Opět hrajeme.  Lidí plno a co nás těší nejvíc, přišli kvůli nám. Zvuk super a všechno hraje, jak má.  Hrajeme, jak nejrychleji umíme, neboť co chvíli má začít lejt. Mraky nám plynou nad hlavou, ale déšť nepřichází. Tajně doufáme, že se nám to zase vyhne, jako ostatně vždy. Je 21:00 a průtrž přišla. Kapky, jak malé pomeranče buší do betonu před podiem. Bedny a pokladničku trochu stahujeme zpátky, aby do nich nenapršelo. Za chvíli je po dešti. Lidé tančí, jak po zásahu elektrickým proudem. Blíží se desátá večer a my zase končíme. Lidé se jen neradi loučí. Dojídáme připravenou večeři a jdeme balit. Pár lidí přichází s plakátem pro podpis. Podepisujeme plakáty a opět rveme aparaturu do auta. Sem se bude vracet rádi …

Hudební pozvánka hned na čtyři termíny, a to 19.5.2023 – 16.6.2023 – 21.7.2023 a 4.8.2023 vždy 18:00-20:30

Je to venkovní hraní na vyhlášeném „zeleninovém trhu“, kde můžete nakoupit spoustu domácích produktů. Snad už bude proboha trochu teplo, ale každopádně si s sebou vezměte odpovídající oblečení, nebo aspoň tancujte nebo sebou nějak škubejte do rytmu, ať nedrkotáte zubama, jako minulý týden v BeerBaru

Vstupné dobrovolné (kasička, platební karty, QR kód)

---

29.4.2023 jsme zavítali do vyhlášené restaurace Restaurace Na Horách s úžasnou a veselou paní majitelkou. Lidí se sice sešlo méně, všichni brblali, že o akci vůbec nevěděli – několik štamgastů se dokonce cítilo dotčeně, že jim tam k pivu děláme rambajz a ještě po nich chceme příspěvek do kasičky. Hledali jsme naše plakáty, ale našli jsme pouze jeden přilepený na vchodových dveřích, tak byl důvod nižší návštěvnosti zřejmě tam. O co bylo lidí méně, o to byli veselejší a potlesk střídal potlesk. Škoda jen, že nezbyl čas na vynikající smažák, který byl v nabídce

 

 

 

---

Hudební pozvánka:

Chceme pozvat všechny naše příznivce na vzpomínkovou „show“ na krále rock and rollu, a to v sobotu dne 29.4.2023  od 19:00 do vyhlášené restaurace Na Horách, Karla Hampla 523 v Poděbradech. Akce měla být původně  1.4.2023, ale byli jsme nuceni ji  přesunout z důvodu srazu motorkářů a následných Velikonoc o týden později.

Pozvánka:

Dovolujeme si pozvat naše příznivce a fanoušky do vyhlášené pivní útulny Beer Bar, Na Veselí 34, Praha 4

V případě hezkého počasí se bude hrát venku na terase, v případě špatného počasí se bude hrát uvnitř nálevny. 
 

 

 

Dneska jsme si udělali výlet až do Vsetína. Takhle zmatečnou akci už jsme dlouho nezažili.  Kontaktoval nás člověk, který na Facebooku vystupuje pod nickem Jarda Čechoslovák a prý zastupuje slovenské rádio Fit Family. Poslal i několik narychlo vygenerovaných plakátů a my si chtěli udělat výlet na podium někam dál. Slovo tedy dalo slovo a my se vyrazili podívat na východ Čech. Namísto Vsetína si ale dáváme sraz v Olomouci. Třikrát objíždíme Olomouc, než nacházíme správné parkoviště u správné polikliniky (v Olomouci jsou tři). Jarda Čechoslovák nedostupný. Pak deset minut nezvedá telefon. Pak nám volá z jiného čísla, že má vybitou baterii a že čeká v kavárně, kde dobíjí. Jdeme do kavárny. Kavárna neexistuje. Opět voláme. Telefon nedostupný. Zprávy na whatsapp a messenger bez odpovědi. Už chceme jet domu, když volá Jarda Čechoslovák – kupodivu z dalšího čísla. Čeká před poštou. Jdeme tedy k poště a nacházíme člověka s igelitkou, kterak čeká na manželku, že prý ho do Vsetína sveze. Jenom ale prý naložíme dýdžeje, který bude hrát s námi. Třikrát objíždíme Olomouc, než nacházíme dům, kde DJ bydlí. Dj ale doma není. Další hovory z vybitého telefonu.  Ukazuje se, že dýdžejovi už povolily od čekání nervy a jel do Vsetína vlakem. Jedeme tedy do Vsetína. Před klubem Bunkr nás čeká doběla naštvaný DJ, že za půl hodiny se začíná a nic není na svém místě. Zběžně obhlížíme klub a okolí a je nám to jasné – plakát s naším jménem nikde, v klubu nikdo o naší přítomnosti neví. Přesně víme, jak to dopadne. To nevadí, psychicky už jsme připraveni z Olomouce. Taháme tedy aparaturu do sklepení. „Jak se to bude zvučit ?“ ptám se a očekávám 8x XLR, které přijdou píchnout k nám do splitteru, jak bylo domluveno. V  DJ konzoli ale 8x XLR není. Jsou tam ale dva cinche. Ty zase ale nemáme my. Nakonec obě aparatury nouzově propojujeme přes sluchátkový výstup.

