• Středa, Červen 24th, 2009

24.6.2009 jsem přislíbil mateřské školce v Králově Dvoře, že ukecám staré pachatele z Nablindu a že dětem na rozlučku (akce byla pojata jako slavnostní rozloučení s předškoláky) zahrajeme country. Původně jsem oslovil kapelu Pokus s tím, že by byla i reklama, ale učitelé měli pedagogické rady a jiné výmluvy, tak jsem byl nakonec rád, že to takhle dopadlo. Libor Anýž s akcí počítal. Pavel Pánek kladl jednu podmínku za druhou a tak jsem nechtěl riskovat a oslovil jsem Jirku Radu, kterému ve Zdicích nikdo neřekne jinak než „Čouda“ a jehož všechny hudební seskupení se honosí názvem „Čoudabend“. Nakonec 10 minut před zahájením trachtace Paňák svolil, že si teda půjde zahrát a mě se trochu ulevilo, neboť přece jenom s Paňákem jsem odehrály již nejednu akci a víme na čem jsme. Akce nedopadla dle mého očekávání, moje kytary nešly naladit, díky sluníčku se neustále rozlaďovaly, Lanýž zapomněl původní harmonie, takže mé snahy o druhý hlas se většinou míjly účinkem, protože Lanýž přeskakoval z tóniny do tóniny, ale ustáli jsme to. Dokonce jsme přehlušili i jinou podobnou trachtaci, která se konala ve vedlejší zahradě sousedící školy. Nakonec nás vyhnal déšť, kterému se celé odpoledne schylovalo a i když bychom těch pár kapel asi nejspíš ustáli, zničehonic nám přestal hrát aparát takže letmým pohledem po oranžové prodlužovačce jsme zjistili, že nám paní učitelky vypnuly proud. Přece jenom déšť je déšť.

Čoudu jsem pak viděl až na slavnostním zakončení školního roku a předání vyznamenání ve Zdickém kině 26.6., kde jsem se mu omlouval za nastalé zmatky. Čouda byl rád, že s náma nemusel, protože přece jenom s námi nikdy nehrál a akce se bál. Pokusil jsem se s ním dát řeč, protože i po těch létech čas od času přijde někdo, kdo by chtěl odehrát countrybál nebo zábavu a potřeboval by kapelu a Lanýž by i zájem měl a na Paňáka moc spolehnutí není, takže jsem si myslel na Čoudu jako na basového adepta. 

Čoudova odpověď mě docela vyvedla z míry:
„Zdice jsou plný basistů a ty chodíš zrovna za mnou ?“
„Ják plný ?“ zírám jak nekvalifikovaný dělník na výplatní pásku –  (Kromě Ládi Hrubce, Paňáka a Čoudy nikoho neznám)
„Teď z fleku ti jich bez přemýšlení vyjmenuju pět. Začnu třeba Pavlem Sudíkem …“
„Pavel hraje basu ?“ ještě stále lapám po dechu, neboť naposledy s náma hrál Pavel na banjo
„Jo, dokonce pětistrunnou !“ vychutnává si situaci Čouda

Konec rozhovoru ….

Hned druhý den utíkám za Pavlovou manželkou Janou, která dělá na poště a somruju telefonní číslo. Hned píšu Pavlovi esemsku zda-li by a jestli a i kdyby se ihned ozval, že už je pozdě. Pavel odepisuje až večer, že to tedy asi nejspíš skoro určitě na 99.98% zkusí ale že ještě jede na dovolenou, takže mám ještě 14 dní na přemýšlení.

Po příjezdu Pavla Sudíka z dovolené děláme zkoušku, Libor Janda nemůže (neboť má od manželky zákaz vycházek) a tak zkoušíme a povídáme si. Odpoledne uteče jako peníze z účtu a já zjišťuju, že na rozdíl od Paňáka, kterému bylo všechno špatně a všechno bylo málo boostrovaný, se Pavel Sudík pouze zeptal „jak to mám zahrát ?“ a šlo se hrát. Když jsem zjistil, že Pavel umí i zpívat, mé nadšení nebralo konce.


Na další zkoušku dorazil i Libor a zkusili jsme některé mé písničky takto ve třech. Výsledek předčil očekávání a já zjistil, že sice jsme uzavřeli jeden problém, ale vzápětí otevřeli druhý – potřebujeme druhého kytaristu, nejlépe dvanáctistrunného, aby se s ním daly zahrát „Starý schody“, které se dost líbí … Takhle ve třech jsme první zkoušku udělali 2 písničky, druhou zkoušku další 2 písničky, a po měsíci cvičení máme asi 12 mých šuplíkových věcí vč. starých ackcellentských, které se daly zahrát na akustickou kytaru.

(Malá odbočka:) Někdy v těch dnech jsem byl ještě na jedné z Pokusáckých písniček požádán, zdali bych do kapely nepřinesl některou ze svých písniček. Bylo to v době, kdy jsme začínali cvičit s tou naší tlupou a kdy jsem neměl ještě tolik rozezpívaný hlas a v Pokusu, kde zpívám sedmé až desáté hlasy a ještě k tomu jenom ve 3 písničkách, takže se kolikrát stalo že po nazvučení zvukaři můj mikrofon zamutovali nebo stahli a když jsem přišel na řadu a začal jsem zpívat, tak bylo ticho – mnozí zvukaři ani nepostřehli že basák zpívá svoji jednu sloku a dál nerušeně konzumovali svůj párek a nebylo jim divný, že v produkci kapely něco chybí. Prostě při produkcích Pokusu jsem tam pouze od krásy a od dopravy (kteréhož poctění se chci také co nejrychleji zbavit, protože už nemám finančně na to, dotovat někomu jiného dopravu, zvláště pak že i Markova i moje společná tvorba Arivederci, Hyla, Já vám povím, ale i Markovo a Honzy Šebesty – Samba, která t.č. boduje na druhém místě na rádiu Samson, je prezentována výhradně jako tvorba Marka Jonáše, takže i když nejsem vyloženě ješitnej, přijde mi to trochu i líto, jak si Marek přivlastňuje cizí tvorbu ). Takže zazpíval jsem „už jsi dlouho pryč“, a ostatní vyslechli a po chvíli ticha se ozvalo: „Hezký, ale kdo to bude zpívat ?“ Prostě neumím zpívat folkovou muziku a když nasadím ten svůj bluesový chraplák, tak nejenom že zpívám 2x tak silně než ostatní, ale ani barevně to tam moc nejde, tím spíš, že moje tvorba není vůbec tvorba do kostela a do Spirituál kvintetu, kterého Pokus tématicky lehce kopíruje. Takže i s přihlédnutím k věčně rozhádané kapele a čachry s kapelní pokladnou a cesťáky za hraní a v neposlední řadě i ke způsobu uvádění našich písniček, které se odlišuje od ostatních kapel a kterého se všimlo (a které nechápe) již mnoho posluchačů, a sice, že kapela Pokus nerozlišuje mezi tvorbou „naší“ a „převzatou“ ale že veškeré Markovo uvádění písniček se drží přibližně v duchu: „tuhletu písničku jsem složil JÁ“, „tohle je MOJEe písnička“, „tahle písnička je z MÉHO pera“, „tohle to složil Honzík“, a ta k se to pomalu nese celým koncertem, a to vč. společné tvorby, kterou Marek opět presentuje jako tvorbu výhradně svojí – jsem došel k názoru že své vlastní písničky si asi budu zpívat sám.
(Konec malé odbočky)


A tak nějak vzniknul &spol. S muzikou se peru přes dvacet let a bylo mi hned jasné, že vymýšlet jméno kapely které se bude po případné rozpadu zase měnit a zase se začínat od začátku, protože lidi nebudou vědět na koho mají chodit, jsem prostě kapele oznámil, že by bylo vhodnější hrát dál jako Pavel Šilhavý s tím, že by se k tomu přidalo něco jako „a kamarádi“ nebo „a spol.“ právě z toho důvodu ne že bych nechtěl aby se i kluci podíleli na výsledku kapely svým jménem, ale aby stejně jako lidi chodí ne na Máky, ale na Samsona, ne na Druhou trávu, ale na Křesťana a je jedno s kým právě Samson a Křesťan kamarádí a s kým právě ne, aby když půjdou na Šilhavce tak aby věděli že uslyší tyto a tyto písničky a v takové a takové kvalitě a bude jedno jestli Libor Janda právě dostal povoleny vycházky, nebo jestli za něj momentálně hraje někdo jiný. Kluci to pochopili a vzájemně jsme si odsouhlasili, že to vlastně ani elegantnějc udělat nejde. Takže když jsem v neděli 30.8. mluvil s novým kytaristou, který se ozval na náš inzerát, že sháníme kytaristu, a který by měl dorazit na příští zkoušku, tak už stačilo jenom sehnat Martinu Vašíčkovou z kapely 3M (Suroví kocouři), která je jednou se spolupořadatelů festivalu Odolenfest v Dolínku u Odolené Vody a zjistit, kolik že vlastně bude soutěžních písniček a co vlastně máme pilovat. Soutěžní písničky budou prý tři, takže pokud kapela nerozhodne jinak, téměř určitě (pokud to stačíme nového kytaristu naučit) zahrajeme „Nemysli si“, „Starý schody“ a „Potkal jsem člověka“ a do konce roku se pokusíme nahrát CD s aspoň 10 písničkama, aby bylo co lidem dávat.
Trochu nám to časově komplikuje fakt, že musíme vyklidit naší starou zkušebnu, kterou jsme měli půjčenou od obce, neboť obec nám zaslala doporučený dopis s tím, že hodlá prostor využít jiným způsobem. I tak obci Zdice děkujeme, neboť jsme měli těch 6 let aspoň nějaký azyl pro naši aparaturu a s přihlédnutím k tomu, že do půlmetru tam byly vlhké stěny, netopilo se tam, netekla tam voda a a nešel tam proud. Mám tak trochu podezření, že za výpovědí stojí částečně Marek Jonáš, který 20.6.2009 v době mé dovolené v Chorvatsku šel bez mého vědomí do zkušebny a dožadoval se klíče a chudák poctivý vrátný Markovu stížnost napsal do knihy klíčů, s tím že „p. Jonáš si stěžuje, že se muzikanti nemohou dostat do zkušebny ke svým nástrojům“, ačkoliv ve zkušebně nepatří Markovi ani tyčka … Co tam Marek hledal, netuším. Ale máme po zkušebně – všichni …

Category: Zápisníček
You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.
Vaše komentáře: