Vánoční koncert v kostele v Železné (BE)
25.12.2011
Kytara leží už delší čas ve futrálu, festivaly skončily (teda až na vyjímky) s podzimem a do jara je ještě dost dlouhá doba, a tak se do podvědomí pomalu
Vánoce na krku a tak padla volba na klasický repertoár – Ave Maria (Schubert i Bach/Gounod), Adeste Fideles, Panis Angelicus a jedna z mých nejoblíbenějších – Ombra Mai Fú, nechyběla ani Dvořákova Stará matka. Do seznamu se nevešla už jenom O holy night, ke které se mi nepodařilo díky skluzu ve studiu připravit playback. Jako první „štace“ (u které v podstatě až poslední chvíle nebylo jisté, jestli vůbec proběhne) se nabízelo hraní v kostele Nanebevzetí Panny Marie v nedaleké obci Železná kousek od Berouna. Původní předpoklad byl, že se na místo dostavíme ve 14.00, do 15.00 nazvučíme a nadrátujeme a přesně v 16.00 vypukne hudba. Kostelník přislíbil otevřít svatostánek ve 14:30 s tím, že dříve to je naprosto zbytečné. V pořádku, i tak bude času relativně dost. Jako zvukař jede synovec Honza, bere s sebou i svoji kamarádku Máju s foťákem a nakonec z domova prchá i fotoúderka – můj táta s foťákem i kamerou. Naloženo je vcelku rychle, takže nakonec na místo dorážíme v původně plánovanou druhou hodinu odpolední. Nikde nikdo. Venku zima a fouká vítr a tak sedíme v autě a posloucháme radio. Mezitím píšu esemesku místním a hlásím, že jsme již na místě. Čas pomalu utíká a tak posílám druhou esemesku. Čas pomalu pracuje proti nám, protože stát se v té zimě může cokoliv a v mrazu narychlo pájet utržený kabel není vůbec příjemné. Zvoní telefon a kamarádka oznamuje, že kostelník na nás nezapomněl a že dorazí včas – přesto má už ale přes 20 minut zpoždění. Posloucháme rádio a já na volantu klimbám, občas zapnu motor, protože silný vítr a déšť vnitřek dodávky rychle ochlazuje a zase klimbám. Pomalu mi dochází trpělivost, neboť dávno odbila třetí hodina, kostelník nikde a ve čtyři to má vypuknout. Nahlas si opakuji co všechno jsme vzali a jestli jsme něco nezapomněli a najednou ztuhnu – chybí kabel od Honzova notebooku, který jsme při zkouškách nechali na stole ve studiu a pak už si na něj nikdo nevzpomněl. Přichází manžel kamarádky, že se jde podívat, co je s kostelníkem. V autě je hrobové ticho – špekulujeme jestli jsme schopni chybějící redukci nějak na místě v zimě za půlhodiny vyrobit, nebo jestli je možné těch 20km do Zdic a zase zpátky za půlhodiny stihnout. Asi ano, ale určitě ne Tranzitem. Ve čtvrt na čtyři přichází kostelník s tím, že od půl třetí čeká až pro něj někdo přijdeme ! Proboha, ale kam ? Bleskem nosíme aparaturu do kostelíka a já se snažím o zoufalý pokus ujet 40km plných serpentin, přes okresní město, a to vše za asi 40 minut. Proklínám veselého kostelníka, který hýří vtipem a je „free a happy“ a je mu úplně jedno, že máme skoro 45 minut zpoždění, které se nedá jen tak nějak dohnat. Kola tranzita se protáčí v bahnitém poli a já se snažím o nemožné. S naprosto klidnou hlavou a pedálem až na podlaze vyrážím směr Beroun a pořád se snažím vymyslet, z čeho narychlo vyrobit tu mizernou přechodku mezi notebookem a mixážním pultem a to stereo, a to i s tou eventualitou, jak by to asi znělo, kdybychom to spáchali jenom mono … Jacky s sebou máme, několik náhradních sluchátek taky (veškeré díky a hlubokou úklonu firmě thomann.de která poslala IEM odposlech do dvou dnů od objednání na poslední chvíli ještě před vánoci a tak si s sebou vezu zbrusu novou vysílačku). Řežu jednu zatáčku, druhou, pomalu mi dochází, že to nemá smysl….
Ve třetí zatáčce šlapu prudce na brzdu, je tu trochu místa při okraji silnice a všude relativně dobře vidět, otáčím se a mažu zpátky asi 4 kilometry do kostela. Jel jsem docela rychle …
Fotoúderka, která neví o mém rozhodnutí, mě v kostele chválí, že jsem jel pěkně a že jsem trasu Železná – Zdice – Železná zvládnul za necelých 10 minut a jak prý jsem to udělal a kdesi cosi. Tátovi (vysoká škola elektrotechnická) strkám do ruky pájku a jednu z propojek a přikazuji okamžitě demontovat jacky. Sám se prohrabávám kabeláží a vybírám mezi sluchátky, které budou obětovány pro zdárný průběh akce. Můj pohled padne na 3.5 jack prodlužku z hypernovy za 39 Kč, kterou někdo náhodou hodil do krabice s elektrotechnikou a je rozhodnuto. Prodlužka, nůž, šmik, rychle oholit (kabel, né fousy) a hlavně neutrhnout. Do začátku představení zbývá 10 minut. Kostelník vysvětluje, že mu nějací haranti klackama udělali v kostele díry do oken – posloucháme jej ale pouze jako zvukovou kulisu. V kostele je obrovský hall a zvenčí se množí hlasy přicházejících. Venku – ačkoliv je tam zima jak v psírně a vítr krutě fouká – je o dost tepleji než v kostele. Propojka je hotová a já na poslední chvíli kontroluji po synovcovi kabeláž – přece jenom – je to jeho první štace. Všechno funguje, to – co má hrát – hraje a tak jdu na posledních 5 minut ven. Lidé pomalu vcházejí dovnitř a já ve sluchátku poslouchám, co řeší za zásadní problémy. Kdysi jsme v Železné vystupovali ještě se sborem, ale to už je minimálně 15 let. Prý se sem nikdo moc nehrne a vánoční koncerty se tu moc nedělají, takže mojí nabídku udělat tady vánoční koncert docela rádi přijali. Jdu dovnitř, kynu na Honzu, který pouští Ave Mariu od Franze Schuberta a vypukne hudba. „Ááááááááááve Marýýýýýííííjáááá Gráááácccciiiiiaaaa pléééénááááááá“. Ačkoliv jsem se nadechl úplně nejvíc – skoro až ke kolenům, ba možná ještě níž – právě mi došel vzduch a minimálně 3 doby mi ještě chyběly dozpívat. Můj klid je ten tam a trochu se klepu zimou a trochu trémou a s hrůzou pozoruji páru, která stoupá z mých úst a hodnotím možnosti plic, které v této zimě fungují s bídou tak na 50%. Možná ještě méně. Dozpívám, pozdravím, popřeji. Nikdo netleská. Jsem v poklidu a jdeme na druhou skladbu. Ave Maria od Johanna Sebastiana Bacha a Charlese Gounoda. Abě Ave Marie nazývám „trhoplickami“, protože v té třeskuté zimě a s kapacitou mých plic to není to, co by to mělo být. Pozoruji oblaka páry, která opouští moji ústní dutinu, v duchu nadávám kostelníkovi za zkaženou atmosféru, nadávám na zimu a vzpomínám na dobu před 22 léty, kdy jsem s kamarádem Vaškem Vančurou běhával 11 km trasu do Hředel a zpět a každých 100 metrů jsme dělali deset kliků. To mě bylo osmnáct a půl. Když jsem pak začal chodit do zdického sboru k Ivanu Koulovi, divil jsem se tehdejší čtyřicátníkům – kuřákům, kteří při zpěvu za každým veršem lapali po dechu. Já jsem dokázal celé sloky zpívat na jeden nádech. Dyť na tom přece nic néni, né ? Dnes zjišťuji, že dvacetileté sezení u počítače a téměř nulová fyzická aktivita spolu s nezřízeným pitím kávy udělaly své. Je potřeba na své fyzické stránce ještě trochu zapracovat. Sem tam se ozve falešný tón, kdy už díky zimě a nedostatku vzduchu nedokážu tón dotáhnout – ale oni stejně nevědí, jak to má vypadat správně a tak v poklidu zpívám dál a písnička střídá písničku. Stále žádný potlesk. Jsa překvapen, že na rozdíl od písniček, které jsem sám složil a u kterých s oblibou zapomínám text, znám nicneříkající zpěvné latinské texty naprosto dokonale a ačkoliv mám vedle sebe stojánek s texty, vůbec jej nepotřebuji, jsem se prozpíval k poslední osmé písničce. Tichá noc – svatá noc. Lidé zpívají se mnou. Tuhle znají. Je i tak hezky natransponovaná, že se mi i dobře zpívá. Jenže já jí na rozdíl od ostatních neznám (hamba mě) a tak musím občas juknout do not na stojánku. Příště těch českých koled připravím víc. Koukám k mixážnímu pultu a zjišťuji, že dorazil i kamarád Míra Petrenka – tahle muzika ale určitě není jeho parketou. Jeho manželka mu jistě dala nůž na krk a on pod pohrůžkou bezmasého týdne raději svolil k nedobrovolné návštěvě kulturní akce. Dozpíváváme společně třetí sloku a – lidí dlouze tleskají. Klaním se, přeji mnoho zdraví a štěstí do nového roku a odcházím.
Balíme a nosíme do auta, zjišťuji, že venku se zatím úplně setmělo a stále je o dost tepleji než uvnitř. Kostelník znovu ukazuje díry, které mu místní lumpové udělali v oknech. V oknech je několik třícentimetrových děr. Určitě ale nejsou od klacků, vypadá to ale spíš na vzduchovku nebo malorážku. Brok jsme ale nenalezli jediný. Loučíme se, přejeme známým vše nejlepší do nového roku, lezeme do auta, startujeme a hned zapínám topení, protože jsme všichni zmrzlí jak drozdi. Byla to úžasná akce, ale je potřeba ještě „trochu“ máknout. Bude to běh na velmi velmi dlouho trať ale bude to běh naprosto fantastický ….