Povídám: „Kluci, nevykašleme se na to ?. Organizace téhle akce je totálně odfláklá, nic není na svém místě, a to, co bylo dohodnuto, není vůbec, nebo nefunguje.“

„Klid, všechno poběží.“, uklidňuje nás Jarda s DJ Kubou.

„Kde budeme stát ?“ ptám se při pohledu na malé disco podium, kde je místo fakt pouze pro toho dýdžeje a plechovku cocacoly.

„Tady, před bednama.“

„Jak nás můžete píchnout před bedny ? Dyť to bude houkat a pískat ?“

„Tak si stoupněte kousek vedle.“, radí DJ Kuba a ukazuje do nejtemnějšího koutu podia

„Nevadí, že tam nesvítí žádné světlo a nebude na nás vůbec vidět, takže to bude vypadat, jako když hraje gramofon ??“

„Klid, já na vás něco namířím“

Z té organizace mě běhá mráz po zádech, ale už jsme tady a nejsme žádný slečinky a něco zvládnem, takže se snažíme nedělat problémy a spíš se snažíme Jardovi Čechoslovákovi s organizací pomáhat. Na to, že se Jarda neustále holedbá, že zastupuje rádio Fit Family a že už běží live stream, nejsme ani v tom live streamu, o kterém není na radiu ani zmínka, ale kupodivu v radiu nezná nikdo ani toho Jardu. Nevadí, dneska to tu ustojíme. Holt jsme si udělali vejlet. Zvuková zkouška. DJ Kuba Wallhorn jde k nám a schválí, že nám to hraje teda dost dobře.

Začíná produkce. DJ Kuba hraje asi půlhodinu do prázdného sálu. Po půlhodině přichází asi pět lidí. Pomalu se připravujeme. Koukám do tančírny. Sedm lidí. Nastupujeme. Vybrali jsme ty největší vypalovačky a máme toho asi na 45 minut. Hrajeme, jak o život. Všechno, co je mladší třiceti let, pomalu opouští sál. Zřejmě si pod pojmem Retro Party představovali něco jiného.  Usmívám se nenuceně do téměř prázdného sálu a v duchu škrtím pořadatele Jardu Čechoslováka a spílám mu nejhoršími jmény. Hrajeme asi osmou písničku. Přichází DJ Kuba Wallhorn, ať to ukončíme dřív, že to nemá cenu a naše hudební snažení pochopilo náctileté publiku blbě. Teda nepochopilo vůbec. Loučíme se s publikem a jdeme se převlíct. Konečně je ta komedie za námi. DJ Kuba Wallhorn zase hraje. Na sále sedm lidí. Balíme. Říkám Jardovi, ať si Kuba zamutuje nás sluchátkový výstup, ať to můžeme vypnout. Pomalu balíme mikrofonní stojany a kabeláž.  Utekla asi půlhodina. Pod proudem už je jenom mix. Vypínám mix a z diskobeden zvící velikosti dospělého člověka strašná rána. Pohledem hledám Jardu Čechoslováka, který zřejmě nedonesl myšlenku a Kubovi zprávu o zamutování nevyřídil. Jarda se raději někam ztratil.

Jdu pro auto a nakládáme. Příjemná a docela vlahá noc. Dostáváme výslužku ve formě domácí borovičky, klobás a bryndzy a Jarda si od nás bere naše IČO a číslo účtu pro platbu za dnešní produkci.

 

Bereme plnou nádrž poměrně levné vsetínské nafty a vyrážíme do tmy. Pro případ neodolatelného spánku máme v záloze plán B, a sice cestu přes Šumperk, kde se naše kamarádka fanynka nabídla, že by nám uvařila kafe, nebo nás v případě naprosto kritické krizovky nechala i přespat. „Nevadí, že budeme Šumperkem projíždět okolo půl třetí ráno ?“ se ještě z bezpečnostních důvodů ujišťuju, neboť po dnešku už očekávám naprosto cokoliv. „Nevadí“, zní odpověď a my vyrážíme. Cesta hezky ubíhá. Míjíme Olomouc a najíždíme na Hradeckou, která slibuje o něco rychlejší – a hlavně kratší – cestu domu.

Do Šumperku zbývá asi 30 minut, a tak píšu whatsappem informaci „30 minut do Šumperku“.  Jedeme dál. Cesta je poměrně prázdná, a tak hltáme kilometr za kilometrem.

„20 minut do Šumperku“, posílám další zprávu. Pomalu přichází krize, ale taková jen na to kafe. Nechci nechávat auto plné aparatury bezprizorně jen tak na ulici.

„10 minut do Šumperka“. „Hele, Kubo. Ta na 100% spí.“, odtuším klimbajícímu spolujezdci.

„Šumperk ! Chceme kafe ! Za tři minuty jsme u tebe“. V Cílové destinaci jsme poměrně rychle. Vítá nás prázdné náměstí plné černých oken. Noční ticho, jenom v dálce řve nějaká banda vracející se z nočního klubu.  Dneska mám odhad na jedničku. Volat  fanynce nechci, neboť se to nedělá a hlavně riskujeme zásah mokrým hadrem, protože o půl třetí ráno většina normálních lidí spí, že ? Dělám si tedy aspoň selfíčko jako důkaz, že jsme tam fakt byli, selfíčko odesílám nespolehlivému spáči, kafe kupujeme na benzínce a vyrážíme domu.

A tak nějak skončil náš včerejší výlet na východ Čech. Teď ještě to čekání na platbu od Jardy Čechoslováka, abychom ho nemuseli dávat k soudu, jako ostatní neplatiče, nebo dokonce do televize, jako kdysi v roce 2004 Agenturu Ahne.

---

Trošku nám sice pokazili jméno, ale  jsme to stále my 🙂

14.4.2023 jsme navštívili útulnou Kavárna Modré Dveře nad Černými Lesy. Neskutečně příjemný personál, neskutečně dobré kremrole. Sice téměř celou dobu lilo jako z konve, mlha, že by se dala krájet a díky rekonstrukci silnice jsme jeli o hodinu déle, ale cesta se nakonec vyplatila. Sem se budeme vracet moc rádi !

 

---

Pozvánka:

Zveme naše příznivce  14.4.2023 od 19:00 do vyhlášené kavárny Modré Dveře v Kostelci nad Černými Lesy !

 

 

 

Je jaro. Teda skoro. Fouká ledový vichr. Sice svítí sluníčko, ale i tak fouká ledový vichr.  Dnes jedeme hrát na již tradiční jarní setkání s lidickými seniory v domově Oáza a také kamarády muzikanty ze spřátelených kapel. Manažerka Eva a její rodinný kolektiv o5 nedělá dva dny nic jiného, než že peče, vaří a smaží, aby se všichni účastníci zájezdu cítili jako v bavlnce. Máme naloženo a vyrážíme směr Lidice. Snažíme se použít „nejrychlejší trasu“, tzn. dálnici D5, načež hned v Loděnicích vjíždíme do kolony, kde si asi 15 minut počkáme. Divný bylo, že o ní ani mnouvšudychválená WAZE nic nevěděla.

Dojíždíme do Lidic. Máme asi 15 minut zpoždění. Všichni už tu jsou a zvesela konzumují Eviny výrobky. Rychle stavíme aparát. Při nošení prolézá ta zima až do morku kostí.  Ono by ani tak moc zima nebyla, ale ten vichr …

Máme postaveno, nazvučeno a rychle jdeme zkonfiskovat také aspoň jeden talířek s vynikajícími chlebíčky, a to dříve, než ho zkonfiskuje někdo jiný. 

Začíná hrát country skupina Marka Loukotky (naše bývalé duo Mára a Pája). Od vedlejšího stolku, kde sedí zde ubytované dámy a jejich přátelé, se ozývá nelibý šum a šramot. Kapela hraje dál. Šum pomalu přerůstá v polohlasé remcání. Jdu nezávazně zjistit, co se děje – prý je to moc nahlas. Šrumu si všimla už i kapela a jednotliví muzikanti se po sobě nechápavě ohlížejí. Písnička končí a Marek se ptá na důvod šrumu. Jedna přes druhou hlásí místní dámy Markovi důvod své nevole. „Nojo, ale o kolik se to tedy má stahnout ?“, se táže Marek. Prý stačí trochu. Nojo, ale kolik je jedna „trocha“ ? Nabízím se tedy, že až budou zase hrát, tak Markovi reprobednu trochu stáhnu. Hlouček dam je s navrhovaným řešením spokojený a Marek začíná hrát. Problém, jak se následně ukazuje, není v kytaře, ale ve zpěvu, neboť stačí stáhnout pouze ten a dámy jsou spokojené. Markovo produkce pokračuje a já zapřádám s dámami rozhovor a vzpomínáme  na naši loňskou podzimní produkci, když jsme se vraceli z Jižních Čech.

Kapel dohrává a nastupujeme my. Nijak jsme aparaturu nenastavovali, nechali jsme v nastavení digitálu to, co máme na zkouškách, vykopáváme, a už se práší za kočárem. Písnička střídá písničku, a ačkoliv hrajeme asi tak 2x hlasitěji, než Marek, dámy si spokojeně podupávají do rytmu a různě poškubávají okončetinami. Ještě pro kontrolu se ptám, jestli to není moc nahlas – „Né, není …“ – a tak naše produkce pokračuje. V přestávce mezi písničkami se ke mě Elvis otáčí se sdělením, že mu praskla struna. Vzhledem k tomu, že to vůbec nebylo poznat, velím, ať hrajeme dál, strunu vyměníme o pauze. Hrajeme asi 25 minut a o5 zveme na „podium“ Marka s kapelou. Tentokrát jsme rozdělili naši produkci na dvě poloviny, neboť při naší druhé půlce už bude Marek balit, neboť hraje „druháků v naší oblíbené hospůdce Zvonička v Třebsíně nedalo Štěchovic. Dámy stále podupávají do rytmu a Elvis je s svým dnešním výkonem spokojen. Měníme strunu. Jeden by neřekl, jak moc dlouhá taková struna může být. Navíjíme a navíjíme. Struna je nekonečná. Navinuto, naladíme a můžeme jít na duhou půlku. Produkce klidně pokračuje a druhá kapela pomalu balí. Hrajeme poslední písničku, klaníme se. Musíme přidat. Takže ještě jednu. Zase se klaníme. Pár úsměvů do objektivu manažerky Evy. Dámy nám přišly vyřídit své poděkování a spokojenost s naší produkcí, a tak jim podepisujeme plakáty a nabízíme zápis do našeho kapelního wochcápového adresáře, kde informujeme naše fanoušky o našich koncertech. Všechny nadšeně souhlasí, a tak si zapisujeme telefonní čísla.

O co větší radost mě pojala, když se na mém facebooku objevila zpráva od jedné z přítomných dam. I když se občas nevyvede vše tak, jak si představujeme, leccos nefunguje tak, jak má, a i ta technika si občas dokáže postavit hlavu a kompromisy se hledají velmi těžko, důležité je, že nám posluchači dokáží  leccos prominout a stále se na naše koncerty těší – a my na ně. Na koncerty i naše fanoušky ! 🙂

 

 

 

Jedeme slavit Silvestra do Jižních Čech.  Vyhlášený klub se jmenuje Stodola u Majdy v Potočné nedaleko Číměře. Spolu s námi má hrát slavná kapela Antikvartet Dušana Vančury, takže to vypadá, že dnešní večer bude mít hvězdné obsazení. Vybalujeme aparaturu a přemýšlíme, jestli bude lepší hrát jako první, či druzí. Pořadatel nás ale hned vyvádí z omylu, když prohlašuje, že zpěvačka Antikvartetu má skoro 39°C horečky, a tak to celé zůstává na nás. Počítáme, jakým způsobem vyrobíme z dvouhodinového repertoáru repertoár tříhodinový a vychází nám to na 6-7 písniček a 10-15 minut přestávky. Lidé se scházejí a je veselo. Venku zuří jarní počasí, sluníčko svítí, teploměr ukazuje asi 15°C.

Začínáme hrát, lidé tleskají a vypadá to dobře. Po první serii přichází zvukař od Antikvartetu, který dorazil popřát hezký nový rok a vypít kafe a hlásí, že zvuk je příliš jedovatý, takže nahráváme do mixážního pult jinou konfiguraci a pokračujeme. Lidé tančí, tleskají, pískají a produkce pomalu pokračuje.  Blíží se desátá hodina večerní a nám došel repertoár. Přesně 3 hodiny hraní. Loučíme se s publikem a přejeme mnoho úspěchů v novém roce. Publikum vybaluje kytary, banja, kde se vzal tu se vzal uprostřed místnosti stojí kontrabas a naše rockandrollová show se obratem ruky mění v trampský potlach. Hraje, kdo má ruce, nohy. Elvise bolí hlava, a tak jde spát – Silvestr neSilvestr. Já střídám elektrickou kytaru a kontrabas. Dvě hodiny utečou jako nic a společnost se baví tak, že skoro propásne půlnoc. Hrajeme dál a kolem jedné hodiny ráno začíná společnost pomalu řídnout. Kolem druhé hodiny ranní oslavu oficiálně ukončujeme a jdeme spát. 

Ráno se budíme po deváté hodině ranní. Vítá vás sluníčko a jarní počasí s teplotami okolo 17°C. Nový rok, jak vyšitý. Příroda voní jarem, všechno se zelená, chybí jen kvetoucí tulipány. Snídáme. Po včerejšku jsme zničeni, jak trhací kalendář. Mlčky přemýšlíme na skutečností, že všechno nabízené jídlo, je z loňska. Balíme aparát a pomalu vyrážíme domu   U Benešova se zatahuje a když dorážíme domu, zjišťujeme, že přes celé Střední Čechy se táhne neprostupná deka a je o skoro deset stupňů chladněji než na jihu. Vykládáme aparaturu a losujeme, kdo půjde zatopit.  Tak příjemnou společnost už jsme dlouho nezažili. Sem se budeme vracet vždy velmi rádi.

 

 

Pokračování z příspěvku Elvis ve Stodole u Majdy, Potočná, Číměř

K Libušce do Lidic jezdíme dvakrát ročně. Vždy na Vítání jara a loučení se zimou a pak na Loučení s podzimem a vítání zimy, což je vlastně taková předvánoční sešlost. Tato sešlost se pořádá v Domově seniorů v Lidicích. Podle mne je to označení dost zavádějící, neboť tam žádní senioři nebydlí, resp. dle dnešních měřítek dožití a plánovaného odchodu do důchodu je osmdesátka v životě člověka v podstatě jen takové pozdní odpoledne. 

Přijíždíme do Lidic, vítáme se se všemi starými přáteli a hned vybalujeme aparaturu. Druhá kapela už hraje, a tak nemusíme spěchat. Vše je nastaveno už od včerejška, takže jenom srovnáme hlasitosti a můžeme jít na věc.

Pouštíme se do našich kamarádů plnou silou, písnička střídá písničku a všichni se nenuceně baví. Hlavní velitelka a pořadatelka Eva průběžně doplňuje věnečky a chlebíčky a i když se soustředíme na hru, je pořád na co koukat.

Vzhledem k tomu, že hrajeme pro naše kamarády a vzhledem k tomu, že naši kamarádi už náš repertoár v podstatě znají, ozývá se potlesk spíše sporadicky. Ale nám to nevadí a pereme do nich bez přerušení další fláky. Vzhledem k tomu, že jsme po včerejšku rozehraní, sólo střídá sólo a muzika má říz. Sami máme radost, jak dobře nám to jde dneska od ruky …

 

Hrajeme asi 45 minut, vybíráme ty nejlepší a nejznámější hity a naše hudební okénko se brzy chýlí ke konci. Střídá nás zase kapela Mára a Pája, měl bych tam hrát i já, ale muzikantů je tam dneska jak psů, takže likvidujeme donesené domácí zákusky a chlebíčky a zase pomalu začínáme ten náš potulný cirkus bourat.  Přijíždíme domu, vynášíme aparaturu a upadáme do hlubokého spánku…