• Pátek, Říjen 20th, 2017

Když se zrovna nehraje „Letem světem“, chodíme s kamarádem Markem Loukotkou hrát country písničky různě po hospodách a hospůdkách. Po nějaké době jsme zase zavítali do Prahy. Marek už mluvil (skoro 14 dní měl jakýsi onaký muribundus v krku, a tak nemluvil), a tak jsme se těšili, že si trochu spravíme náladu. Poslední hraní ve  Vinárně u Krále Jiřího nedopadlo dobře – Marek už nemluvil, mikrofon to nezachránil a když jsme ještě po našem příjezdu zjistili, že ve vinárně vylepili jeden jediný malinkatý plakát, a bylo tak jasné, že nikdo nedorazí, nálada byla na bodě mrazu.

Tady to bylo ovšem něco úplně jiného. Propagace úžasná, děvčata myslela snad úplně na všechno.  Začali jsme hrát, lidé se nenuceně bavili a bylo tedy jasné, že dneska se bude hrát dobře a že bude fajn. Škoda jen, že jsem si nevyfotil ten nádherný obří burger s hranolkama, který jsme dostali qečeři – tohle jídlo nemělo chybu.  Závěr hraní, kdy Marek už nemohl mluvit, byl k naší radosti ještě zpestřen školou tance, kdy nám majitelka podniku všem ukázala, jak se neumíme hýbat a jak moc nám ten pohyb chybí.  Pot z nás (hlavně ze mě) crčel proudem. 

Jen velmi velmi neradi jsme se před půlnocí s tímto fantastickým podnikem loučili …..

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Září 30th, 2017

Jak se s Markem vždy těšíme do Prahy, tak dnešek se teda vůbec nevyvedl. Co se mohlo pokazit, to se taky pokazilo. Snad jen počasí drželo laťku, a tak jsme doufali, že i toto hraní dopadne ke všeobecné spokojenosti zákazníků i nás.  Přijíždíme s velkým předstihem, parkujeme – a zjišťujeme že na vývěsní tabuli je sice kompletní vinný sortiment vinotéky včetně cen, ale nikde ani malá zmínka, že se tady vůbec dneska bude něco dít a že se tu hraje. Zbytek už bylo jen a jen čekání.  Bylo nám oběma jasné, že jeden malinkatý plakátek uvnitř vinárny situaci nezachrání, a tak jsme s Markem už jenom odhadovali, v kolik hodin to dneska zabalíme. Marek už týden přecházel moribundus na hlasivkách, a tak skoro nemluvil a tudíž navrhoval odjet co nejdříve, nejlépe pak hned. Já jej přesvědčoval, že to aspoň zkusíme, třeba se z toho něco vyvrbí. Vyvrbilo.  Čekání na slavnostní výkop nám zpříjemnil cizinec, který si před vinárnou zabouchl auto a klíčky nechal uvnitř, a my spojenými silami, kdy jsme každý chvilku balancovali s dlouhým drátem snažíce se zachytit páčku otevírání dveří, jsme si krátili dobu, která nás dělila od zahájení produkce. Markovi se to nakonec podařilo a cizinec odjel, aniž by mu aspoň poděkoval. 

Začínáme hrát. Nezní to tak, jak to známe, nemá to rajc a není to moc hezké. Markovi ani mikrofon moc nepomáhá, prostě dneska není dobrý den. Nesou nám večeři. Fantastická mísa s masem a bramborama. Tohle nemá chybu. Ale nálada pod psa zůstává. Dneska to prostě nehraje, lidi dle našeho odhadu nepřišli, na panu vedoucím je vidět, že nemá stejně jako my, moc náladu. Těch pár lidí, co nakonec přišlo, se ani moc nebaví, a když  v jedné z pauz zaslechneme hlasitý šepot těch dvou nejbližších, jak strašně je to dneska falešný, ale jak sem jezdí Franta Skočdopole, kterýžto je ale kádr a umělec a tomu to panečku hraje, to byste čuměli, jsme okamžitě rozhodnuti. Děkujeme za večeři, platíme útratu, balíme a pryč odsud. Marka jsem pak 14 dní neviděl. Nezbylo mu než moribundus na hlasivkách vyhnat antibiotiky a zdravým pohybem na zdravém těle …

 

 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Úterý, Září 12th, 2017

Umělecké „prázdniny“, kdy momentálně nehrajeme naše oblíbené hudební pásmo „Letem světem hudbou 19. a 20. století“, jsou sice fajn věc, ale přece jenom se člověk občas nudí, a tak není od věci si občas zpříjemnit chvíli malou výpomocí mým přátelům v Berouně. Tentokrát to byla sportovně branná prezentace zaměřená na bezpečnost dětí a hlavně jejich sebeobranu.

