První letošní hraní a hned pěkně zvostra. Ta měsíční pauza od Silvestra nám dala odpočinout a načerpat nových sil, doplnit repertoár o pár nových nezapomenutelných songů. Ačkoliv se počasí činilo a vítr střídal přívaly deště, kavárna byla vyprodána a všichni návštěvníci tancovali jako jeden návštěvník. Nadšení publika nebralo konce. Někdo tancoval, někdo jen tak seděl a popíjel, ostatní se bavili. Už týden bojuji se zánětem průdušek (či jakousi virózou), nevyzpívám vysoké tóny a leje ze mě při každém seberychlejším pohybu. Elvis je v pohodě. Pro dnešní koncert jsme přichystali pro diváky novinku ze slavného hawajského koncertu – a to rozdávání barevných věnců. Nadšení publika neznalo mezí. Elvis jich měl na zkoušku rozdal asi pět, ale zájem byl takový, že rozdal celou krabici, takže na další hraní už nemáme, takže jsme hned museli zavítat do ptákovin, abychom objednali další – ovšem již patřičně dimenzovanou – várku dalších barevných věnců.
Protože jsme měli ve 22:00, kdy se mělo končit, ještě pár písniček v rukávu schovaných, hráli jsme dál a vyšlo nám to až do 23:00. Samozřejmě začali tančit i ti, kteří předtím netancovali a ve chvíli, kdy jsme se už už chtěli klanět a poděkovat za hezký večer, chytil hlouček slinu a dožadoval se dalších přídavků. Tož dali jsme dva kousky a začali jsme balit, páč to přece jenom domu chvíli trvá.
Nosíme harampádí. Jako napotvoru do té doby celkem snesitelné mžení nabývá na intenzitě a mění se v dost nepříjemné kapky. My ale máme auto se stěrači, takže nám to až tak moc nevadí, jen se v tom bordelu blbě jede. Spěcháme. Konečně máme naloženo. Loučíme se s kavárnou, rozdáváme poslední vizitky, Elvis podepisuje poslední plakáty a startujeme. Hnusně krápe. Na rovince nad Barranďákem se k dešti přidává i mlha, a tak se už oba těšíme, až zalezeme domu do duchen a já si konečně uvařím kýbl horkého čaje. Hodně horkýho čaje ….
Včera jsme oslavili poslední den babího léta v našem oblíbeném Dvoru Kobylisy. Fakt to byl pátek třináctého. Dálnice D5 zasekaná, Praha zasekaná. Všechno totálně zasekané, takže jsme přijeli skoro o hodinu později, než bylo původně plánováno. Postavíme aparaturu, začneme hrát, zvuk strašnej, nedá se to nastavit. Přichází první ožrala, který tvrdí, že to není Elvis, ale country a že ten náš Elvis má vyšší hlas. Snažím se absolventu Vysoké školy života vysvětlit, že až Kubovi nebude 21 ale 40, tak že bude mít hluboký hlas taky, ale ožrala si vede svou a co čtyři písničky si nám přijde stoupnout do kabelů a sdělit nám, že náš Elvis má vyšší hlas, načež do klobouku hodí desetikorunu dobrovolného vstupného. Do toho všeho odněkud přichází jiný ožrala, který na celý areál řve, že Elvis je mrtvý, že má pistoli a že všechny zabije. Několik okolostojících se s ožralou snaží vést dialog ve smyslu, že Elvis už skutečně umřel v roce 1977, že tohle je jen kluk, co si na Elvise hraje a zpívá jeho písničky. Ožrala si však vede svou, že Elvis je mrtvý, takže další dvě hodiny naši produkce jsou přerušovány buď houkáním ožraly, simulující zvuk leteckého útoku, či policejní sirény, nebo jeho řevem, že Elvis je mrtvý a že má pistoli, prokládaným jeho snahou o zmocnění se (a nasazením si na hlavu) našeho klobouku s vybraným vstupným…
Do toho všeho přichází další alkoholem unavený konzument, který se vrávoravě chytí stojanu s reprobednou a dlouho sleduje můj blikající tablet od mixážního pultu. V duchu už vidím 25kg vážící reprobednu padat do sedícího publika, ale opilec to nakonec ustojí. Přes deset minut ale strnule hledí na blikající tablet a co chvíli nám palcem ukazuje, že jsme jedničky. Celou produkci okem pozoruji ty tři ožraly a trhnu hrůzou, co který z nich provede, načež ztrácím koncentraci, přichází sólo a já jsem duší v matrixu. Něco pidlikám na hmatníku, aby se měl čeho Kuba chytit, ale jinak je dnešní produkce hrůza, děs a utrpení. Na WC se s Elvisem střídáme, jeden vždy hlídá peníze a aparaturu. První jdu na WC já. Strefuji se pramínkem do pisoáru a protože jsou mikrofony zapojené i při pauzách, ve sluchátku slyším Kubův slovní souboj s dalším ožralou. Narychlo končím čůraní a jdu Kubovi pomoct s argumenty. Ještě na WC míjím několik návštěvníků, kteří mi sdělují, že dneska je to pekelně dobrá zábava, všichni se moc baví, zvuk je fantastický, hrajeme nejlíp, jsme TOP mega nejvíc a Elvis je nejlepčejší. Zírám na ně s otevřenou ‚ústou‘, jestli si jako nedělají ‚prdel‘, ale vypadá to, že to asi myslí vážně…
Dneska nám pořadatel udělal velkou radost, neboť do vjezdu Dvora Kobylisy vyvěsil plakát, čímž se návštěvnost zdvojnásobila. Jeden z posledních dnů, kdy se ještě dalo chodit v krátkém rukávu (a nohávu taky). Lidi nás o5 nechtěli pustit domů, takže jsme po pěti přídavcích vypnuli aparaturu a zbaběle prchli, páč bychom tam hráli nejspíš ještě dneska.
