vzpomínání. Zrovna tuhle slečnu jsem ale ze své hlavy vytěsnil. Proč ? Sám nevím. A tak si chvíli povídáme a vzpomínáme na naše společné staré známé. Když dojdeme na skutečnost, že od jisté doby nemáme některé naše společné přátele v přátelích na Facebooku a že dokonce už nejsme na Facebooku přátelé ani my dva, stočíme téma rozhovoru na skutečnost, že Facebook nějak některá přátelství samovolně – zřejmě z dlouhé chvíle – ruší. Využívám chvíle a koukám do mobilu: „Mám já na Tebe ještě vůbec nějaký spojení ? Nemám. Tak dej.“ „Jak si tě mám uložit ?“, mazaně zjišťuji jméno mé bývalé kamarádky, neboť jsem si doteď nevzpomněl. „Míša Vybíralová“.  „Nojo …“ odtušil jsem polohlasem, i když to znělo spíš jak hlasitý výdech a v mé hlavě se konečně začíná pomalu a velmi neochotně žhavit a rozsvěcet elektronka zodpovědná za jména a kontakty, která teda dneska totálně zklamala …

 

Blíží se čtrnáctá hodina, a to je čas našeho začátku. Senioři se pomalu scházejí a vedoucí sociální pracovnice ještě pobíhá společenskou místností a  dolaďuje detaily naší produkce. Poslední kontrola aparatury, výšky mikrofonu a takových těch nezbytností. Ze stromu visejí konfety a různá cingrlátka – nejspíš nějaký pozůstatek z poslední společenské akce. Jednu spirálku mám přímo nad hlavou.  „Nebude Vám při zpívání vadit ?“ ptá se mě sociální pracovnice. „Ne, nebude,“ dušuji se. Vzhledem k tomu, že GDPR je neúprosné, domlouváme se, co vše je možné fotit a nabízíme jí, že kdyby chtěla, že jí naše fotografie z profesionálního Canona zašleme. Ze zkušenosti totiž víme, že domovy seniorů bývají spíše potemnělé, situované mezi stromy a  malé kompaktní fotoaparáty, které sociální pracovnice většinou mají k dispozici, nejsou schopny v pološeru kvalitní snímek udělat. Jenže ouha. Místní sociální pracovnice je téměř fotografka – profesionálka a disponuje ještě lepším vybavením, než máme my, a tak pro změnu stáčíme téma hovoru na problematiku fotografie.  Dneska, stejně jako posledně ve Vidimě, zvučí Kubík. Ačkoliv měl spoustu času, nenajedl se. Nyní má náladu pod psa, ale už se nedá nic dělat. Produkce začíná. 

Senioři jsou všichni, a tak pouštíme playback a já jdu před mikrofon. Vypukla hudba. Začínám zpívat. Najednou se všichni hlasitě smějí. Konfeta, která visela přímo nad mou hlavou, se mi zamotala do vlasů a divoce poskakuje vzduchem. Sociální pracovnice se snaží uprostřed písničky konfetu nějak zlikvidovat. Stále zpívám. Důchodci se smějí jako jeden důchodce. Sociální pracovnice se na mne tiskne a snaží se nějak konfetu, která je upevněná na provázek, který je natažený mezi dvěma svítidly, sundat. Je šikovná, daří se jí a produkce může pokračovat. V krku cítím, jakoby ta zpívací trubka byla vystlaná pravým semišem a v tichých pasážích jde ze mě spíš teplý vzduch, než aby se tomu dalo říkat zpěv. Naštěstí při forte se to dá ještě přefouknout, a tak se hlasivky vždycky na chvilku trošku srovnají a dá se tomu ještě říkat zpěv. Zkouším, jestli něco vyřeší občasné napití vody, ale nic moc to není, a tak zpíváme, povídáme a já v tichých pasážích jdu až k mikrofonu, aby z toho „zpěvu“ bylo slyšet aspoň  něco.  Je tu příjemně. Důchodci se baví a vypadá to, že se jím italská muzika líbí. Občas někdo uprostřed sloky zatleská, občas se na mne některé babičky snaží polohlasem uprostřed písničky mluvit. Vzhledem k tomu, že mám sluchátka v obou uších, netuším co říkají, a tak babičky – zvláště pak jedna – povídají do produkce dál. Náhle přiletí z čistého nebe blesk, a to ve formě, ve které bych to čekal nejméně. „Mlč už konečně, babo jedna a nekecej mu porád do toho zpívání,“ zahlaholí děda sedící uprostřed a všichni se zase smějí.  Vyprskl jsem do mikrofonu. Hudba ale dál hraje a já se marně pokouším se nesmát, ale moc mi to nejde. Kdykoliv zaslechnu dědu, který polohlasem informuje ostatní: „Když vona mu do toho zpívání porád kecá, “ křečovitě špulím pusu, abych nevyprsknul ještě jednou. Odzpívám sloku, snažím se na dědu nemyslet a už mi to docela i jde. Koncert pokračuje. Ptám se posluchačů, jak se jim písničky líbí a když dostávám odpověď, že velmi, ptám se, zda-li by si nechtěli zasoutěžit. Chtěli. A tak soutěžíme o náš pamětní hrneček. Hrneček vyhrává sociální pracovnice, neboť ona jediná (na rozdíl od seniorů) má internet v mobilu, a tudíž si odpověď našla na internetu. Vzhledem k tomu, že sociální pracovnice už od nás jeden hrneček dostala (vždy dáváme pamětní hrneček tomu, kdo náš koncert v domově seniorů zařizuje), slibuje, že tento věnuje někomu ze seniorů.

Koncert se pomalu chýlí ke konci a já mám v krku pocit, jako bych spolknul šmirglpapír. V tichých pasážích sípu a těch hlasitější už asi nejspíš taky. Loučím se písničkou O sole mio, klaním se, senioři tleskají. Je to za mnou. Ještě se babiček ptám, jestli se jim koncert líbil – (prý moc libil) – a navrhuji, že kdyby měli chuť a náladu, že můžeme před vánoci udělat koncert adventní. Všichni slibují, že si určitě vzpomenou a já si konečně užívám zaslouženou chvilku, kdy můžu být zticha. Senioři prosí o společnou fotku, a tak pobíhám mezi dědečky a babičkami a kdo si řekne, s tím děláme společnou fotku. Napětí chvíle viditelně polevilo, a senioři se o5 začínají nenuceně bavit. Děda – zřejmě místní proutník – který okřikoval babičku, která na mne při zpívání mluvila, opět baví ostatní, a tak je veselo. Stejně jako všude, i zde zaznívá dotaz, proč není v repertoáru dechovka nebo písničky Karla Hašlera.  O5 odpovídám, že to by se naše hudební pásmo nemohlo jmenovat „Za písničkou po slunné Itálii“ a určitě bychom se nevešli do 60-70 minut. V závěru ještě přijíždí na vozíku babička, která sděluje, že se koncertu nemohla zúčastnit, ale že poslouchala za dveřmi a že to bylo moc pěkné, a že příště přijde dřív.

Balíme aparaturu, nakládáme, loučíme se. Kuba jí svačinu a jeho nálada okamžitě stoupá. Příště na něj musím dát větší pozor a žvanec mu musím vnutit včas. Dojíždíme domu, vykládáme aparaturu a já do sebe rychle leju dvoudecku červeného, abych mohl zpívat aspoň na dnešní zkoušce Zdického smíšeného sboru. Dneska bylo tuze krásně …. 🙂