Komise pro prevenci kriminality Rady města Beroun uspořádala dnes v úterý 12.září na berounském Husově náměstí prezentace osmi volnočasových aktivit – bojových umění s důrazem na sebeobranu. K vidění bylo Aikido, Judo, Karate, Krav Maga, Taekwondo a další v podání dětí a jejich trenérů. Bylo to velice příjemné odpoledne, které jsem moderoval já. Publikum bylo velice početné a malé i velké „bojovníky“ odměnili potleskem. Fotografoval: Pavel Paluska 

Veškeré fotografie mého kamaráda Pavla Palusky naleznete zde 

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Srpen 04th, 2017

Dnešní hraní s Markem Loukotkou, se kterým vystupujeme pod infantilním uměleckým názvem „Mára a Pája“, bylo obzvláště vydařené, a to nejen qůli tomu, že nám přálo počasí a vyjímečně nelilo. Majitelka Kateřina se ten den (stejně jako dny jiné) za plotnou tuze činila a nám tak nezbývalo, než její pánev (vlastně pánve obě dvě) chválit a chválit. Takové dobroty jsme už dlouho nejedli a my se za každým druhým soustem dušovali, že tento – v boční ulici nenápadně zastrčený kulturní stánek – budeme všemožně propagovat.

Další skutečnost, která nás velmi mile překvapila, bylo zjištění, že místní posluchači byli tak výrazně spokojeni s naším posledním výkonem, že se jich tu sešlo asi 10x tolik co minule a ti méně pohotoví opozdilci si prostě již neměli kam sednout.

Takže pokud Vaše cesta povede v letních měsících přes Březovou – Oleško, určitě se nezapomeňte v tomto malém občerstvení, kde najdete i bazén a jiné atrakce, zastavit … Naši produkci jsme z důvodu nočního klidu ukončili přesně ve 22:00, přičemž rozjaření posluchači by ještě rádi zpívali dál – leč nařízení je nařízení – takže si aspoň všichni o5 svorně navzájem slíbili, že na příští hraní sezvou ještě více sousedů a známých … 🙂

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červen 09th, 2017

Rok se sešel s rokem a opět tu byl Den Bezpečí  – dopravně bezpečnostní akce, kterou nejen pro děti, ale i pro dospělé pořádá Město Beroun ve spolupráci s Integrovaným záchranným systémem Středočeského Kraje. Je to fantastická akce pro malé i velké, na jejíž moderování se vždy moc těším. 

Začátek toho letošního ročníku byl takový hezky veselý – postaral se o něj modrý policejní vrtulník Bell 412 a přítomné děti. Slavnostní výkop celé akce byl naplánován na přesně 09:00.  Začátky se vždy snažíme přesně dodržovat, aby následně nedocházelo k časovým skluzům. Vrtulník byl původně objednán až na 10:30, ale hned ráno jsem byl upozorněn, že časové okno vrtulníku bylo vzhledem k přípravě vojenské přehlídky „Bahna 2017“ změněno, a že vrtulník přiletí již v 09:30 a moderování je tedy nutno změně přizpůsobit. Je přesně 09:00 a zástupci města a pořádajících organizací si ještě nenuceně povídají. 09:10 hodin – na východním horizontu je slyšet známé tepání listů rotoru přilétající pětitunové helikoptéry.  „Hele vrtulník … !“, poznamenal někdo z přítomných a všichni se na svých hodinkách a mobilech snaží narychlo zjistit, kolik že je to vlastně hodin, a tudíž jestli vrtulník přiletěl neplánovaně dříve nebo se oni opozdili .  Svižným krokem jdeme všichni na podium.  Pouštím úvodní fanfáry a spěšně vítám všechny přítomné a představuji zástupce pořádajících organizací. I když se snažím mluvit rychle, zbytek věty a předání úvodního slova panu starostovi města Berouna p. Mgr. Ivanu Kůsovi již zaniká v rachotu přilétajícího vrtulníku, který usedá na nedalekou louku. Bell 412 létá proklatě rychle a tu vzdálenost z Vráže do Berouna zvládnul za necelé dvě minuty – částečně asi i proto, že to měl i trochu z kopce ….  Všechny děti jako jeden muž – stylem „Uráááááááá“ ruské pěchoty za druhé světové války – chvatně opouštějí prostor okolo podia a utíkají směrem k vrtulníku.  Pan starosta, konsternovaně  hledíce do naprosto prázdného hlediště, kde zbyly všehovšudy dvě učitelky a hromádka batůžků a igelitek se svačinami, se zmohl pouze na větu: „… tak snad abychom se taky šli podívat na ten vrtulník …“. 

Další ročník akce Den Bezpečí  byl tedy zahájen !

 




Fast Tube by Casper


Ztráty a nálezy

V průběhu akce vždy sloužím jako styčný důstojník  pro ztráty a nálezy. Věci se ztrácely, ztrácejí a ztrácet se budou. Děti se nezmění.  Leda možná až s dospělostí.  I když byly v průběhu Dne Bezpečí několikráte vyhlášeny, přesto u mne zůstaly věci, ke kterým se nikdo nepřihlásil a které nikdo nepostrádal – což nepochopím. Takže sdílejte, ptejte se v Berouně a okolí, určitě se majitel najde.

Aktualizovaný seznam nalezených věcí: ZDE

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Čtvrtek, Září 29th, 2016


S příchodem prvních podzimních mlh dostávám svůj vesměs každoročně pravidelný příděl viróz, bolení v krku a zánětů průdušek. Nejinak tomu bylo i letos. Naštěstí se podařilo nachlazení udržet pod kontrolou horkým čajem, kulichem a šálou, a tak ačkoliv byla ještě odpoledne ještě vyloženě teplá, někdy až letně horká, mne bylo možno viděti kráčeti po Berouně s šálou a kulichem s pečícím sluníčkem nad hlavou. Je jasné, že mnozí (hlavně pak pubertální slečny) se ani nesnažily skrývat svůj chichot a smích.
Kladnou stránkou tohoto mého společenského pohoršení pak byla skutečnost, že jsme nemuseli rušit již dlouho slíbený koncert v domově seniorů Oáza v Lidicích, na který jsme se velmi těšili – i když jsem měl do posledního okamžiku strach, co hlasivky zase vyvedou a jak moc mi bude přeskakovat hlas. Hlasivky naštěstí nezklamaly, a tak jediné, co mi skutečně vadilo, bylo mé sípání ve druhé polovině programu, kdy už se začalo projevovat nedoléčené nachlazení, ale dalo se to ještě ustát, takže většinu koncertu jsem odestál s hrnečkem s horkým čajem, který jsem průběžně střídal se skleničkou červeného vína. Dostalo se nám velmi vlídného přijetí. Stavíme aparaturu a s hrůzou zjišťujeme, že s reprobeden se ozývá zvuk velmi podobný žentouru, které se nedokážeme za nic na světě zbavit – prostě na fázi bylo nějaké rušení. Obíhám tedy jednu zásuvku po druhé a zjišťuji, ve které by to rušení bylo asi tak nejnižší. Společenská místnost – nic. Chodba – nic.Vedlejší místnost – nic. Naštěstí až na konci chodby nacházím zásuvku, ve které je rušení aspoň trochu snesitelné a bude tedy aspoň trochu slyšet hudbu. Začínáme. Publikum bylo velmi milé a čím více se dámy strefovaly svými poznámkami do mě, tím víc jsem si já dobíral je a všichni jsme si celý program užívali. Velkou zásluhu na úžasném programu mělo i to, že moje manažerka Eva dovezla několik táců vynikajících domácích věnečků, a nezapomněla ani na obložené chlebíčky, takže tento program prostě neměl chybu – dá se říci, že tento byl natolik spontánní, že byl z těch našich letošních asi nejlepší.

Vzhledem k tomu, že naše pozvání přijalo i mnoho našich přátel z facebooku včetně mého kamaráda Marka Loukotky, se kterým občas chodím hrát na basu, (teda já je podezřívám, že přijeli hlavně na ty věnečky), další část programu probíhala již ve volném stylu. Zjistilo se, že Marek s sebou veze kytaru, a tak jsme další hodinu a půl strávili hrou na kytaru a zpěvem, zatímco technika pomalu uklízela aparaturu. Tuto část už jsem si nezávazně užíval i já s Markem, a tak jsme posluchače obšťastňovali kromě kytarových písniček i různými komediálními výstupy. Prostě bylo veselo a nikomu se nechtělo domu. Dokonce jsme oželili i slibované opékání buřtů, které se nakonec nekonalo, neboť jej místní hasiči pro všeobecné dlouhotrvající sucho a tudíž nebezpečí požáru nakonec nepovolili …

A na závěr malý bombonek v podobě známé písničky „Dívka v modrém“ . Zvuk nestojí za moc, neboť -nikdo neví proč – na fotoaparátu byl zapnut filtr větru, a tak to ten kompresor pěkně tlumil …


Fast Tube by Casper

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Červen 15th, 2016

Letos by měl někdo ten déšť konečně už zakázat. Dnes jsme měli hrát seniorům v Domově u Fontány v Přelouči. Akce byla původně plánována jako zahradní slavnost, ale nakonec se při pohledu z okna ukázalo, že tento požadavek bude zřejmě nereálný. Lilo jak u nás, tak v Přelouči. Na trasa Zdice -Praha jsou téměř všechny nájezdy v rekonstrukci, takže nájezdní pruhy jsou zavřené. Kam se člověk podívá, tak jsou nekonečné fronty aut. Míjíme dopravní nehodu. Naštěstí je to jenom ťukanec. Prahou projíždíme jakž takž, ale Mladoboleslavská je neprůjezdná – zase rekonstrukce nájezdů, takže všechno je to svedeno do jednoho pruhu a tak stojí celý okruh. Auta jsou na sebe nalepena tak, že by ani myš neproklouzla. Proč ti řidiči nenechají místo aspoň pro sanitku nebo hasiče, to nepochopím … Naštěstí se trochu uvolňuje sjezd na Kolín a můžeme konečně zařadit i jiné rychlostní stupně, než jedničku. Stání v nekonečné šňůře aut měníme za drncání Hradecké dálnice, hrozící rozsypáním našeho Tranzita. Nekonečné drncání změnilo umístění naší aparatury v kufru a veškerých drobností na palubní desce. Divím se, že se ta auta na těch předražených panelových polygonech nerozsypou a že někdo ředitelství dálnic ještě nezažaloval za poškozování cizí věci – zadarmo je ta dálniční známka drahá 🙁

Konečně dojíždíme do Přelouče. Při vykládání aparatury z auta se déšť trochu utišil, takže jsme z našich hrníčků nemuseli vodu vůbec vylévat. Hrálo se v jídelně. Je to kouzelně vyzdobený prostor s příjemnou atmosférou, ale stejně jako ostatní jídelny, s velmi mizernou akustikou. Dozvuk té místnosti byl obrovský. Při zvukové zkoušce se co chvíli otevřelo výdejní okénko a vykoukla hlava některé z kuchařek, zjišťujíc příčinu nenadálého hluku v místnosti.

Tolik milých a usměvavých lidí jsme ale už dlouho nepotkali. Senioři si koncert užívali a i já jsem se konečně slyšel tak, jak bylo zapotřebí, byť jsem u La Danzy v jednu chvíli s hrůzou zjistil, že doprovod vůbec neslyším a podařilo se mi o pár dob utéci.

Koncert končí, senioři tleskají a my zase balíme. Soutěžní otázku dneska nikdo neuhádl, takže hrníčky rozdáváme ošetřovatelkám a zase jedeme směr Praha. Přijíždíme k nájezdu na okruh a již z dálky nás vítá nekonečná fronta aut stojící ve dvou řadách, takže nakonec vítězí rozum nad trpělivostí a jedeme raději přes Černý Most a Blanku …

Psychicky i fyzicky unaveni a konsternováni s pocitem totální bezmoci a zoufalství opouštíme totálně ucpanou Prahu a hle ! Konečně vysvitlo sluníčko …. !

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červen 10th, 2016


Některé pátky v červnu mám o dost raději než ty ostatní. Každoročně  se totiž v Berouně v kempu Na Hrázi koná velmi oblíbená akce pro děti, a sice Den bezpečí, kterou už čtvrtým rokem moderuji. Jako v minulých létech, i letos dětem počasí přálo. Na rozdíl od minulých ročníků, kdy se hlavně ztrácely mobily, klíče a peníze, se letos ztrácely hlavně děti – naštěstí se všechny zase v pořádku vrátily ke svým učitelkám.

Vždy je pro děti přichystáno spousta stánků s různými soutěžemi (a sladkými cenami) a mnoho atrakcí. Mezi ty nejobléhanější určitě patřilo dětské dopravní hřiště, rampa, kterou přivezl BESIP, která se s dětmi otočila vzhůru nohama a simulovala tak převrácení vozidla při dopravní nehodě a tudíž důvod, proč je potřeba se v autě pásat, ukázky výcviků služebních psů, vozidla dálniční policie a hasičského záchranného sboru a hlavně vrtulník. Letos přiletěl Eurocopter EC135 T2 (jindy létá BELL 412) a vzhledem k jeho velikosti nebyla letos ani ukázka zneškodnění nebezpečného pachatele, takže děti si mohly vrtulník pouze prohlédnout. Pilot i palubní topič ovšem nezaháleli a plně se dětem věnovali a vysvětlovali a vysvětlovali. Občas bylo nemožné uhlídat nenechavé dětské ruce, které zkoušely odolnost materiálu fenestronu a antén, takže oba letci s hrůzou v oku sledovali, jestli bude vrtulník na konci ukázky vůbec ještě v letuschopném stavu a jestli nepojedou domu autobusem.

Na rozlehlém prostranství kempu jsem vyzkoušel i několik typů bezdrátových mikrofonů, abych nakonec zjistil, že s rušením a vzdáleností si nakonec nejlépe poradil náš digitální Shure Beta 87A. Děti byly nadšené a nikomu se domů moc nechtělo, takže paní učitelky měly dost práce děti jak s uhlídáním toho pytle blech, tak s přesvědčováním, že už je čas k odchodu. Mnohé se tedy ještě vracely na odpolední show, ale již v doprovodu svých rodičů.

Tato akce je pro děti (ale i pro mne 🙂 )  fantastický relax – v době kdy už je ve škole o známkách v podstatě rozhodnuto –  za který městu Beroun, a to vč. ostatních pořadatelů, patří veliký dík

Škoda, že další ročník Dne Bezpečí je až za rok … 🙁

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pondělí, Květen 16th, 2016

Fantastické hraní v malé kavárničce v centru Žižkova.  Jako první vyrazil na obhlídku prostoru táta, který se vzápětí vrátil s dotazem, jestli skutečně vím, kam jdu zpívat a jestli má smysl vůbec vyndavat reprobedny.  I já jsem se tedy osmělil vejíti do krásně zařízených suterénních prostor v Táboritské ulici č.p. 9, hledaje koncertní sálek, či aspoň podium. Usměvavá paní majitelka mne odkazuje na malinkatý „ajnclík“ zvící velikost jednoho metru čtverečního – přesně tak pro jednoho performera s kytarou. Vzhledem k tomu, že musíme vyzkoušet novou aparaturu, a také z toho důvodu, že to prostě jinak nejde, vytahujeme celou aparaturu a malinkatou útulnou místnůstku zvučíme. Kupodivu to nenahoukává, nový mikrofon i mix pracují skvěle a já v odposlechu slyším přesně to, co potřebuji. Pozvaných kamarádů přišlo přesně tolik, aby se netlačili a začalo se hrát.

Vypukla hudba. Během produkce usrkávám vynikající Modrý portugal, který majitelka Hanka Müllerová za barem rozlévá a všem nám je fajn, a tak těch 90 minut s italskými a americkými písničkami uteklo jako voda v řece. Aparatura hraje jak má, a tak jsou všichni spokojeni a nenuceně se baví. Pro vypnutí mysli z každodenního šrumu je tento prostůrek naprosto ideální a bydlet blíž, tak jsem tu stálým hostem.

Konec produkce stíháme těsně před večerkou ve 22:00 a odjíždíme noční Prahou domů …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Březen 19th, 2016

Ve středu mi píše Olda Richter (pořadatel Podbrdské porty a můj dlouholetý kamarád), že už jsem se dlouho neukázal na Portě a protože letos slaví Porta své jubileum, mohl bych spojit příjemné s užitečným a jít si také zasoutěžit.

Přiznám se, že se mi tam moc nechtělo, kytaru jsem až na nějaké občasné pidlikání nedržel dva roky v ruce a na prstech to bylo dost znát. Tam, kde se člověk snažil o nějakou rychlejší hru, tak se rychle dostavovala křeč a vůbec to nebudilo důvěru. Tož jsem ale kurva chlap a nějak se s tím poperu. Slibuji účast a již ten večer začínám poctivě cvičit na kytaru. Nejde to, nejde. Prsty bolí a dlaň svírá po chvilce hraní křeč. Ale cvičím dál, neboť do soboty je ještě „daleko“. Cvičení ve čtvrtek začíná trochu budit důvěru a v pátek mám jistotu, že to zahraju aspoň tak, aby v tom posluchači poznali písničku …

Přihlašuji tedy do soutěže písničky: Potkal jsem člověka, Ztracenej čas, Sedím a Áje a taky Kubíkovi. Namísto písničky „Sedím“ byla původně v plánu jiná, ale vzhledem k tomu, že na jednu kytaru znějí mé písničky poněkud fádně, zařazovat do repertoáru nějaké pomalé a tahavé songy se většinou ukazuje jako spolehlivý způsob jak publikum uspat. Takže tudy cesta nevede … 🙂

V sobotu vyrážím do Hořovic s menším předstihem. Znám svoji trému a potřebuji trochu nasát atmosféru a znova si připomenout hru na kytaru. Při prezenci zjišťuji, že texty písniček, které jsem s přihláškou zasílal, nějak nedorazily. To to teda dneska začíná …. Naštěstí doráží pražský fanklub, který si hned kupuje dvojku červeného – a mě také, takže boj s trémou může úspěšně začít

„Ty jsi Pavel Šilhavý ?“, zastavuje mě jedna osoba ženského pohlaví. „Ty jsi měl hrát na Čumprlíkovi, žejo ?“. Pomalu si vzpomínám na dva roky kdesi v historii, kdy jsem usiloval o moje hraní na Veleňském čumrplíkovi a kdy to jako napotvoru nikdy nevyšlo. Jednou díky konferování Berounských hradeb a podruhé asi taky kvůli něčemu takovému co přišlo na poslední chvíli a co se neodmítá ….. Nojono, svět je děsně malej a muzikanti maj přátele úplně všude ….  Tak příští rok to zkusíme do třetice všeho dobrého. Snad do toho nic zase nevleze …. 🙂

Kapela přede mnou dohrává a já se šinu na jeviště. Zvučí Pája. S Pájou jsme měli už několik ošklivých výstupů ještě s kapelou Pokus,  tak uvidíme, jak se mu bude dařit tentokrát …. naštěstí na mé hře snad už není ani co zkazit, tak jsem v klidu. Hned na začátku se publiku omlouvám, že už 5 let hraji muziku, která s kytarou nemá co společného a že jsem cvičil za poslední 3  roky s bídou 6 hodin. Buď to lidi pochopí nebo ne …  Hraju jednu písničku za druhou, lidi tleskají.  Kupodivu dnes není řádný výpadek textu,což je co říct. Je na řadě poslední, pomalá písnička „Áje a taky Kubíkovi“. Už to mám pomalu za sebou, když najednou uprostřed písničky zjišťuji, že levá dlaň svírá křečovitě hmatník a že s ní nelze hnout. „Ještě sloku a půl, vydrž bestie, to dáš“  …. přesvědčuji neposlouchající okončetinu a v místech, kdy to jde se snažím ruku trochu procvičit. Sice s bídou a s několika sprostými slovy na jazyku dokončuji s úsměvem na rtu písničku a hluboce se klaním. Publikum tleská a já odnáším kytaru v pravé ruce, neboť levou vůbec necítím a hrozí reálná ztráta nástroje v průběhu opouštění podia. Povídáme si s fanklubem a pomalu se myšlenkami navracím zpátky do reality. Hraje bigbítová kapela Rocksana. Mladí saláti, ale ten zvuk je naprosto dokonalý a neskutečně jim to ladí. To nadšení z nich přímo srší. Tajně jim závidím, že jsem takhle tvrdě na základce nemakal na sobě já.  Publikum nadšeně tleská, kluci si to zaslouží. Tahle kapela spojila všechny posluchače v hledišti bez rozdílu hudebních stylů – od bigbíťáků po folkaře.

Vyhlášení výsledků. Srkám dvojku červeného a tleskám ohodnoceným kapelám – solodrnkálista jsem tam byl jediný. Najednou slyším své jméno – Autorská Porta za písničku Potkal jsem člověka a postup do Ústí nad Labem.  Cítím se jako kocour, kterého drbou za uchem. V celkovém umístění jsem se umístil jako pátý z deseti přihlášených, ale všechno ostatní byly kapely, já tam byl sám – líp to prostě už zahrát nešlo. O to páté místo ale vůbec nešlo – ta Autorská porta je mi daleko milejší  ….

Takže nakonec jsem byl vlastně rád, že jsem se na tu Portu přihlásil 🙂

A nakonec příjemná zpráva, kterou mi donesli kamarádi další den – ozvěny Porty se objevily i v Berounském deníku:

http://berounsky.denik.cz/zpravy_region/na-porte-bodovala-rocksana-i-pavel-silhavy-20160325.html

 

Kategorie: Zápisníček  | 1 Koment