Dorazili jsme a jdeme se přivítat. Akce je trochu improvizovaná a budeme hrát hned u vrat. Stavíme aparaturu, času máme poměrně dost. Před námi je rozlehlé fotbalové hřiště a dál už jen pole, takže bychom neměli tolik rušit místní. Před hospůdkou sedí pár štamgastů, na lavičkách před námi dalších asi 7 konzumentů. Je asi hodina do začátku. Koukáme s Elvisem na sebe a pomalu nám začíná být jasné, jak to dneska bude s návštěvností akce. Zvuková zkouška. Prý to můžeme ještě trochu zesílit, neboť prostor je to poměrně rozlehlý. Stůl přímo před námi se zvedá, platí a odchází pryč, takže mínus čtyři posluchači. Tři noví ovšem přicházejí. Přicházejí další dva. A u toho počtu už zůstaneme 🙂 Je přesně 20:00 a začínáme hrát. Pereme to do prořídlého publika plnou silou. Těch pár přítomných se ale dobře baví, tleskají nám a natáčejí si nás na mobily. Je 20:30 a my jdeme na domluvenou večeři. Žádná není. „Jééé, to už je tolik ?“ se diví pan majitel, takže si dáváme CocaColu a domlouváme další termín večeře po další sérii. Hrajeme. Co chvíli někdo přijde a chválí Elvisovo přednes. Zřejmě vyhecovány naším hlukem z fotbalového hřiště přicházejí čtyři posluchačky. Hrajeme. Ženy tančí, fotí si nás a natáčejí na mobil. Další přestávka. Jdeme na večeři. Večeře není. Ale prý už za chvíli bude. Sedáme si tedy a posloucháme chválu od místních, kteří se i přes své podměrečné množství velmi baví. Všichni nám chválí výběr skladeb, věrný přednes a v neposlední řadě i naše avantgardní a neotřelé vzezření. Pan majitel přináší přírodní řízky a velkou mísu fantastických hranolek. To si dáme ! Stále někdo chodí a chválí nás. Rozdáváme vizitky i naše památeční kartičky. Plakát jsme dneska neudali ani jeden. Hrajeme. Další přestávka. Dámy, které přišly až po Brankách – Bodech – Sekundách se s námi fotí. o5 jsme mocně chváleni. Hrajeme. Pomalu se blíží půlnoc a my hlásíme konec programu. Zbytky místních nás chválí a slibují, že se určitě nevidíme naposledy a že se příště sejdou v počtu daleko větším. Místní skupina technařů několikrát vyjadřuje Elvisovi respekt před jeho hlasovým fondem, což má za následek jen to, že Elvis červená a nedá se s ním deset minut rozumně bavit. Balíme. Je zima. Z polí jde studený vzduch a my se těšíme do auta. Loučíme se, ještě jednou posloucháme slova chvály a slib, že se ještě jednou letos určitě uvidíme a startujeme. Dojíždím asi do půli cesty a předávám Elvisovi řízení, protože mě strašně bolí hlava a už nevidím na cestu. Domu dorážíme až o půl třetí ráno, auto necháváme autem a jdeme si lehnout, páč toho máme za včerejšek plný brejle. Dneska máme totiž akci ještě jednu. Narozeninovou akci našeho kamaráda – a to prý bude jízda !