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Únor 06th, 2019

Dnes jsme po delší odmlce vyrazili o5 na cesty s naším hudebním pásmem Letem světem hudbou 19. a 20. století, tentokráte do krásného domova seniorů nedaleko Liběchova.  Trochu jsem se bál výpadků paměti,které občas mívám po probděné noci, neboť jsem na poslední chvíli přeletovával konektory na kabelech, přičemž jsem skončil až nad ránem, ale nakonec se ukázalo, že až na pár chyb se zpívalo docela dobře. Vyrazili jsme sice s dostatečnou časovou rezervou, ale hned za Berounem nás čekalo překvapení na silnici, která zničehonic zmizela pod vrstvou sněhu. Prostě nebyla. A tak jsme nabírali minutu za minutou zdržení, takže i když jsem původně předpokládal, že do cíle dorazíme s rezervou hodinu a půl, nakonec z toho byla rezerva jen 20 minut,  a tak jsme stavěli aparaturu již v plně obsazené jídelně. Celá příprava se nesla v duchu nervozity, kde je zas ten či onen kablík, proč se ty bundy věšej před lidi ke stojánku na mikrofon a nedají se bokem k mixážnímu pultu a zlatý hřeb stavění aparatury byla rána, která se ozvala po zapnutí původně zamutovaného mikrofonu, který někdo při vybalování mixážního pultu odmutoval a gain vytočil na maximum … Se zvukovou zkouškou se již nemělo smysl zdržovat, a tak když jsem zjistil, že v odposlechu slyším, co tam být má, rovnou pouštíme první písničku a já začínám zpívat. Co chvíli bylo od babiček a dědečků slyšet polohlasem slova“To je nádherný“, apod. a já měl pocit kocoura, co ho drbou za ušima.  Pomyslnou třešničku na dort nasadila jedna z babiček, která po skončení koncertu provesla: „Já Vás obdivuju. Jak si tohle všechno můžete pamatovat …. “

I přes nesnáze, které nás na cestě sem i při samotné přípravě provázely, to bylo úžasné odpoledne strávené mezi milými lidmi.

 

Cesta z5 byla veselejší, neboť jsme zjistili, že cesta ze Slaného na Hořovice vede nejspíš přes Čukotku, nebo jak se tamější sypačem nedotknutá příroda nazývá. Z těchto povrchů mívám vždycky hrůzu, neboť náš Ford Transit se zadním náhonem má i přes veškeré harampádí, které s sebou vozíme, přeci jenom dost lehkou zadní nápravu, a vůbec mu nedělá problém zapadnout nejenom na sněhu, ale i v létě na mokré trávě nebo v louži bláta, co zbylo po dešti …  Naštěstí jsme dojeli do Hořovic bez ztráty kytičky a když jsme (Reklama na úžasnou kávu !) dorazili do prodejny JIP Potraviny v Pražské ulici, nedalo mi, abych nekoupil celému osazenstvu fantastickou ledovou kávu v plastovém kelímku. Skutečně byla dokonalá. Slečna prodavačka dokonce přiznala, že se pro tuto kávu se sjíždějí zákazníci ze širokého dalekého okolí. (Konec reklamy na úžasnou kávu)

Konečně dorážíme domu, vybalujeme aparaturu a já sedám do křesla a dávám nohy na stůl. Bylo to nádherné ale vyčerpávající odpoledne ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Říjen 20th, 2017

Když se zrovna nehraje „Letem světem“, chodíme s kamarádem Markem Loukotkou hrát country písničky různě po hospodách a hospůdkách. Po nějaké době jsme zase zavítali do Prahy. Marek už mluvil (skoro 14 dní měl jakýsi onaký muribundus v krku, a tak nemluvil), a tak jsme se těšili, že si trochu spravíme náladu. Poslední hraní ve  Vinárně u Krále Jiřího nedopadlo dobře – Marek už nemluvil, mikrofon to nezachránil a když jsme ještě po našem příjezdu zjistili, že ve vinárně vylepili jeden jediný malinkatý plakát, a bylo tak jasné, že nikdo nedorazí, nálada byla na bodě mrazu.

