Vánoční koncert v domově seniorů ve Zdicích (BE)
29.12.2011 15:00 hod.
Dorazili jsme ze Zátora domů a máme asi hodinu a půl volna, než vyrazíme na další dnešní štaci. Honza si dává něco malého k obědu, mě se vaří čaj a napadá mě, že bych se mohl chvilku natáhnout abych dohnal spánkový deficit z noci. Zavírám oči, ale zdá se mi, že jenom klimbám, protože slyším, co si ostatní povídají. Asi za hodinu je doklimbáno, dopíjím mezitím vychladlý čaj a debatujeme na téma, jestli jsem spal nebo ne. Já tvrdím, že ne, že jsem za celou dobu nezamhouřil oka a celou dobu jsem ostatní poslouchal – ostatní zase tvrdí, že jsem „nezamhouřil oka“ dost nahlas a že jsem chvílemi svým chrápáním ostatní při jídle dost rušil.
Nespěcháme, protože Dům seniorů ve Zdicích je pár ulic od nás a aparatura je stále v autě. Přijíždíme na parkoviště a já jdu obhlédnout terén. Vítá mne udivená ředitelka: „Ahój, to už je devětadvacátýho ? Já na to úplně zapomněla !“ Nevadí, v poklidu připravujeme aparaturu a sestry narychlo svážejí seniory do centrální místnosti s odůvodněním, „že prý bude hudba“. Slavnostní výkop je naplánován na 15:00, ale spád událostí je natolik silný, že to vypadá na začátek o dost dříve. Pozval jsem na dnešní koncert i Ivana Koulu s chotí, tak jestli dorazí, tak asi nejspíš jenom na závěrečné titulky …
Je čtvrt na tři, v uchu mi lehce šumí monitor, jdu ještě na záchod a poslouchám, co si říkají lidé v místnosti, když tu – v monitoru praskot – jinak nic. Dokončím potřebu a jdu se zeptat Honzy, co se děje. Nic, všechno funguje, jenom do monitoru neteče signál. Vypínám fantom, znovu zapínám a už to zase hraje. Jsa uklidněn, že je vše v pořádku, jdu si pomalu připravit noty, když tu – v monitoru praskot a nic. Že by zlobil fantom ? Vyměňuji mikrofon za druhý – stejná závada. Jdu pro dynamický mikrofon s tím, že to prostě bude horší, ale nějak to přežijeme. Dynamika funguje bez problémů a tak máme zase doma co dělat až budeme hledat závadu … Zvuk v místnosti ale dost utrpěl, protože hold dynamika není kondenzátor.
Honza pouští Ave Mariu a já zpívám. Potlesk. Vítám seniory. Úžasná atmosféra. I když je věkové složení seniorů ve Zdicích a v Zátoru přibližně stejné, tady jakoby bylo „více sluníčka“. Mám pocit, že na docela malý prostor to Honza moc drží pod krkem a tak se ptám posluchačů, jestli to není moc nahlas ? Jedna ze sester stojící vzadu u dveří souhlasně pokyvuje hlavou, že by se to jako mohlo trochu ztišit, když v tu chvíli se z první řady posluchaček ozve nahlas názor, proti kterému se nedá nic namítat: „To je akorát ! My jsme tady stejně všichni hluchý … !“. Trochu tedy tišíme aparaturu a pokračujeme v produkci. Ranní rozezpívání v Zátoru nese ovoce a vesměs nemám problém ani s dechem ani s intonací a hlas příjemně sedí. Program odsejpá a důchodci se nenudí. Dávám reklamu na připravovaný jarní program a zpívám kousek operety „Vás ženy jsem líbal rád“ od Franze Lehára. Sestra nese na tácku dva hrnky s obrovskou šlehačkovou čepicí. Ale někam jinam. Já, který (po dvaadvaceti létech) už týden nepiji kafe tiše slintám. Po koncertu se dozvídám, že si důchodkyně vždy po obědě dávají capuccino. Teda všechna čest. Tichou noc, svatou noc zpívají všichni sborem jako jeden důchodce. Kdo nezná slova, tak aspoň brouká. Už jsem se dokonce naučil první dvě sloky, takže do papíru letmo mrkám pouze na tu třetí – lepším se každým dnem 🙂 Jsou právě tři hodiny a ve dveřích vidím manželku Ivana Kouly. To z toho programu moc neměla. Kromě asi tří důchodců, kteří se odšourali pryč, ale ostatní sedí dál. Ptám se jich, jestli se jim to líbilo. Ano, bylo to prý úžasné a chtějí přídavek. Protože ale přídavek s sebou nemáme, zopakujeme Adeste fideles, Ombra mai fú, Panis Angelicus a k „bezmezné“ Honzovo radosti i Dvořákovu Starou matku. Takže i paní Koulová se nakonec dočkala.
Obcházím seniory. Každému popřeji hezký nový rok a poznávám zde i několik známých tvářím, jako např. paní učitelku Bezchlebovou – vzpomínka na první třídu – jó, už je tomu 36 let 🙂 Jedna z babiček si přeje zazpívat Poem. Jestli je to ten od Fibicha, tak si nejsem úplně jist, jestli to vůbec má slova, ale slibuji, že do příště připravím. Chvíli si povídáme a senioři nechtějí věřit, že skutečně bydlím pár ulic odsud. Dopíjeme připravený čaj a já ještě nealkoholické pivo, balíme aparaturu a mizíme do tepla domova. Bylo to velmi příjemné představení – hlavně pak některé nezapomenutelné momenty: např. devadesátiletá babička se těší na příští vánoce až zase přijedu zazpívat … 🙂 Akce toho typu by tu prý měly být častěji.
