Vánoční koncert v domově seniorů v Zátoru (BE)
29.12.2011 10:00 hod.
Ranní zpívání není nikdy moc extra, ale to neplatí pro dnešní vánoční koncert pro seniory v Domově důchodců v Hostomicích – Zátoru.
Do Zátoru dorážíme s předstihem, nosíme aparaturu. Všude klid a pohoda. Vše hraje jak má a sestry začínají svážet seniory. Na termín „svážet“ sice ještě nejsme zvyklí, ale postupem času zjišťujeme, že spousta dědečků a babiček je prostě tak starých, že sami chodí už jen velmi obtížně a tak je jednodušší je naložit do křesílka a tradáááááá … – už si to metelí po chodbě přímo do jídelny, kde se konají i veškeré kulturní akce. Je to rychlejší i bezpečnější …
Jedna z babiček se zlobí, že jí někdo zasednul její místo u stolu.
„Proč jste mi zasedli moje místo ?“, opakuje asi třikrát, ale nikdo jí neodpovídá.
„Ať sem nechodí“, sykne jiná stařenka z davu.
Stojící babička, která přišla o své místo u stolu to neslyšela, my s Honzou ale ano, a tak podávám babičce její židli s polštářkem a pomáhám jí sednout si jinam. Jó, ještě se musíme s Honzou hodně učit – koukáme na sebe a nevíme jak reagovat. Ta jedovatost důchodců mezi sebou nás trochu zaskočila…. Oba samozřejmě známe historky o tom, kterak se důchodci před obchoďákem porvali o nákupní košík. Byť běžně nejezdíme „mastnou tyčí“ (Městská Hromadná Doleva), známe z vyprávění boje důchodců o místa k sezení, ale tohle je jako blesk z čistého nebe, v prostorách, kde by to člověk nečekal a příliš hmatatelné na to, aby to dokázal člověk přejít bez povšimnutí.
Moc jsem toho v noci nenaspal, protože mne napadlo ještě rozšířit produkci o moji písničku „Čas vánoční“, jenže jsem nemohl najít na některém z deseti harddisků master, ze kterého bych vymazal zpěv. Nakonec se zadařilo, ale téměř nad ránem, takže jsem měl trochu opuchlý obličej a trochu nepřítomný výraz, ale nevadí – účel světí prostředky.
Honza pouští Ave mariu a produkce propuká. Zpívá se v poklidu, žádný stres a je tu příjemně. Komorní prostředí se odráží i na zvuku. Seniorům se produkce zřejmě líbí a v rámci možností tleskají – ačkoliv se to na první pohled nezdá, věk je zde už dost limitujícím faktorem (ať už se jedná o omezenou hybnost nebo senilitu) a tak roztleskává většinou sestra a ostatní se přidávají. Téměř všichni senioři se ale usmívají. Během uvádění jednotlivých skladeb se rozhlížím po jednotlivých posluchačích. Stařenka vpravo po každém mém slovu souhlasně přikyvuje. Je to příjemnější než zpívat pro anonymní dav ukrytý někde ve tmě pod podiem. Jeden dědeček se přímo uprostřed písničky zvedá a odchází. Že by se mu to nelíbilo ?, blesklo mi hlavou. Následující okamžik ale vše vysvětluje – kuřácké abstinenční příznaky byly silnější než kulturní zážitek a děda si venku za oknem zapaluje cigaretu.
Končíme, loučíme se a jdeme balit. S každým si podávám ruce a přeji šťastný nový rok. Stařečci děkují, prý se jim to moc líbilo – těch akcí by tu prý mohlo být víc. Asi polovina seniorů zůstává na svačinu, která zanedlouho následuje a nevyplatilo by se je rozvážet a zase svážet.
Produkce končí a my jedeme domů na čaj – máme asi dvě hodiny volna – odpoledne totiž hrajeme ještě seniorům ve Zdicích