Tady to bylo ovšem něco úplně jiného. Propagace úžasná, děvčata myslela snad úplně na všechno.  Začali jsme hrát, lidé se nenuceně bavili a bylo tedy jasné, že dneska se bude hrát dobře a že bude fajn. Škoda jen, že jsem si nevyfotil ten nádherný obří burger s hranolkama, který jsme dostali qečeři – tohle jídlo nemělo chybu.  Závěr hraní, kdy Marek už nemohl mluvit, byl k naší radosti ještě zpestřen školou tance, kdy nám majitelka podniku všem ukázala, jak se neumíme hýbat a jak moc nám ten pohyb chybí.  Pot z nás (hlavně ze mě) crčel proudem. 

Jen velmi velmi neradi jsme se před půlnocí s tímto fantastickým podnikem loučili …..

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Září 30th, 2017

Jak se s Markem vždy těšíme do Prahy, tak dnešek se teda vůbec nevyvedl. Co se mohlo pokazit, to se taky pokazilo. Snad jen počasí drželo laťku, a tak jsme doufali, že i toto hraní dopadne ke všeobecné spokojenosti zákazníků i nás.  Přijíždíme s velkým předstihem, parkujeme – a zjišťujeme že na vývěsní tabuli je sice kompletní vinný sortiment vinotéky včetně cen, ale nikde ani malá zmínka, že se tady vůbec dneska bude něco dít a že se tu hraje. Zbytek už bylo jen a jen čekání.  Bylo nám oběma jasné, že jeden malinkatý plakátek uvnitř vinárny situaci nezachrání, a tak jsme s Markem už jenom odhadovali, v kolik hodin to dneska zabalíme. Marek už týden přecházel moribundus na hlasivkách, a tak skoro nemluvil a tudíž navrhoval odjet co nejdříve, nejlépe pak hned. Já jej přesvědčoval, že to aspoň zkusíme, třeba se z toho něco vyvrbí. Vyvrbilo.  Čekání na slavnostní výkop nám zpříjemnil cizinec, který si před vinárnou zabouchl auto a klíčky nechal uvnitř, a my spojenými silami, kdy jsme každý chvilku balancovali s dlouhým drátem snažíce se zachytit páčku otevírání dveří, jsme si krátili dobu, která nás dělila od zahájení produkce. Markovi se to nakonec podařilo a cizinec odjel, aniž by mu aspoň poděkoval. 

Začínáme hrát. Nezní to tak, jak to známe, nemá to rajc a není to moc hezké. Markovi ani mikrofon moc nepomáhá, prostě dneska není dobrý den. Nesou nám večeři. Fantastická mísa s masem a bramborama. Tohle nemá chybu. Ale nálada pod psa zůstává. Dneska to prostě nehraje, lidi dle našeho odhadu nepřišli, na panu vedoucím je vidět, že nemá stejně jako my, moc náladu. Těch pár lidí, co nakonec přišlo, se ani moc nebaví, a když  v jedné z pauz zaslechneme hlasitý šepot těch dvou nejbližších, jak strašně je to dneska falešný, ale jak sem jezdí Franta Skočdopole, kterýžto je ale kádr a umělec a tomu to panečku hraje, to byste čuměli, jsme okamžitě rozhodnuti. Děkujeme za večeři, platíme útratu, balíme a pryč odsud. Marka jsem pak 14 dní neviděl. Nezbylo mu než moribundus na hlasivkách vyhnat antibiotiky a zdravým pohybem na zdravém těle …

 

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Úterý, Září 12th, 2017

Umělecké „prázdniny“, kdy momentálně nehrajeme naše oblíbené hudební pásmo „Letem světem hudbou 19. a 20. století“, jsou sice fajn věc, ale přece jenom se člověk občas nudí, a tak není od věci si občas zpříjemnit chvíli malou výpomocí mým přátelům v Berouně. Tentokrát to byla sportovně branná prezentace zaměřená na bezpečnost dětí a hlavně jejich sebeobranu.

Komise pro prevenci kriminality Rady města Beroun uspořádala dnes v úterý 12.září na berounském Husově náměstí prezentace osmi volnočasových aktivit – bojových umění s důrazem na sebeobranu. K vidění bylo Aikido, Judo, Karate, Krav Maga, Taekwondo a další v podání dětí a jejich trenérů. Bylo to velice příjemné odpoledne, které jsem moderoval já. Publikum bylo velice početné a malé i velké „bojovníky“ odměnili potleskem. Fotografoval: Pavel Paluska 

Veškeré fotografie mého kamaráda Pavla Palusky naleznete zde 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Srpen 04th, 2017

Dnešní hraní s Markem Loukotkou, se kterým vystupujeme pod infantilním uměleckým názvem „Mára a Pája“, bylo obzvláště vydařené, a to nejen qůli tomu, že nám přálo počasí a vyjímečně nelilo. Majitelka Kateřina se ten den (stejně jako dny jiné) za plotnou tuze činila a nám tak nezbývalo, než její pánev (vlastně pánve obě dvě) chválit a chválit. Takové dobroty jsme už dlouho nejedli a my se za každým druhým soustem dušovali, že tento – v boční ulici nenápadně zastrčený kulturní stánek – budeme všemožně propagovat.

Další skutečnost, která nás velmi mile překvapila, bylo zjištění, že místní posluchači byli tak výrazně spokojeni s naším posledním výkonem, že se jich tu sešlo asi 10x tolik co minule a ti méně pohotoví opozdilci si prostě již neměli kam sednout.

Takže pokud Vaše cesta povede v letních měsících přes Březovou – Oleško, určitě se nezapomeňte v tomto malém občerstvení, kde najdete i bazén a jiné atrakce, zastavit … Naši produkci jsme z důvodu nočního klidu ukončili přesně ve 22:00, přičemž rozjaření posluchači by ještě rádi zpívali dál – leč nařízení je nařízení – takže si aspoň všichni o5 svorně navzájem slíbili, že na příští hraní sezvou ještě více sousedů a známých … 🙂

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červen 09th, 2017

Rok se sešel s rokem a opět tu byl Den Bezpečí  – dopravně bezpečnostní akce, kterou nejen pro děti, ale i pro dospělé pořádá Město Beroun ve spolupráci s Integrovaným záchranným systémem Středočeského Kraje. Je to fantastická akce pro malé i velké, na jejíž moderování se vždy moc těším. 

Začátek toho letošního ročníku byl takový hezky veselý – postaral se o něj modrý policejní vrtulník Bell 412 a přítomné děti. Slavnostní výkop celé akce byl naplánován na přesně 09:00.  Začátky se vždy snažíme přesně dodržovat, aby následně nedocházelo k časovým skluzům. Vrtulník byl původně objednán až na 10:30, ale hned ráno jsem byl upozorněn, že časové okno vrtulníku bylo vzhledem k přípravě vojenské přehlídky „Bahna 2017“ změněno, a že vrtulník přiletí již v 09:30 a moderování je tedy nutno změně přizpůsobit. Je přesně 09:00 a zástupci města a pořádajících organizací si ještě nenuceně povídají. 09:10 hodin – na východním horizontu je slyšet známé tepání listů rotoru přilétající pětitunové helikoptéry.  „Hele vrtulník … !“, poznamenal někdo z přítomných a všichni se na svých hodinkách a mobilech snaží narychlo zjistit, kolik že je to vlastně hodin, a tudíž jestli vrtulník přiletěl neplánovaně dříve nebo se oni opozdili .  Svižným krokem jdeme všichni na podium.  Pouštím úvodní fanfáry a spěšně vítám všechny přítomné a představuji zástupce pořádajících organizací. I když se snažím mluvit rychle, zbytek věty a předání úvodního slova panu starostovi města Berouna p. Mgr. Ivanu Kůsovi již zaniká v rachotu přilétajícího vrtulníku, který usedá na nedalekou louku. Bell 412 létá proklatě rychle a tu vzdálenost z Vráže do Berouna zvládnul za necelé dvě minuty – částečně asi i proto, že to měl i trochu z kopce ….  Všechny děti jako jeden muž – stylem „Uráááááááá“ ruské pěchoty za druhé světové války – chvatně opouštějí prostor okolo podia a utíkají směrem k vrtulníku.  Pan starosta, konsternovaně  hledíce do naprosto prázdného hlediště, kde zbyly všehovšudy dvě učitelky a hromádka batůžků a igelitek se svačinami, se zmohl pouze na větu: „… tak snad abychom se taky šli podívat na ten vrtulník …“. 

Další ročník akce Den Bezpečí  byl tedy zahájen !

 




Fast Tube by Casper


 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Čtvrtek, Září 29th, 2016


S příchodem prvních podzimních mlh dostávám svůj vesměs každoročně pravidelný příděl viróz, bolení v krku a zánětů průdušek. Nejinak tomu bylo i letos. Naštěstí se podařilo nachlazení udržet pod kontrolou horkým čajem, kulichem a šálou, a tak ačkoliv byla ještě odpoledne ještě vyloženě teplá, někdy až letně horká, mne bylo možno viděti kráčeti po Berouně s šálou a kulichem s pečícím sluníčkem nad hlavou. Je jasné, že mnozí (hlavně pak pubertální slečny) se ani nesnažily skrývat svůj chichot a smích.
Kladnou stránkou tohoto mého společenského pohoršení pak byla skutečnost, že jsme nemuseli rušit již dlouho slíbený koncert v domově seniorů Oáza v Lidicích, na který jsme se velmi těšili – i když jsem měl do posledního okamžiku strach, co hlasivky zase vyvedou a jak moc mi bude přeskakovat hlas. Hlasivky naštěstí nezklamaly, a tak jediné, co mi skutečně vadilo, bylo mé sípání ve druhé polovině programu, kdy už se začalo projevovat nedoléčené nachlazení, ale dalo se to ještě ustát, takže většinu koncertu jsem odestál s hrnečkem s horkým čajem, který jsem průběžně střídal se skleničkou červeného vína. Dostalo se nám velmi vlídného přijetí. Stavíme aparaturu a s hrůzou zjišťujeme, že s reprobeden se ozývá zvuk velmi podobný žentouru, které se nedokážeme za nic na světě zbavit – prostě na fázi bylo nějaké rušení. Obíhám tedy jednu zásuvku po druhé a zjišťuji, ve které by to rušení bylo asi tak nejnižší. Společenská místnost – nic. Chodba – nic.Vedlejší místnost – nic. Naštěstí až na konci chodby nacházím zásuvku, ve které je rušení aspoň trochu snesitelné a bude tedy aspoň trochu slyšet hudbu. Začínáme. Publikum bylo velmi milé a čím více se dámy strefovaly svými poznámkami do mě, tím víc jsem si já dobíral je a všichni jsme si celý program užívali. Velkou zásluhu na úžasném programu mělo i to, že moje manažerka Eva dovezla několik táců vynikajících domácích věnečků, a nezapomněla ani na obložené chlebíčky, takže tento program prostě neměl chybu – dá se říci, že tento byl natolik spontánní, že byl z těch našich letošních asi nejlepší.

Vzhledem k tomu, že naše pozvání přijalo i mnoho našich přátel z facebooku včetně mého kamaráda Marka Loukotky, se kterým občas chodím hrát na basu, (teda já je podezřívám, že přijeli hlavně na ty věnečky), další část programu probíhala již ve volném stylu. Zjistilo se, že Marek s sebou veze kytaru, a tak jsme další hodinu a půl strávili hrou na kytaru a zpěvem, zatímco technika pomalu uklízela aparaturu. Tuto část už jsem si nezávazně užíval i já s Markem, a tak jsme posluchače obšťastňovali kromě kytarových písniček i různými komediálními výstupy. Prostě bylo veselo a nikomu se nechtělo domu. Dokonce jsme oželili i slibované opékání buřtů, které se nakonec nekonalo, neboť jej místní hasiči pro všeobecné dlouhotrvající sucho a tudíž nebezpečí požáru nakonec nepovolili …

A na závěr malý bombonek v podobě známé písničky „Dívka v modrém“ . Zvuk nestojí za moc, neboť -nikdo neví proč – na fotoaparátu byl zapnut filtr větru, a tak to ten kompresor pěkně tlumil …


Fast Tube by Casper

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Červen 15th, 2016

Letos by měl někdo ten déšť konečně už zakázat. Dnes jsme měli hrát seniorům v Domově u Fontány v Přelouči. Akce byla původně plánována jako zahradní slavnost, ale nakonec se při pohledu z okna ukázalo, že tento požadavek bude zřejmě nereálný. Lilo jak u nás, tak v Přelouči. Na trasa Zdice -Praha jsou téměř všechny nájezdy v rekonstrukci, takže nájezdní pruhy jsou zavřené. Kam se člověk podívá, tak jsou nekonečné fronty aut. Míjíme dopravní nehodu. Naštěstí je to jenom ťukanec. Prahou projíždíme jakž takž, ale Mladoboleslavská je neprůjezdná – zase rekonstrukce nájezdů, takže všechno je to svedeno do jednoho pruhu a tak stojí celý okruh. Auta jsou na sebe nalepena tak, že by ani myš neproklouzla. Proč ti řidiči nenechají místo aspoň pro sanitku nebo hasiče, to nepochopím … Naštěstí se trochu uvolňuje sjezd na Kolín a můžeme konečně zařadit i jiné rychlostní stupně, než jedničku. Stání v nekonečné šňůře aut měníme za drncání Hradecké dálnice, hrozící rozsypáním našeho Tranzita. Nekonečné drncání změnilo umístění naší aparatury v kufru a veškerých drobností na palubní desce. Divím se, že se ta auta na těch předražených panelových polygonech nerozsypou a že někdo ředitelství dálnic ještě nezažaloval za poškozování cizí věci – zadarmo je ta dálniční známka drahá 🙁

Konečně dojíždíme do Přelouče. Při vykládání aparatury z auta se déšť trochu utišil, takže jsme z našich hrníčků nemuseli vodu vůbec vylévat. Hrálo se v jídelně. Je to kouzelně vyzdobený prostor s příjemnou atmosférou, ale stejně jako ostatní jídelny, s velmi mizernou akustikou. Dozvuk té místnosti byl obrovský. Při zvukové zkoušce se co chvíli otevřelo výdejní okénko a vykoukla hlava některé z kuchařek, zjišťujíc příčinu nenadálého hluku v místnosti.

Tolik milých a usměvavých lidí jsme ale už dlouho nepotkali. Senioři si koncert užívali a i já jsem se konečně slyšel tak, jak bylo zapotřebí, byť jsem u La Danzy v jednu chvíli s hrůzou zjistil, že doprovod vůbec neslyším a podařilo se mi o pár dob utéci.

Koncert končí, senioři tleskají a my zase balíme. Soutěžní otázku dneska nikdo neuhádl, takže hrníčky rozdáváme ošetřovatelkám a zase jedeme směr Praha. Přijíždíme k nájezdu na okruh a již z dálky nás vítá nekonečná fronta aut stojící ve dvou řadách, takže nakonec vítězí rozum nad trpělivostí a jedeme raději přes Černý Most a Blanku …

Psychicky i fyzicky unaveni a konsternováni s pocitem totální bezmoci a zoufalství opouštíme totálně ucpanou Prahu a hle ! Konečně vysvitlo sluníčko …. !

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment