09.03.2004 – ACKCELLENT – club Batalion, Praha

Na základě hraní u Katapultu z letošního ledna a excelentních fotografií z Fotoateliéru Ing. Šilhavý ( www.fotosilhavy.cz ) které jsem použil pro naší další propagaci se ozvalo několik klubů a festivalů. Jeden z nich byl i club Batalion v Praze na Václavském náměstí.

Jeli jsme již nově zakoupeným Tranzitem a osobně jsem na tuto jízdu spěchal tak moc, jak to jen šlo, protože mi naše načinčaná dvanáctsettroska přece jenom do Prahy moc nešla – a na Václavák tuplem. Jako předkapelu jsem si sebou vzali naše kamarády z Mejdej.

Domluva s pořadatelem zněla jasně. V 18.00 už musíme být na místě, i když hrajeme od 20.00, protože se pak začnou scházet lidi a skrze nával lidí bychom harampádí nepřenosili.

(a až bude čas, tak to dopíšu, protože zrovnas tahle akce byla vonervy … 🙂 )
 

5.3.2004 – rest. u Bělohlávků, Počaply (BE) + REGENERACE

Ozval se nám Vašek Běhavý z Odyssey, že by nás chtěl jako předkapelu ke Zvlášňý škole, která bude vystupovat v létě u něj v Poli u Blatné a protože se nám ozval i Miloš Kebrle, že by chtěl před Vaška předkapelu a protože Miloš a Vašek jsou kamarádi, taxme to předkapelování vzali. V duchu už jsme se viděli jako poloviční (néli tříčtvrteční) profíci a v případě, že se tohle podaří, že bychom mohli navázat nějakou dlouhodobější spolupráci se slavnějšíma kapelama … Stále jsme totiž téměř neznámí začátečníci a pořád nám chybí možnost chytit dech a pořádně to rozjet. Na konci února kupuji Tranzita, protože Troska stále ještě nejede a starosti s opravama neberou konce. Finále toho všeho je takové, že když už jsme konečně dali obě naše Trosky dohromady a jsou pojízdné a funkční, tak se jich zbavujeme, protože už toho máme akorát tak dost. Nakládáme s předstihem Tranzita a i když to máme přes Levín k Bělohlávkům asi 6 km, jsme na místě asi 2 hodiny před začátkem vystoupení. Pan hostinský se tváří nevrle, na což jsme byli upozorněni. Dáváme kávu a vyhlížíme do strašné zimy buď Miloše nebo Vaška s kapelou. Ještě asi hodinu budeme sedět o pivu a kávě než se oba sejdou.

Pomáháme kapele vynosit aparaturu jejíž stáří je na první pohled patrné, většina komponentů pochází z produkce firmy „UDo“ (Udělej Doma) a tak okukujeme na co se hrálo v létech sedmdesátých, když jsme ještě tahali kačera na provázku. Ani kapela Regenerace však nepatří přes svůj nesporný věhlas v západních čechách ke známějším hudebním sdružením a stále se nemůžeme ubránit pocitu, že by to jméno spíš sedělo nějakému dívčímu folkovému sdružení. Náš předpoklad, že qůli Regeneraci asi dnes sál u Bělohlávků praskat ve švech nebude, takže se s nikým nesvezeme, se naplňuje. Taháme naší nástrojovku a ladíme. Můj marshall strašně šumí, což nedělal. Vzhledem k tomu, že takhle šumí všechno co má elektronky, je v sále asi špatná nula. Václav nabízí svůj marshall ale ten zase hraje úplně jináč než ten můj a všechny písničky znějí jako sjezd metalistů. Riskujeme šílený šum a začínáme hrát. nemá to úroveň neboť po každé písničce se ladí aparatura, leccos píská a hučí, sem tam nejdou mikrofony – sice kvalitní – ale určitě pamatují ještě Klementa Gottwalda, vlastně Zlína. Asi dvacet lidí právě přítomných se silně nudí a produkce nemá úroveň. Sem tak zabrousí náš pohled pod podium, kde má Regenerace stůl – dokonce si přivezli i muzikantskou Lidušku a nenuceně se baví. Sem tam se ozývá z podpodia smích. Snažím se zapomenout na možnost, že tím konkurenční kapela vyjadřuje obdiv nad naším muzikantským umem. Dohráváme poslední písničku, pár lidí zatleská. Jdeme si pro pivo, uklízíme herberk a nastupuje regenerace. Aparatura jako na potvoru najednou funguje bez chyby (tohle už známe od Crystal Ship) a regenerace hraje. Profesionalita kapely je nesporná a tak sedím a poslouchám, sem tam natáčím a sem tam fotím. Bramborák s Lanýžem spolu a ještě asi 3 lidmi tancují a Vlastoš vyzval muzikantskou Lidušku k tanci. Tancují spolu celou produkci Regenerace a protože nevím v jakém poměru je Liduška k muzikantům z Regenerace, nejistě očekávám, že Vlastošovi někdo v nejbližší době asi barevně pozmění displej či počet kostí v těle. Liduška se Vlastoše drží jako Káča čerta a bubeník Regenerace vrhá z podia do tmy strašný kukuče. Liduška zřejmě patří jemu ….. O přestávce si jde Regenerace i Liduška sednout ke stolu a my všichni se přeme, jestli dostane Vlastoš nabančíno hned nebo až po skončení produkce. Pohledem do ztemnělé místnosti zjišťuji, že komě nás a Regenerace je v sále ještě asi 10 lidí, no prostě natřískáno …. Regenerace nastupuje na druhou půlku programu, Vlastoš tancuje s Muzikantskou Liduškou, Bramborák Janda tancuje s Lanýžem. Jinak se sál, do té doby prázdný, plní do té doby sedícími deseti lidmi. regenerace zdárně dohrává koncert, Vlastoš předává Lidušku majiteli a v tu chvíli přichází pan hostinský, který nevybíravými slovy vyhazuje přítomné ven. jeden z muzikantů Regenerace oponuje hostinskému, že aspoň dopije, načež hostinský zařve „VEN !!!“ a to tónem, který nepřipouští diskuzi. Všichni nosí harampádí do našich Tranzitů, ten vaškův je plný tak, že by se už myš nevešla, my jsme na tom lépe. Muzikant, který si dovolil oponovat hostinskému si pod vousy mumlá „Kdybych nebyl vožralej, já bych mu ukázal …“, načež se loučíme a Regenerace odjíždí do Polí. Přichází Miloš s penězi, které ale odmítáme, protože tato akce byla pro něj určitě ztrátová, takže tu domluvenou pětistovku oželíme. Regenerace na naftě propálila určitě víc …
Obrázky neoplývají kvalitou, neboť byly pořízeny videokamerou přes infra v téměř absolutní tmě …

21.2.2004 – Zdice – restaurace „Pod skálou“ známá též jako „U chlívků“

Protože jsme ve Zdicích za hvězdy a protože jsme rozjetí, domlouváme pod dojmem výsledků z našich posledních hraní v restauraci „U Chlívků“. Slíčná to dívčina, která to domlouvala zřejmě netušila, koho si do nálevny bere, neboť kromě večeře přislíbila i peníz, který jsme ale odmítli. Celou tuto akci jsme vzali pouze jako veřejnou zkoušku, neboť potřebujeme prorazit a dokázat ostatním své kvality. Přijíždíme tedy stále nestartující Troskou před Chlívky a vykládáme. Vzhledem k tomu, že je na plagátu napsáno „Ackcellent“ a malými písmeny „Bigbeat“, nikdo z přítomných netuší co bude a všichni předpokládají že právě nastupuje nějaká místní barová kapela a že tedy bude trachtace. Stavíme aparatůru i světla a místní štamgasti se podivují, co všechno sebou tahají barové kapely za harampádí. Dáváme každý pivo a opatrně, abychom nebyli pod vlivem dřív než bude trachtaci konec, usrkáváme zlatavý mok. Zjišťujeme, že mezi hosty sedí i ta jemník místního Kulturního domu Přemek Landa, který se k nám hned halasně hlásí a přes celý lokál na nás huláká „HHHVĚĚĚZDÝÝÝ“. Stejně jako vždy předpokládáme, že návštěvnost bude mizerná, takže celou akci bereme zvesela. Kolem dvacáté hodiny zapínáme světla a jdeme hrát. Začínáme o5 Ropuchou. V polovině první písničky, kdy hrajeme do prázdné tmavé místnosti, přichází někdo z vedlejšího traktu restaurace, že je to moc nahlas. Tlumíme zvuk a hrajeme druhou písničku. Moc nahlas. O5 tlumíme. Třetí písnička jsou jako obvykle „Narozeniny“. Moc nahlas. Tlumíme. Aparatůru jsme mohli dneska klidně nechat doma, neboť ji v pohodě přehulákáme. Po asi 35 minutách hraní, kdy jsme ještě asi 10 zeslbovali zvuk, děláme přestávku a bereme zavděk stejkem s broskví a hranolkami. Hrajeme druhou půlku programu a na několik volných židlí si přišlo sednout několik lidí, co už se nevešli vedle do kójí resp. do chlívků a tváří se, že je naše muzika nesmírně zajímá. Starší pár dokonce spontánně tleská, a tak spontánně staršímu páru za potlesk děkujeme. Když vyčerpáme repertoár Ackcellentu a cheme balit, přichází slečinka, která akci domluvila s poděkováním, že se to všem ve vedlejším traktu restaurace strašně líbilo, jestli bysme nemohli ještě přidat. Takže jsme ještě asi hodinu hráli písničky z Nablindu a nějaké vodrhovačky z country. Když už jsme toho měli asi tak akorát naložili jsme věci do Trosky, poděkovali za jídlo a pití, peníze jsme odmítli, já jsem sedl do Trosky, ostatní se do Trosky pořádně opřeli a zatlačili, čímž se nestartující Troska na druhé převalení rozjásala a jeli jsme o kilometr dál zase to naše harampádí vykládat. Stejk s hranolkama byl ale super …
Po týdnu, kdy jdeme ke Chlívkům na pivo zjišťujeme, že dívčina dostala funkci vrátné v kovošrotu (asi za odměnu) a vedoucího Chlívků dělá o mnoho ošklivější chlap.

13.2.2004 – Zdice – školní ples

Kromě kladných i záporných zážitků jsme zde nabyli i jeden vyloženě negativní, a to ten, že nám ty malý zmrdi ohnuli obě zpětný zrcátka u Trosky, přičemž jedno z nich rozbili úplně. Jestli tohle jednou bude vydělávat na náš důchod, tak potěš pámbůch. Ani se nedivim Špidlovi, že chce důchody zrušit …

Vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku času píšu tyto vzpomínky až na po čtyřech měsících, takže asi bude vzhledem ke stavu mé paměti dost kruté si na všechny detaily našich trachtací do detailu vzpomenout.
Akci jsme slíbili pod dojmem dobrého ohlasu hraní na Jiřinkových slavnostech. Trošku mne zarazilo, že celou akci pořádá 5 lidí. Postupem času jsme zjistili, že každý z pořadatelů má jiné představy o průběhu školního plesu a tak jsme na poslední chvíli ještě honili vše možné i nemožné. Ředitelka školy nás odkázala na p. Klatovskou, která bude vše zařizovat. Zvučit celou akci měl vedoucí zdického kulturního klubu, Přemek Landa, který měl do našech přestávek pouštět disco z CD. Protože znám stav místní aparatury, byla mi tato informace krajně podezřelá a Přemkovi hned telefonuji. Přemek se do telefony chytá za hlavu a potvrzuje, že sice bude pouštět diskotéku, ale zvučit bude Jirka Klatovský, místní to zvukař. Aparatura ale zůstává a sebelepší zvukař množství vstupů do mixu neznásobí. Volám tedy Jirkovi Klatovskému a ptám se jej na aparaturu a zvučení. Vzápětí jsem posílán do méně přístupných míst pod zády s oddůvodněním, proč se tak blbě ptám, když místní aparaturu znám a co umí, to už jsme taky poznal … Pravda, kdysi jsem místní kulturák zvučil… Takže jednoznačně informuji muzikanty o tom, že sebou musíme vzít i celý aparát, a to vč. světel. Poblijóni záři štěstím, protože už dlouho neměli možnost tahat rack se zesilovači, který má asi 50kg a jehož nošení je vždy všemi vyhledávaným zpestřením našich produkcí. Domluva s pořadateli je asi taková, že budeme hrát asi 2 – 3 série v druhé polovině programu. V té první dostanou žáci hodnotné ceny a vystoupí místní dětský pěvecký sbor.
Z práce tedy vyrážím již s předstihem a s částí kapely nakládáme harampádí. Odjíždíme do kulturáku a i přes ujištění, že kulturák bude od 17:30 otevřen, nikde ani noha. Vzhledem k tomu, že v 19:00 má program začít a za hodinu nenazvučíme i kdybysme se zuli, otevírám kulturní stánek vlastním klíčem, co mi zbyl ještě z dob zvučení a rychle nosíme věci dovnitř a stavíme. V 18:00 máme postaveno a zkoušíme zvuk. Je strašný. Dlouho jsme tu nehráli a člověk si místní příšerné (netlumené) akustice rychle odvykne. Chtělo by to hlavní sál něčím vytlumit, neboť se zvuk strašně vrací. Když procházím kolem dveří na sál, napadne mě podívat se na itinerář celé akce, který je na dveře vylepen – a nevěřícně zírám. Skupina Nablind zde dnes vůbec nevystupuje. Polévá mě horký pot, neboť když se 5 pořadatelů nedokáže shodnout na tom, jak proběhne zvučení kapely, proč by jeden z pořadatelů nemohl bez vědomí ostatních vyměnit hlavní hvězdu programu, tzn. nás ?? V duchu si ještě procházím veškeré informace ohledně data a hodiny vystupování, ale nikdo žádnou změnu nehlásil. Dokonce ani na Přemka a jeho disco nezapomněli, jenom ten název „Nablind“ tam nějak hledám marně. Nakonec přichází sám Přemek s tím, že všechno co bylo dohodnuto platí a kdy máme hrát se dohodne teprve na místě, neboť původně plánovaný program bude asi kratší, neboť pár čísel vypadlo. Neboť vzpomínky na hraní s Katapultem jsou ještě živé, Přemek si z nás co chvíli dělá legraci a přirovnává nás ke hvězdám a různě do nás rejpe … My se nebráníme, jako hvězdy víme, že závist okolostojících je nesmírná a stejně jsme si chtěli zvyknout na náš nový úděl a skutečnost, že budeme na ulici stále častěji a častěji poznáváni a oslovováni, takže nám to nevadí. Akorát o autogram si zatím nikdo říct nepřišel, ale i to doufáme jednou přijde …. Přichází ředitelka školy s tím, že na baru je otevřen účet, abychom se šli zatím občerstvit. Prý jsou pro nás připraveny chlebíčky, káva, pivo a pro řidiče i nějaké nealko. Vzhledem k tomu, že tu jsme již hodinu a půl a další hodinu tady budeme tvrdnout bez práce, jdeme na bar. Požadujeme pro každého 2 chlebíčky, každý se dává pivo (0.5l 17,-), Jarda Bejbl Bábel si dává limonádu (2dl 22,-), všichni si dáváme kávu a nestačíme se divit. Chlebíčky prý vůbec nejsou pro nás, neboť je jich málo, párky nejsou vůbec a suchej chleba nám taky nedaj, protože ten je pouze k párkům a ty jak víme nejsou. Čokoládou a sušenkama se sytit nechceme protože to je, jak víme, vo červíky ve stolici a taky nechceme bejt ani jako Ropucha abychom jedli samotnou tatarku nebo hořčici – tak špatně na tom zase nejsme. Takže volíme hladovku a vzápětí si vzpomínám, co se mnou dělá pití piva nalačno. Nedá se nic dělat, dneska to hold qůli dětem přetrpíme. Hlad je ale hlad a tak do začátku naší produkce již máme každý v sobě piva dvě – ti rychlejší dokonce tři. Chtě nechtě, hrát začínáme stále hladoví avšak všichni již mírně podnapilí. Taky to podle toho vypadá. Na sále stoly s chlebíčka a rodiče s upřeným výrazem na nás. My na oplátku upíráme zraky na jejich chlebíčky, která jsou nám upírány a v pauzách srkáme pivo. Děti se ale baví znamenitě a vzhledem k tomu, že nikoho nenapadlo otevřít okna nebo jiným vhodným způsobem zajistil větrání, je na sále vzduch, že by i hůl stála. A my v tom máme pít pivo a hrát. Naštěstí přichází přestávka a Přemek pouští aktuální novinky světové popo music, tzn. čívavu, redy kirkens a podobné vodrhovačky. Děti šílí a jsou na vrcholu extáze. To ovšem přičítáme spíš zoufalému nedostatku kyslíku než kvalitě aparatury. Dopíjíme pivo, co máme ke svačině a jdeme na druhou sérii. Druhá serie je o poznání lepší, ba je úplně vynikající, neboť jsme se již rozehráli a rozezpívali a jsme všichni v náladě. Smutnými pohledy pozorujeme z výšky podia prázdnoucí stoly rodičů a přátel školy a hlavně mizející chlebíčky… Zůstává jich již na stolech opravdu pouze sporadicky. Hrajeme a srkáme pivo, které je zadarmo (jaxi stále ještě myslíme) …. Při druhé přestávce odchází 2/3 rodičů i s dětmi – hlavně protože že snědli chlebíčky a shlédli své bavící se potomky a tudíž je jejich další setrvání zde zbytečné a taky proto, že na sále se nedá dýchat a kvalita vzduchu je zde taková, že by i hůl stála. Jako svačinku zakusujeme naši druhou a tedy poslední kávu a zbytek zvětralého piva. Nechceme vypadat jako debilové a škrti (co bychom neudělali pro děti) a tak nastupujeme na poslední sérii a už se těšíme na hospodu a aspoň kousek feferoňáku, neboť pivo sice nakrátko zahnalo hlad, ale vzápětí bylo ledvinami úspěšně vyplaveno a vyčůráno a žaludek zlomyslně žádal stále víc. Na sále je asi 20 dětí a zbytky učitelského sboru. Dohráváme sérii, uklízíme herberk a ptáme se učitelského sboru, jestli se to dalo s tou akustikou vůbec poslouchat. Učitelský sbor přikyvuje, že to bylo pěkné i když my si myslíme svoje neboť víme jak to má vypadat správně a odnášíme věci do Trosky. V tom přichází Vlastoš s informací, že majitelka baru přišla s tím, že zavírá a kapela má na lístku 640,- a kdo to bude platit. Nechápavě na sebe hledíme. Argumentuji, že to platí dle dohody škola. Nikdo z pořadatelů tady ale už není a majitelka baru chce mít peníze dneska v kapse – škola svoje účty již vyrovnala a tím pro majitelku baru celá akce skončila – zbývá pouze kapela. No a o té nikde nebyla řeč, takže si prý jede celou dobu za své. S hubou otevřenou lapáme po dechu a pokoušejí se o nás mrákoty. Vlastoš tedy informuje, že je právě (vyjímečně) při penězích a že útratu zatáhne. Basák Bejbl vytahuje 120,- za svých 5 limonád (2 dl) a ostatní slibujeme doplacení Vlastošovi hned jak dostaneme každý svůj díl peněz za hraní. Učitelský sbor se pomalu trousí pryč a my pomalu nosíme herberk do Trosky. Samozřejmě až na Libora Macha, který je invalida a nemůže nosit nic těžkého, takže raději nenosí vůbec nic. Vzápětí zjišťuji, že jsme v kulturáku sami a nebýt mých klíčů tak jsme se sem ani nedostali a ani za sebou nezamkli – takže jsem byl vlastně pořadatel já … Oba Liborové okamžitě odjíždějí domu, Bejbl také a já s Vlastošem jedeme s Troskou skládát herberk do zkušebny a nadáváme na ostatní, že nám s tím nepomohli … Sedáme do Trosky a zjišťujeme, že ty malý parchanti nám ohnuli obě zpětný zrcátka, z nichž jedno se jim podařilo rozlomit úplně … Třetí den jdu do ředitelny pro peníze za akci a argumentuji nezaplaceným lístkem. Odpovědí je mi lakonická poznámka: „To jste jim měli říct, že je to v naší režii a že to zaplatí škola“ ….. a bylo to vyřízené, předražené pití jsme si tentokráte zaplatili sami … ale co bysme pro ty děti vlastně neudělali …

Předmluva:

Na konci roku dohodnul Libor Dalibor Slávek Petr a Zora Janda Flossmann Janda s vedoucím místního kulturního stánku, proč sem maj porád tahat předkapely odněkud jinde, když maj naši progresivní kapelu přímo před nosem a nejsou schopni toho využít. Předběžně tedy dostal naší účast od vedoucího potvrzenu s tím, ať dodáme demo. Vzhledem k tomu, že to Libor ohlásil zbytku kapely v restauraci, kde jsme byli na pivu, pokládal jsem Jandovo proslov za velmi blbej a nemístnej vtip, už qůli tomu že se Janda při všech vážných i nevážných větách neustále přiblble usmívá. Beru tedy do ruky svůj mobil a ačkoliv je po osmé večer volám vedoucímu sám. Janda se stále přiblble usmívá. Hlas v telefonu ale Jandovo slova potvrzuje a mě běhá mráz po zádech co to zase bude za průser neboť jsme jako ACKCELLENT od léta nehráli. Takže mám aspoň nějakou motivaci a věci začínají mít spád. Protože již delší dobu nemůžeme cvičit u nás ve zkušebně, je potřeba najít zkušebnu jinou. Po týdnu jednání se mi to nakonec daří a s Vlastošem bleskem stěhujeme aparaturu do nové zkušebny a montujeme a montujeme. Zkouška dopadá docela dobře a některé z písniček dokonce obohacujeme dvojhlasem. Všichni pochvalně qitujeme, že by to zase nemusela bejt až tak strašná veřejná poprava. Kamarádi nás sice od Katapultu zrazují a nabádají k ostražitosti, neb prý tato kapela programově kurví předkapelám zvuk za účelem vylepšení vlastního image. Netušíme proč by tohle měli zrovna oni mít po těch letech hraní zapotřebí ale necháme se překvapit – jsme jenom předkapela určená k zabití hodiny před vlastním koncertem, takže tušíme že tam stejně budeme za šašky a že s náma druhý den nepromluví půlka Zdic, takže to bereme zvesela ….

Domluva:

A je po všem. Všichni už jsme zase normální a vrátili jsme se spokojeně k našim rodinám. Jsme bohatší o pár fotografií, hodinovou videokazetu naší produkce a spoustu nových zkušeností. Takže se v rychlosti vraťme do 30.1.2004 …..
Na pátek 30.1.2004 jsme si všichni kromě Dalibora Jandy vzali dovolenou abychom mohli ještě dopoledne udělat zkoušku. Libor, který neustále sliboval jaxi to zařídí nakonec přišel s tím, že zůstane v práci sám a tudíž svůj džob nemůže opustit a přijde až na dvanáctou . Takže jsme si to dopoledne každý zařídili po svém. Já jsem ještě narychlo dodělával vizitky, které jsme nakonec položili ke kase. Zkouška dopadla docela dobře, Janda sice vykazoval jisté známky nervozity, ale dalo se to snést. Snažili jsme se zachovat klidnou hlavu a rozumně uvažovat nad programem a skutečností že se nám všem klepou nohy a že bychom tady neradi něco zapomněli i když to máme ke kulturáku asi kilometr. Zjišťujeme, že náš program má asi hodinu a jsme s tímto stavem spokojeni. Úderem čtrnácté hodiny odjíždíme do místní restaurace „Pod skálou“, které ale nikdo neřekne díky kójím jinak než „U chlívků“. Každý dáváme oběd a jedno pivo abychom zahnali trému. Zatím jsme v pohodě a povídáme si o docela obyčejných věcech.

Postupem času však každý dojedl, každý si dal kávu a další pivo a řeč vázne a vázne …  Před pátou hodinou přichází ke chlívkům vedoucí místního kulturního klubu Přemek Landa, který je i spolupachatelem dnešního večera a dává si sváču na vidličku.  Povídáme si o dnešním večeru a hltáme organizační informace. Vzhledem k tomu, že nám bylo doporučeno, abychom pozvali na trachtaci co nejvíc našich příznivců, během předchozích 14 dnů jsme 2x projeli berounský okres křížem krážem a téměř všude visely naše plakáty. Za tuto skutečnost nám bylo patřičně vynadáno. To se prej nesmí … Pomalu se blíží šestá hodina a tudíž termín našeho odjezdu do kulturáku. Strháváme tedy plakáty z Trosky abysme Oldu zbytečně nedráždili a vyrážíme do kulturáku. Vykládáme harampádí a nasáváme atmosféru chvíle. Legendy mají právě zvukovou zkoušku a tak se klidíme k záchodkům. Trosku parkujeme do dvora kulturáku a já zjišťuji, že Troska odmítá startovat, resp.  snaží se ale startér se pouze volně otáčí a nepřiskakuje. Zachovávám klid a utěšuju se, že až ukončíme  produkci Troska se sama opraví a k naší nezměrné radosti sama naskočí. Jeden z techniků nás vyzývá abychom si odnesli nástroje na podium a Katapult se klidí do šatny.  Zvučíme a jsme zatím v klidu. Všichni jsou na nás velice hodní a uklidňují nás, že to bude v pohodě abychom se nebáli. Jsme upozorněni na to, že ten zvuk nebude nic moc, že to ve Zdicích haluje a dělá kouli a že se s tim nedá nic udělat. To mi nemuseli ani říkat, neboť Zdický kulturák s přestávkami zvučím asi 10 let a akustické vlastnosti tohoto kulturního stánku znám víc než dobře. Po první písničce jsme zvukařem uklidněni, že to bude pohoda, že to nemá chybu a že pracovat s náma je paráda. Že ta kapela co hrála před náma (Mej Dej) to měla strašně nahlas a že si furt na něco stěžovali a že se nakonec pohádali, ale my že sme jiný. Zvukař nás též ujistil, že nás vlastně ani zvučit nebude, ale že na nás jenom pustí nějakej program a že to půjde samo. Vycítili jsme že jsme zřejmě v dobrých rukách, neboť nikdo neprudil. Dali jsme tedy Narozeniny a Přízrak abysme věděli, jak dobře se s Lanýžem slyšíme, nechal jsem si ke zvukařově zděšení ztlumit uřvaný odposlech a ještě jsme si prubli Přízrak na zkoušku. Podiový zvukař nechápal, že si chci nechat ztlumit odposlech, když ta kapela před náma to prý chtěla ještě zesílit, tak jsem argumentoval, že chci slyšet sebe, ale i ostatní. Nakonec jsem zjistil, že neslyším kytaru, ale s tím se prý stejně nedá nic udělat, neboť kytara se do odposlechů nedá dát …. Zvukař je zahleděn na Jandovo bicí a mumlá si pod vousy, že by to chtělo ještě dva stojánky, které on ale s sebou nemá. Zatmívá se mi před očima a už vidím, jak jandovo bicí nejsou nazvučeny, nebo jak jedeme pro naše stojánky do zkušebny. Janda protrhává ticho slovy „My bysme pro ně zajeli do zkušebny …“, a kouká přitom na mne. „To je zbytečný“, odvětí zvukař, „já je mám v autě“. A je vyhráno. Janda dostává do bicích 2 mikrofony a ještě jeden kontaktní snímač. Naprosto v klidu odcházíme na kávu a tušíme, že to bude dobré. V šatně Katapultu zatím vládne hrobové ticho. Jakmile budeme slavný, tak tento systém asi zavedeme taky. Je to balzám na nervy a ideální pro nadcházející koncentraci. My jsme se však zatím koncentrovali šálkem kávy u výčepu a snažili se vypadat naprosto nenápadně … Sem tam se po očku koukáme na hodiny na mobilu a čím dál tím častěji chodíme na záchod. Odcházím za Oldou s dotazem, kdy jako máme začít hrát, neboť nikdo nám ještě dramaturgii večera nepředstavil. Olda sděluje, že začátek je ve 20.04 a budeme hrát přesně 60 minut. Ještě se dost blbě ptám jak se na jevišti měří přesně 60 minut, když si tam nikdo normální mobil nevezme a hodinky nikdo z nás nemá. Odpovědí je mi pouze lakonické konstatování, že déle hrát nesmíme qůli Katapultu a míň taky ne, protože bysme lidi ochudili o naši šou. Vzhledem k tomu, že máme nacvičený repertoár na asi 50-55 minut předpokládám, že to bude tak akorát a že za těch 5 minut co budou zbejvat do hodiny nás nezastřelej …. O5 odcházíme pít kávu a čůrat a pít kávu a čůrat. Poblijona Jandu odhánim od pípy, která je hned vedle WC. Janda kouká dost dotčeně a objednává si natruc sodovku. Ze zkušenosti vím, co s Jandou udělá jedno pivo a tak mu sodovku povoluji. Je asi 5 minut do osmé hodiny a velím jít do šatny, kde je stále hrobové ticho a připravit se. Šeptem se dohadujeme, jestli nám skutečně Olda měří ty čtyři minuty po osmé, nebo jestli to má na háku. Všichni jsme nervózní jak prvničky a s klepajícíma se rukama odpočítáváme poslední minuty před obecní popravou. Naší … Je přesně 20.00. Ještě čtyři minuty. Já du domu, sděluje někdo. Ostatní by šli zřejmě rádi s ním ….. V duchu ještě hodnotíme, jestli se stačíme za ty čtyři minuty ještě hromadně vyčůrat, ale vypadá to, že už asi ne, tak si zase hromadně slibujeme, že to teda tu hodinu vydržíme. Vlastoše jsme poslali i s kamerou na balkón a někde by tam měl být i můj táta, který spáchal tyhle nádherný fotky. Vlastoš má nakázáno, aby koncert nahrál naprosto celej abysme si to potom mohli v klidu rozebrat a zjistit chyby, popř. hned někomu za trest nabančit. Ještě minuta. Vypínám mobil s tím, že ani ty moje hodinky nejdou úplně přesně podle grynyče a že se z tý minuty už asi nikdo neposere a velím k výstupu na podium. Letmo zjišťuji, že jsem si nezapnul Rožďala, takže hulákám do mikrofonu „Ahoj Zdice“, zapínám zesilovač a aby měly elektronky aspoň trochu času se probudit k práci, oznamuji návštěvníkům, že „Teď vám tady bude hrát jednu hodinu skupina ACKCELLENT“. Teprve nyní zapíná Vlastoš kameru, takže o začátek jsme na pásku přišli. Publikum – asi 100-150 lidí – se přesouvá z přísálí do kotle. Zesilovač hraje, Janda odklepává Ropuchu (plagát Zdeňka Hellera jsme pro jistotu nechali doma) a jedeme. 14 dní pilného zkoušení se vyplatilo a kapela je docela sehraná. Nahle bicí znějí jako trabant jedoucí na jeden válec. Janda je nervák a zřejmě mu zase upadla palička. Cítím, že kapela nehraje tak, jaxme naučený, že je to všechno strašně křečovitě, že ta tréma asi působí na každého ale chyb tam moc není. Každou písničku uvádím několika „vtipnými“ slovy (za které mě pak Přemek sprdne) a hrajeme. Lidi tleskaj !!! Na tuto skutečnost nejsme zvyklí a tak se pomalu dostáváme do pohody. Zkouším, Narozeniny. Kdesi doma jsem ukradnul malou rádiovku. Nandavám si jí na hlavu (smích) a hrajeme Houmlesáka. Úspěch. Všechny ty písničky hrajeme tak nějak mimo pohodu, všechno je to trošku rychlejší než by to mělo bejt a leckdy jsou moje sóla málo čitelná, protože to prostě nestihnu zahrát. Starý schody. Máme s Lanýžem nacvičenej krásnej dvojhlas. Teprve v noci z kamery zjišťuji, že ho Lanýž nechyt a že to bylo takový trošku pohnojený unissono. Naštěstí ne nenaplňuje moje obava, že zapomenu text a všechno běží jak na drátku. Přízrak – tklivej ploužák a další dvojhlas. Sice trošičku ujetej, ale ladí. Moje sólo má dvě části. Odehraju první a těším se na druhou. Z druhé strany se ale ozve refrén. HA !! Lanýž je taky nervózní a nevydržel napětí chvíle. Zpívám tedy refrén a lituju polovičky sóla o kterou jsem přišel. Na druhou stranu, ženský by určitě házely kalhotky na podium a to by se Katapultu nelíbilo. Sem tam odněkud bleskne blesk, světla svítěj jak o Silvestra, sem tam se za mnou vyhrne oblak mlhy (úplně poprvé jsem si myslel, že za mnou hoří protože nás nenapadlo, že by na nás mohli tento efekt aplikovat). Hrajeme „Blues prázdný kapsy“. Protože Janda je nervózní jako pes, nezní to ani jako blues, ale spíš jako polka. Po koncertě povídal Lanýž, že při tý písničce slyšel bouchnout dveře na podiu. Otočil se a ve dveřích usmívající se Olda. Copak se mu asi honilo hlavou … Jako předposlední písničku hrajeme unylý rock and roll „Když jsme byli malý“ s dost stupidním textem. Tato písnička byla do repertoáru zařazena v podstatě pouze z vycpávacích důvodů. Ženeme se rockandrollem, sólo odehrávám popaměti, prsty tuhnou jak je to všechno šíleně splašený a konec písničky. Lidi strašně tleskaj. No to si vybrali tu pravou písničku … Loučíme se s publikem, sdělujeme, že nevíme kolik je hodin, že jsme sice měli hrát do devíti, ale pokud je to jinak, že to musej přežít a začínáme Vzpomínky. Šlapavka šlape a bez zádrhelů dorážíme do cíle. Lidi tleskaj, Vlastoš vypíná kameru, takže ten úplnej konec na pásku nebude …. Rychle demontujeme naší aparatůru, počínáme si při tom jako mechanici od McLarenu, kabely lítaj vzduchem a v tom přichází jeden z bedňáků a s bohorovným klidem uklidňuje „klucí klídek – je čas“. Harampádí odnášíme do šatny a jdeme na pivo, já na kávu a vincentku, kterou jsem si přines. Je mi horko a ani si nevzpomínám na mikinu a 2 telefony v ní. Když si na ní vzpomenu, je už pozdě a šatna Katapultu je zase zamčená. Dnes v Hořovicích totiž hrálo The Teplo – The Beatles revital Kladno a s Luďkem Maulisem jsem měl dohodnuto, že mi přiveze nějaké jejich demo až se budou z Hořovic vracet. Jestli tedy volal, tak měl smůlu – ale na moji omluvu, já se snažil, ale na mé klepání na šatnu nikdo nereagoval. Asi mě měli za nějakého ožralu. Koncert Katapultu končil s půlnocí, tzn. že hráli 2.5 hodiny. Celou produkci Katapultu čekám u kasy, co kdyby se náhodou ve dveřích neobjevil Luděk Maulis, ale nikdo nevchází, naopak několik podnapilých lidí s kopancema pod očima je vyvedeno ven. Několika lidem u kasy ještě sáhodlouze vysvětluji, že The Beatles revital Kladno jsou moji kamarádi a ne ti profláklí Slováci, jak si všichni shodně myslí. Šatna se stále neotevírá, ale my už chceme pomalu uklízet harampádí. Kradu se tedy do šatny přes podium a jsem stopnut jedním z bedňáků, který se jde zeptat jestli si to můžeme odnést. Můžeme, ale pouze za podmínky, že budeme „tišší a hodní“. Takže taháme bedny do Trosky zdravíme Dědka s Michalem kteří již jedou domu a zjišťujeme, že se startér neuklidnil. Lanýž je už dávno doma, protože zítra ráno vstává do práce, takže na tlačení trosky do mírného kopečka (asi 15m) jsme sami. Funíme, tlačíme Trosku, někteří i do kalhot, ale Troska zůstává v hlubokém stěhu tvrdošíjně stát. Tohle kolo tedy vyhrála. Jdu za Vaškem Šestákem, který dělá jednoho z vedoucích všem těm pohůnkům, nezavazejům, škublístkům a vyhoďvožralům a prosím jej o dva silné pomocníky. „Neblázni“; radí. „Vezmeme je všechny“; dodává. Jak moudré rozhodnutí to bylo zjišťuji vzápětí. „Ta Troska je moc úzká !!!“ pláče jeden ze silotlačů na kterého již nevyzbylo místo na tlačení. Hravě vytláčíme Trosku na silnici, děkuji silákům, kteří ale ještě trvají na skutečnosti, že Troska musí naskočit a bublat a pak teprve prý odejdou. Dělám jim radost, na trojku Trosku nastartuji, z již jedoucího auta ještě hulákáme slova díků a jedeme skládat harampádí. Janda je posera, dostal by doma nabančíno a ještě k tomu vstává do práce, tak utíká spát. My s Vlastošem ještě uklízíme Trosku aby nepřekážela a chceme jít do baru Alpro na kafe. Je však zamčeno a jeden za podnapilejších návštěvníků, který nás viděl, na nás dokonce kroutí hlavou. Nezjišťujeme tedy, co se děje uvnitř a proč je naše přítomnost nevítaná a kávu vařím doma. Nádavkem, jako kdyby nebylo už tak pozdě, ještě pouštím právě nahranou videokazetu a kromě toho, že jsem naší produkcí zhnusen, neb vidím tu nervozitu a uspěchanost s odstupem, dopíjím kafe a klimbám. Vlastoš odchází domů a já ve 2.30 ráno usínám. Nádavkem ještě prospím celou sobotu a nálada se mi zlepšuje teprve, když táta přináší fotografie …. Dle našeho názoru a názoru jiných tedy ta akce nebyla úplně průserová, ale máme my na víc a hlavně to umíme zahrát líp než jsme se předvedli. Zvuk byl dle našeho (na podiu) slušný, lidi příjemný a pouze publikum shodně tvrdilo že nám nebylo rozumět. Takže zvukař měl asi skutečně nakázáno, nebo že by na nás zvolil špatný program ?? Jedna z fanynek dokonce s uzarděním v obličeji přiznala, že se jí náš koncert líbil, že to je její krevní skupina a že jednou budu velkej a slavnej zpěvák (!). Zároveň mi poradila, abych si nechal vyměnit plomby v hubě. Prý to stašně svítí do tmy …. zatracenej amalgám, takhle na nás VZP šetří …